170. Přitom je nutné konstatovat, že porušení zákonem uložené povinnosti je v rozhodné normě konstruováno jako odpovědnost zadavatele, a to objektivní. Nezkoumá se tedy zavinění jako vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech rozhodných okolností. Není tedy vůbec v této věci projednávané Úřadem podstatné, zda osoba starosty spoléhala na určitou právní radu (pokud vůbec takovou dostala) zaměstnance Úřadu (tady Úřad akcentuje, že bylo jasně výše popsáno a prokázáno, že se zadavateli později, než proběhl předmětný telefonát, dostalo jasné písemné informace ke lhůtě k zaslání dokumentace o zadávacím řízení). Jak již Úřad uvedl výše, zavinění je psychický vztah pachatele k jednání a následku tohoto jednání. Toto zavinění nelze dovozovat v některých případech, kdy pachatel jednal na základě předchozí porady s odborníkem v oblasti „zakázkového“ práva, za jakého lze jistě považovat zaměstnance Úřadu. V této věci však není řešena otázka zavinění osoby starosty či obviněného. Obviněný je povinen splnit zákonem jasně a srozumitelně stanovenou povinnost odeslat do 10 dnů od výzvy Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení. Obviněný se dle svého tvrzení telefonicky doptával na možnost prodloužení této lhůty. Následně písemně odeslal písemnou žádost o prodloužení lhůty stanovené v § 258 odst. 1 zákona. Úřad dne 10. 7. 2017 ve svém písemném stanovisku adresovaném obviněnému jasně sdělil svůj závěr o neprodloužení předmětné lhůty. Lze tak uzavřít, že je jednoznačně dána objektivní odpovědnost obviněného za nesplnění této povinnosti. Nad rámec k tomu Úřad uvádí, že obviněný tedy věděl a musel vědět, že povinnost dle § 258 odst. 1 ZZVZ musí splnit do 10. 7. 2017.
171. Z učiněných úkonů Úřadu, které jsou samozřejmě součástí správního spisu, je zcela jednoznačně zřejmé, že dne 4. 7. 2017 obviněný Úřadu zaslal písemnou žádost o prodloužení lhůty k odeslání dokumentace a že dne 10. 7. 2017 na tuto žádost Úřad reagoval sdělením, že tuto lhůtu, jakožto lhůtu stanovenou zákonem, prodloužit nelze. Z výpisu systému datových schránek vyplývá, že sdělení bylo obviněnému doručeno 10. 7. 2017 v časných odpoledních hodinách. Obviněný byl tedy ještě poslední den lhůty, v níž mohl splnit svou zákonem uloženou povinnost, prokazatelně seznámen s tím, že lhůtu k odeslání dokumentace prodloužit nelze, přesto však kompletní dokumentaci Úřadu zaslal až o deset dní později.
172. Pokud tedy obviněný ve svém vyjádření v rámci rekapitulace svých tvrzení píše, že „… Úřad k předchozí žádosti Zadavatele prodloužil 10denní lhůtu“, pak toto jeho tvrzení není pravdivé. Toto tvrzení je v rozporu se shora uvedenými závěry. Obviněný písemně Úřad požádal o prodloužení lhůty, Úřad na to reagoval písemně tak, že tuto zákonnou lhůtu prodloužit nelze, a to ještě před jejím uplynutím. Obviněný tedy věděl, že nedošlo k prodloužení lhůty, a proto je nezbytné dokumentaci Úřadu ve lhůtě stanovené ZZVZ odeslat.
173. K tvrzení, že „načasování žádosti Úřadu o předložení dokumentace zjevně neumožňovalo Zadavateli reagovat jinak, než jak zadavatel reagoval“, Úřad konstatuje, že skutečnost, že obviněný nebyl schopen na výzvu Úřadu reagovat tak, jak požaduje zákon, tedy ve stanovené lhůtě odeslat dokumentaci o zadávacím řízení, nelze (a to i s přihlédnutím k tomu, že obviněný svou povinnost splnil nikoliv neprodleně po uplynutí zákonné lhůty, ale až desátý den po jejím uplynutí), považovat zřejmě za důsledek načasování výzvy Úřadu, nýbrž za důsledek nepřipravenosti obviněného plnit své zákonné povinnosti.
174. K návrhu obviněného na provedení důkazu svědeckou výpovědí Ing. Petra Digrina, Ph.D. za účelem prokázání tvrzení obviněného týkajících se okolností telefonické komunikace obviněného se zaměstnancem Úřadu v souvislosti se lhůtou pro odeslání dokumentace Úřad uvádí, že provedení tohoto důkazu nepovažoval v daném případě za potřebné a účelné, ani za nezbytné k zachování práv obviněného ve správním řízení. Obviněný své stanovisko, resp. svůj popis okolností a obsahu telefonického hovoru se zaměstnancem Úřadu uskutečněného dne 3. 7. 2017 dostatečně popsal ve svém vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení. Současně Úřad konstatuje, že pro posouzení splnění povinnosti obviněného nemá obsah předmětného telefonického hovoru význam, když k nezpochybnitelnému závěru o nesplnění povinnosti stanovené v § 258 odst. 1 zákona Úřad dospěl na základě jiných skutkových zjištění, která byla popsána výše.
175. K argumentaci obviněného týkající se absence společenské škodlivosti, resp. materiální stránky předmětného přestupku Úřad odkazuje na ustanovení § 270 odst. 1 ZZVZ, podle kterého se má za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý. Argumentace judikaturou vážící se k materiálnímu pojetí je tady nepřípustná, když z § 270 odst. 1 ZZVZ je zřejmé, zákonodárce u přestupků dle zákona učinil odklon a založil zde formální pojetí přestupku. Úřad na tomto místě znovu akcentuje, že dle dikce ustanovení § 270 odst. 1 ZZVZ se má za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý. V této souvislosti lze odkázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „změnový zákon“), kde je uvedeno, že: „Materiálně-formální pojetí se pro oblast zadávání veřejných zakázek nejeví jako zcela vhodné. Společenská škodlivost je u těchto přestupků dána již samotným naplněním skutkové podstaty přestupku. V případě, že by konkrétní společenská škodlivost protiprávního jednání nedosahovala ani minimální hranice typové škodlivosti, nebyl by dán veřejný zájem na jeho stíhání. Proto se upravuje vyvratitelná právní domněnka spočívající v tom, že se má za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý.“ Z uvedeného vyplývá, že pokud jednání příslušného obviněného naplňuje formální znaky skutkové podstaty některého z přestupků upravených zákonem, pak již není nutné posuzovat materiální stránku takového jednání, tzn. jeho společenskou škodlivost, jelikož ta je tímto protiprávním jednáním bez dalšího naplněna, tudíž Úřad – nevyvrátil-li obviněný tuto domněnku – není dle zákona povinen zkoumat materiální stránku spáchaného přestupku. Argumentace obviněného (jeho právního zástupce) přitom vůbec nesměřuje k vyvrácení této domněnky. Směřuje pouze k materiální stránce, která je dle obviněného esenciální složkou konceptu odpovědnosti za uvedený přestupek, což však prima facie není pravdivé. Takovou argumentaci by bylo lze považovat za relevantní k § 5 přestupkového zákona (podle něhož „[p]řestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.“), nicméně to je zcela jiná koncepce, než na které je postavena definice přestupku (formální pojetí) zvolené zákonodárcem u ZZVZ, kde je ve speciální úpravě § 270 odst. 1 ZZVZ zakotven odklon od obecného pravidla v § 5 přestupkového zákona.
176. Z § 270 odst. 1 ZZVZ vyplývá, že pokud jednání příslušného obviněného naplňuje formální znaky skutkové podstaty některého z přestupků upravených zákonem, pak již není nutné posuzovat materiální stránku takového jednání, tzn. jeho společenskou škodlivost, jelikož ta je tímto protiprávním jednáním bez dalšího naplněna, tudíž Úřad – nevyvrátil-li obviněný tuto domněnku – není dle zákona povinen zkoumat materiální stránku spáchaného přestupku. Ostatně i závěry obviněného ve vyjádření směřují k tomu, že nepopírá, že dokumentaci neodeslal ve stanovené desetidenní lhůtě (do 10. 7. 2017), takže i on uzavírá, že skutkovou podstatu přestupku po formální stránce naplnil. Přitom neuváděl tvrzení, která by domněnku vyvrátila. Je přitom zřejmé, že pro přezkum daného případu je nezbytné posoudit úkony učiněné obviněným tak, jak jsou zachyceny v dokumentaci o zadávacím řízení. Zadavatel (obviněný) není oprávněn dovozovat či předjímat, jakou část dokumentace o zadávacím řízení Úřad při přezkumu případu použije, kdy ji potřebuje a kdy mu nějaké části zašle [např. v tom smyslu, že Úřadu na začátku návrhového řízení pošle jen doručenky ohledně úkonů učiněných v zadávacím řízení, protože Úřad na začátku nejprve bude zkoumat řádnost návrhu, a tak ho nemá zajímat nic jiného, přitom bude zadavatel konstatovat, že Úřadu stačí odeslat dokumentaci (a to ještě jen část, o jejíž relevanci pro správní řízení je zadavatel přesvědčen] k věcnému posouzení postupu zadavatele až po 20 dnech, neboť v tu dobu by se mohl k tomuto dostat apod. Z dikce zákona (§ 258 odst. 1 zákona) plyne, že zadavatel nemá předjímat, co Úřad k posouzení věci z dokumentace o zadávacím řízení „potřebuje“ a co již ne. Naopak z dikce § 258 odst. 1 zákona plyne zadavateli povinnost doručit (kompletní) dokumentaci o zadávacím řízení a pak již Úřad má věc v zákonných lhůtách posoudit, shromažďovat podklady apod. Obviněný tak přímo ze zákona při zohlednění formálního pojetí přestupku dle § 270 odst. 1 zákona nemá limitovat zákonné znění, ukládající mu předat celou dokumentaci o zadávacím řízení, a předkládat ji Úřadu později či jen část s názorem, že tuto část nepotřebuje. ZZVZ jednoznačně stanovuje, že zadavatel (obviněný) má povinnost do 10 dnů od předmětné výzvy Úřadu odeslat dokumentaci o zadávacím řízení. Ustanovení § 216 ZZVZ rozumí dokumentací o zadávacím řízení originály dokumentů pořízených v průběhu zadávacího řízení a právě tyto materiály a v této lhůtě má zadavatel povinnost Úřadu v případě § 258 odst. 1 ZZVZ Úřadu odeslat.
177. V daném případě přitom postup (resp. nečinnost) obviněného formální znaky přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) bezpochyby naplňuje, neboť obviněný prokazatelně nesplnil svou povinnost stanovenou v § 258 odst. 1 zákona. Není tedy pochyb o tom, že podmínka společenské škodlivosti přestupku je v šetřeném případě naplněna. Argumentace obviněného a jeho odkaz na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 27/2008 a 8 As 17/2007 a na rozhodnutí Úřadu č. j. S0358/2015/VZ-42138/2015/552/DBo je tedy vzhledem k ustanovení § 270 odst. 1 ZZVZ, které v době vydání uvedených rozhodnutí neplatilo, irelevantní.
178. Úřad s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti konstatuje, že obviněný se dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) ZZVZ tím, že nesplnil povinnost stanovenou v § 258 odst. 1 ZZVZ, když do 10 dnů ode dne doručení výzvy Úřadu ze dne 27. 6. 2017, tj. do 10. 7. 2017, neodeslal Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení, ale učinil tak až dne 20. 7. 2017.
179. S ohledem na výše uvedené Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
K výroku III. rozhodnutí
Relevantní ustanovení zákona
180. Podle § 147a odst. 1 písm. a) zákona uveřejní veřejný zadavatel na profilu zadavatele smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků.
181. Podle § 147a odst. 2 zákona veřejný zadavatel uveřejní podle odst. 1 písm. a) tohoto ustanovení zákona celé znění smlouvy nebo rámcové smlouvy do 15 dnů od jejího uzavření. Pokud veřejný zadavatel postupoval podle § 89 odst. 3 věty druhé ZVZ, uveřejní přílohy rámcové smlouvy do 15 dnů od skončení účinnosti rámcové smlouvy. Veřejný zadavatel neuveřejní informace, u kterých to vyžaduje ochrana informací a údajů podle zvláštních právních předpisů. Povinnost podle odstavce 1 písm. a) citovaného ustanovení zákona se nevztahuje na
a) smlouvy na veřejné zakázky malého rozsahu, jejichž cena nepřesáhne 500 000 Kč bez DPH,
b) smlouvy na veřejné zakázky, u nichž veřejný zadavatel postupoval v souladu s § 18 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. e) a odst. 4 písm. d) ZVZ,
c) smlouvy na plnění veřejných zakázek zadané na základě rámcové smlouvy nebo v dynamickém nákupním systému, jejichž cena nepřesáhne 500 000 Kč bez daně z přidané hodnoty.
182. Ustanovení § 275 odst. 2 ZZVZ stanoví, že uveřejnění údajů a informací o veřejných zakázkách podle § 146 až 147a zákona č. 137/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (ZZVZ), které se týkají zadávacího řízení, koncesního řízení nebo soutěže o návrh zahájených podle zákona č. 137/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (ZZVZ), se provede podle ZZVZ.
183. Podle § 219 odst. 1 ZZVZ veřejný zadavatel uveřejní na profilu zadavatele smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků, a to do 15 dnů od jejich uzavření nebo od konce každého čtvrtletí v případě veřejných zakázek zadávaných na základě rámcové dohody nebo dynamickém nákupním systému. To neplatí pro
a) smlouvu na veřejnou zakázku, jejíž cena nepřesáhne 500 000 Kč bez daně z přidané hodnoty,
b) smlouvu na veřejnou zakázku, u které veřejný zadavatel postupoval v souladu s § 29 písm. a) až c) a písm. l) bod 2, § 30 písm. d) nebo § 191 odst. 2 písm. e),
c) pro zadavatele, který je zpravodajskou službou podle jiného právního předpisu, nebo
d) smlouvu uveřejněnou podle jiného právního předpisu.
184. Podle § 269 odst. 2 ZZVZ se veřejný zadavatel dopustí přestupku při uveřejňování podle tohoto zákona tím, že neuveřejní uzavřenou smlouvu na veřejnou zakázku podle § 219 odst. 1.
K přestupku dle § 269 odst. 2 ZZVZ
185. Úřad předně uvádí, že zadávací řízení, v němž byla uzavřena smlouva, o jejíž uveřejnění se jedná, bylo sice zahájeno a vedeno podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, ale s ohledem na ustanovení § 275 odst. 2 ZZVZ byl obviněný při uveřejnění smlouvy povinen postupovat podle § 219 odst. 1 ZZVZ.
186. Úřad na tomto místě nejprve k samotnému významu uveřejňovacích povinností zadavatelů uvádí, že ačkoliv obecně neuveřejnění jednotlivých zákonem požadovaných dokumentů a informací po uzavření smlouvy není s to ovlivnit průběh nebo výsledek samotného zadávacího procesu a v přeneseném slova smyslu ani soutěž mezi dodavateli, nelze automaticky dospět k závěru, že v takovém případě jednání zadavatele v rozporu se zákonem (tu uveřejnění pouze samotného textu smlouvy bez příloh uvedených v čl. 21.5. smlouvy) nenarušilo některý z principů, na kterých veřejné zadávání, a tedy i vynakládání veřejných finančních prostředků, stojí. Transparentnost a následná kontrola procesu zadávání veřejných zakázek je možná pouze v případě, že veřejnosti bude poskytnuto co nejvíce informací o jeho průběhu, kdy je jeho účelem vytvoření podmínek pro to, aby smlouvy na veřejné zakázky, jejichž plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Zákonem definované uveřejňovací povinnosti mají za cíl především umožnit kontrolu dodržování principů hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti při nakládání s veřejnými zdroji (a to jak prostřednictvím kontroly prováděné k tomu příslušnými státními orgány a institucemi, tak i prostřednictvím kontroly občanů, tj. nejširší veřejností).
187. K obsahu ustanovení § 219 odst. 1 ZZVZ Úřad uvádí, že je jím stanovena povinnost veřejného zadavatele (obviněného) uveřejnit na profilu zadavatele smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků, a to do 15 dnů od jejich uzavření. Totožné ustanovení pak stanovuje výjimku z této povinnosti, a to v případě, že:
a) jde o smlouvu na veřejnou zakázku, jejíž cena nepřesáhne 500 000 Kč bez DPH,
b) jde o smlouvu, která je uzavírána v rámci výjimek dle § 29 písm. a) až c) a písm. l) ZZVZ, § 30 písm. d) ZZVZ nebo § 191 odst. 2 písm. e) ZZVZ,
c) jde o smlouvu, která je uzavírána zpravodajskou službou,
d) jde o smlouvu uveřejněnou podle jiného právního předpisu.
188. Úřad se v této souvislosti nejprve zabýval tím, zda na šetřený případ nedopadá některá z výše uvedených výjimek, a konstatuje, že nikoliv.
189. K uveřejňovací povinnosti zadavatelů dle § 219 odst. 1 ZZVZ Úřad dále uvádí, že pro její řádné splnění jsou povinni uveřejnit na profilu zadavatele smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku a zároveň takové uveřejnění učinit ve lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy. Pokud tedy zadavatelé nesplní kumulativně obě uvedené podmínky, nedodrží povinnost stanovenou v § 219 odst. 1 ZZVZ. Z hlediska posouzení splnění povinnosti dle § 219 odst. 1 ZZVZ, tedy povinnosti uveřejnit smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku, je tak dle Úřadu nutné posoudit, zda k uveřejnění příslušné smlouvy v zákonné lhůtě vůbec došlo, a v případě že ano, dále posoudit, zda je uveřejněná smlouva obsahově a rozsahem totožná se smlouvou, která byla na plnění veřejné zakázky uzavřena.
190. Úřad uvádí, že z dokumentace o veřejné zakázce je zřejmé, že smlouvu s vybraným uchazečem uzavřel obviněný dne 2. 1. 2017. Cena veřejné zakázky činí dle čl. 3.1.1. smlouvy 56 141 514, 71 Kč bez DPH.
191. Z údajů dostupných na profilu zadavatele https://www.vhodne-uverejneni.cz/index.php?m=xenorders&h=order&a=detaildocumentsandimages&rwr=vystavba-skolniho-pavilonu-zs-mnisek-pod-brdy vyplývá, že dokument označený jako „Smlouva o dílo“ obviněný uveřejnil na svém profilu dne 6. 1. 2017, tzn. čtvrtý den po uzavření smlouvy, tedy v zákonné 15denní lhůtě dle § 219 odst. 1 ZZVZ.
192. Úřad dále uvádí, že v čl. 21.5. smlouvy na veřejnou zakázku je stanoveno následující:
„Přílohy a nedílné součásti Smlouvy:
21.5.1. Projektová dokumentace pro realizaci stavby vč. veškerých součástí – samostatná příloha Smlouvy
21.5.2. Položkový rozpočet (oceněné soupisy stavebních prací, dodávek a služeb s výkazy výměr), podaný Zhotovitelem jako uchazečem v rámci zadávacího řízení
21.5.3. Harmonogram postupu realizace Díla vč. postupových bodů (termínů) realizace Díla
21.5.4. Kopie Pojistné smlouvy dle odst. 14.1.1. – samostatná příloha Smlouvy
21.5.5. Protokol o předání a převzetí staveniště mezi Objednatelem a Zhotovitelem – samostatná příloha Smlouvy“.
193. Z nadpisu čl. 21.5. smlouvy „Přílohy a nedílné součásti smlouvy“ dle Úřadu jasně vyplývá, že obviněný hodlal přílohy uvedené v předmětném článku smlouvy učinit její nedílnou součástí. Pokud má být přitom určitá listina nedílnou součástí jiného dokumentu, pak tím dle Úřadu nelze rozumět nic jiného, než že daná listina, resp. její obsah, tvoří s obsahem dokumentu jeden nedílný celek. Pokud má být určitá listina nedílnou součástí smlouvy, pak je zřejmé, že společně se smlouvou tvoří jeden ucelený dokument; jinými slovy obsah této listiny se stává součástí obsahu smlouvy. Pokud má tedy obviněný povinnost uveřejnit na svém profilu smlouvu na veřejnou zakázku, a v textu předmětné smlouvy obviněný stanoví, že její nedílnou součástí jsou konkrétní listiny, pak svou uveřejňovací povinnost splní pouze v případě, ve lhůtě stanovené pro uveřejnění smlouvy na profilu zadavatele uveřejní i tyto listiny.
194. Úřad z profilu zadavatele dále zjistil, že zde obviněný dne 6. 1. 2017 uveřejnil text samotné smlouvy, ale bez příloh uvedených v čl. 21.5. smlouvy, přičemž přílohy uvedené v bodech 21.5.2. – 21.5.5. uvedeného článku smlouvy nebyly na profilu zadavatele do dne zahájení tohoto správního řízení uveřejněny. Úřad dodává, že pokud jde o přílohu uvedenou v bodě 21.5.1. smlouvy, obviněný ji sice neuveřejnil na profilu zadavatele společně se smlouvou, nicméně Úřad zjistil, že tato příloha byla na profilu zadavatele uveřejněna již dříve jako součást zadávací dokumentace (k tomu podrobně viz odůvodnění k výroku IV. rozhodnutí).
195. S ohledem na výše uvedené tak v šetřeném případě povinnost obviněného uveřejnit na profilu zadavatele smlouvu na veřejnou zakázku nelze dle Úřadu považovat za splněnou, jelikož obviněný ve lhůtě stanovené v § 219 odst. 1 ZZVZ na profilu zadavatele uveřejnil obsáhlý text upravující práva a povinnosti smluvních stran, avšak listiny uvedené v bodech 21.5.2. – 21.5.5. smlouvy, které dle jeho vlastního označení uvedeného v nadpisu článku 21.5. smlouvy tvoří nedílnou součást smlouvy, neuveřejnil, a tedy neuveřejnil úplný obsah smlouvy.
196. Obviněný na svou obranu uvádí, že dokumenty uvedené v čl. 21.5. smlouvy nejsou smlouvou na veřejnou zakázku ani její změnou či dodatkem ve smyslu § 219 odst. 1 ZZVZ, a odkazuje na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1726/2002 ze dne 30. 5. 2003, podle kterého nelze při výkladu obsahu vůle účastníků smlouvy vycházet pouze z části smluvního ujednání, aniž by bylo přihlédnuto k obsahu celé smlouvy. K uvedenému Úřad uvádí, že dle jeho názoru je obsahový výklad ustanovení smlouvy v čl. 21.5. zcela zřejmý a jednoznačně z něj vyplývá, že dokumenty v něm uvedené mají tvořit nedílnou součást smlouvy. Současně Úřad uvádí, že ani po přihlédnutí ke zbývajícímu obsahu smlouvy nevidí důvod pro nesprávnost svého výkladu daného ustanovení smlouvy, neboť z obsahu smlouvy nelze dle Úřadu jakkoli dovodit, že by předmětné listiny nedílnou součástí smlouvy být neměly, resp. nemohly.
197. Pokud obviněný argumentuje tím, že u některých z těchto dokumentů je uvedena poznámka „samostatná příloha smlouvy“, pak tuto skutečnost je dle názoru Úřadu nutno vykládat ve spojení s nadpisem čl. 21.5. smlouvy. Pokud obviněný v nadpisu článku 21.5. uvedl „Přílohy a nedílné součásti smlouvy“, pak tím dle Úřadu jasně vyjádřil, že v tomto článku specifikuje listiny, které jsou přílohami smlouvy (tj. jedná se o samostatné listiny, jejichž obsah není zahrnut přímo do textu upravujícího práva a povinnosti smluvních stran), ale které mají být považovány za její nedílnou součást, tedy ačkoliv fyzicky existují ve formě samostatné listiny, jejich obsah tvoří s obsahem vlastní smlouvy jeden celek. Údaj „samostatná příloha smlouvy“ tedy dle názoru Úřadu vyjadřuje pouze fakt, že předmětné listiny jsou od vlastní smlouvy fyzicky odděleny, tj. existují ve formě samostatných listin, avšak nemá žádný vliv na skutečnost, že po obsahové stránce stále tvoří součást obsahu smlouvy.
198. K argumentaci obviněného ve vztahu k jednotlivým dokumentům uvedeným v bodech 21.5.2. – 21.5.5. smlouvy pak Úřad dále uvádí následující. K tvrzení, že položkový rozpočet představuje pouze podklad pro uzavření smlouvy, nikoliv její součást, Úřad uvádí, že skutečnost, že položkový rozpočet byl podkladem pro uzavření smlouvy (což jakožto součást nabídky vybraného dodavatele bezpochyby byl), dle jeho názoru nijak nevylučuje možnost, aby současně tvořil i její přílohu a nedílnou součást, obzvlášť pokud toto sám obviněný výslovně v čl. 21.5. smlouvy uvedl. Tuto argumentaci obviněného tedy Úřad neakceptuje, neboť nevidí důvod (a ani sám obviněný takový důvod ve svém vyjádření neuvádí), proč by určitá listina nemohla být současně podkladem pro uzavření smlouvy i přílohou smlouvy tvořící její nedílnou součást, která se musí veřejně publikovat.
199. Pokud obviněný v souvislosti s položkovým rozpočtem znovu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1726/2002 ze dne 30. 5. 2003 s tím, že nelze čl. 21.5. smlouvy vykládat způsobem, který neodpovídá obsahu smlouvy o dílo jako celku a vůli smluvních stran, pak, Úřad opakuje, že jím podaný výklad čl. 21.5. smlouvy, popsaný výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, dle jeho názoru se zbývajícím obsahem smlouvy nijak nekoliduje. Pokud jde o vůli smluvních stran, Úřad předně uvádí, že ve správním řízení nevykládá vůli stran smlouvy, ale zkoumá text smlouvy jakožto projev této vůle. Pokud tedy obě smluvní strany shodně a výslovně označily dokumenty uvedené v čl. 21.5. za nedílné součásti smlouvy, jen těžko lze akceptovat závěr, že jejich vůle při uzavírání smlouvy byla jiná. Pokud cílem smluvních stran nebylo učinit dané dokumenty nedílnou součástí smlouvy, pak zcela jistě mohly příslušné ustanovení smlouvy formulovat jinak. Pokud obviněný uvádí, že jejich cílem nebylo, aby zde uvedené dokumenty podléhaly uveřejňovací povinnosti, pak Úřad s tímto tvrzením nepolemizuje, neboť dle Úřadu nemůže ničeho změnit na právním posouzení věci. Posouzení této věci je založeno jen na tom, zda došlo k uveřejnění celé smlouvy včetně jejích nedílných součástí, což se nestalo, jak Úřad zjistil.
200. K námitce obviněného, že položkový rozpočet netvoří nedílnou součást smlouvy o dílo v tom smyslu, že by smlouva o dílo bez tohoto dokumentu neobstála, pak Úřad uvádí, že v čl. 3.3. smlouvy nazvaném „Doklady určující cenu“, v bodě 3.3.1. je uvedeno, že „cena díla je doložena Položkovými rozpočty…“ a dále že „Položkové rozpočty slouží zejména k prokazování finančního objemu provedených prací (tj. jako podklad pro měsíční fakturaci) a dále pro ocenění případných víceprací či méněprací.“ Z textu citovaných ustanovení smlouvy dle Úřadu jasně vyplývá, že položkový rozpočet je pro plnění smlouvy zcela zásadním dokumentem a je tedy logické, aby nedílnou součást smlouvy tvořil.
201. K námitce obviněného, že Úřad není „orgánem oprávněným rozhodovat o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání soukromoprávní smlouvy, tj. například co smluvní strany hodlaly učinit součástí smlouvy“ a že „jakákoli snaha Úřadu … nahrazovat či doplňovat vůli smluvních stran ryze soukromoprávního vztahu svým vlastním výkladem by byla zcela nepřípustná a zasahovala by zcela bezdůvodně do práv třetích osob“, a k jeho odkazu na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R162/2013/VZ-20514/2013/310/IPs“ Úřad předně odkazuje na svou argumentaci uvedenou v bodě 199. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Současně Úřad uvádí, že je orgánem příslušným posuzovat soulad postupu zadavatele se ZZVZ v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek, přičemž v souvislosti s posuzováním splnění uveřejňovací povinnosti obviněného podle § 219 ZZVZ je bezpochyby oprávněn se zabývat i tím, co všechno tvoří smlouvu na veřejnou zakázku. Úřad tedy nerozhoduje o tom, jaká byla vůle smluvních stran, ani vůli smluvních stran nenahrazuje či nedoplňuje, ale rozhoduje o tom, zda obviněný splnil svou zákonnou uveřejňovací povinnost, a v souvislosti s tím zcela logicky zkoumá i obsah smlouvy na veřejnou zakázku, o jejíž uveřejnění se jedná, jako projev vůle smluvních stran, který respektuje. Jelikož sám obviněný, resp. smluvní strany, projevil vůli, že položkový rozpočet bude tvořit „Přílohy a nedílné součásti smlouvy“ (článek 21.5. smlouvy), pak Úřad respektuje, že nedílnou součástí a přílohou takový rozpočet je, ale obviněný jej měl jako přílohu a nedílnou součást smlouvy uveřejnit, což, jak Úřad shledal, se nestalo.
202. K harmonogramu realizace díla obviněný obdobně jako u položkového rozpočtu uvádí, že se jedná nikoliv o součást smlouvy, ale pouze o její podklad. K tomu Úřad odkazuje na svou argumentaci uvedenou v bodech 198. a násl. odůvodnění tohoto rozhodnutí a dodává, že to, že harmonogram realizace díla tvoří nedílnou součást smlouvy vyplývá nejen z čl. 21.5. smlouvy, ale i z čl. 2.4.1. smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že „Zhotovitel provede Dílo dle časového harmonogramu postupu prací uvedeného v jeho nabídce, který je nedílnou součástí této Smlouvy.“
203. K pojistné smlouvě obviněný neuvádí jiné argumenty než k dokumentům, jimiž se Úřad zabýval výše; Úřad tedy odkazuje na svou argumentaci uvedenou v předchozích bodech odůvodnění tohoto rozhodnutí.
204. K protokolu o předání staveniště obviněný nad rámec již výše popsané argumentace uvedl, že tento dokument z povahy věci nemohl být v době podpisu smlouvy vyhotoven a ke smlouvě přiložen, jelikož závazek k jeho vyhotovení vznikl s odkazem na odst. 6.1.2. smlouvy až okamžikem uzavření smlouvy. K tomu Úřad uvádí, že tato argumentace obviněného je v rozporu s textem čl. 21.5. smlouvy, v rámci něhož sám obviněný zařadil protokol o předání staveniště mezi dokumenty tvořící „přílohu a nedílnou součást smlouvy“. Úřad navíc v této souvislosti dodává, že dle čl. 6.1.1. smlouvy byl obviněný povinen zhotoviteli (vybranému dodavateli) předat staveniště nejpozději do 7 kalendářních dnů po oboustranném podpisu smlouvy; současně dle čl. 2.4.2.1. smlouvy byl termín předání a převzetí staveniště stanoven nejpozději do 4. 1. 2017. Smlouva na veřejnou zakázku byla uzavřena dne 2. 1. 2017. Vzhledem k uvedenému Úřad uvádí, že předmětný protokol tedy patrně nemusel být vyhotoven téhož dne, kdy byla vyhotovena část smlouvy upravující práva a povinnosti smluvních stran, když závazek k jeho vyhotovení vznikl až jejím uzavřením, nicméně Úřad se již neztotožňuje s tvrzením obviněného, že protokol nemůže být přílohou a nedílnou součástí smlouvy, obzvlášť pokud jej tak označil sám obviněný. Úřad uznává, že protokol patrně nemohl být nedílnou součástí smlouvy v okamžiku jejího uzavření, nicméně s ohledem na znění článku 21.5. smlouvy se její nedílnou součástí stal z vůle smluvních stran v okamžiku, kdy byl vyhotoven. Pokud Úřad vyjde z toho, že k předání staveniště mělo dle smlouvy dojít nejpozději do 4. 1. 2017 (případně do 7 dnů od uzavření smlouvy, tj. do 9. 1. 2017), a lhůta ke splnění uveřejňovací povinnosti skončila dne 17. 1. 2017, pak je zřejmé, že protokol o předání staveniště měl obviněný v průběhu lhůty ke splnění uveřejňovací povinnosti již k dispozici, a měl tedy povinnost jej společně s textem smlouvy na svém profilu uveřejnit. Úřad dodává, že prostřednictvím uveřejnění protokolu o předání staveniště je umožněna kontrola veřejnosti nad tím, že realizace veřejné zakázky probíhá, resp. je započata, v souladu s tím, jak obviněný deklaroval v rámci zadávacích podmínek.
205. Ke s tím souvisejícímu odkazu obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 955/2007, z něhož má dle obviněného vyplývat, že „…ke specifikaci předmětu smlouvy, resp. práv a povinností smluvních stran a jiných náležitostí, nemůže dojít až po uzavření smlouvy“, Úřad uvádí, že mu není známo, a obviněný to ve svém vyjádření nijak blíže nevysvětluje, v jakém ohledu by mělo docházet k dodatečné specifikaci předmětu smlouvy či k dodatečné specifikaci práv a povinností smluvních stran. Pokud tím měl obviněný na mysli to, že v den uzavření smlouvy protokol o předání staveniště fyzicky neexistoval a vznikl až později, pak zde Úřad plně odkazuje na svou argumentaci uvedenou v předcházejícím bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí.
206. K poznámce obviněného týkající se uveřejnění smlouvy v registru smluv Úřad pouze pro úplnost uvádí, že s ohledem na výjimku z povinnosti uveřejnit smlouvu stanovenou v § 219 odst. 1 písm. d) ZZVZ Úřad zkoumal, zda nedošlo k uveřejnění smlouvy „podle jiného právního předpisu“, tedy v registru smluv dle zákona o registru smluv, neboť pokud by smlouva byla v registru smluv řádně uveřejněna, obviněný by ji s ohledem na uvedenou výjimku již nemusel uveřejňovat na svém profilu.
207. Úřad závěrem dodává, že obviněný ve svém vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení Úřadu sdělil, že dne 29. 8. 2017 na svém profilu zadavatele uveřejnil dokumenty uvedené v čl. 21.5. smlouvy. Úřad z profilu zadavatele zjistil, že uvedeného dne obviněný uveřejnil dokumenty označené jako „Pojistka 1“, „Pojistka 2“, a „Rozpočet_Harmonogram SOD s PKS“ (tedy listiny odpovídající bodům 21.5.2. – 21.5.4. čl. 21.5. smlouvy ). Úřad však konstatuje, že dodatečné uveřejnění předmětných dokumentů nemá na nesplnění uveřejňovací povinnosti podle § 219 odst. 1 zákona vliv, a vzhledem k tomu, že k uveřejnění těchto dokumentů došlo až poté, co byl obviněný seznámen s podezřením Úřadu na možné spáchání přestupku, nemůže být zohledněno ani jako polehčující okolnost při určování výše pokuty.
208. Na základě všech výše uvedených skutečností Úřad konstatuje, že obviněný se dopustil přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ tím, že neuveřejnil uzavřenou smlouvu na veřejnou zakázku podle § 219 odst. 1 ZZVZ, když na profilu zadavatele neuveřejnil celé znění smlouvy na plnění veřejné zakázky, jelikož ve lhůtě dle § 219 odst. 1 ZZVZ, tj. do 17. 1. 2017, uveřejnil pouze samotný text uzavřené smlouvy, avšak neuveřejnil přílohy uvedené v bodech 21.5.2. – 21.5.5. článku 21.5. uzavřené smlouvy. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
K výroku IV. rozhodnutí
209. Úřad správní řízení zahájil mj. z důvodu podezření na možné spáchání přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ obviněným tím, že obviněný neuveřejnil uzavřenou smlouvu na veřejnou zakázku podle § 219 odst. 1 ZZVZ, když na profilu zadavatele neuveřejnil celé znění této smlouvy, jelikož ve lhůtě stanovené v § 219 odst. 1 ZZVZ neuveřejnil přílohy uvedené v článku 21.5. smlouvy, a to mimo jiné i přílohu dle bodu 21.5.1. smlouvy označenou jako „Projektová dokumentace pro realizaci stavby vč. veškerých součástí“ (dále též jen „projektová dokumentace“).
210. Úřad konstatuje, § 219 odst. 1 ZZVZ stanoví zadavateli (obviněnému) povinnost uveřejnit smlouvu na veřejnou zakázku ve lhůtě 15 dnů od jejího uzavření. Jak již přitom Úřad uvedl výše v odůvodnění k výroku III. rozhodnutí, pokud obviněný v šetřeném případě v čl. 21.5. smlouvy na veřejnou zakázku stanovil, že její přílohou a nedílnou součástí jsou zde vyjmenované listiny, svou uveřejňovací povinnost splní pouze v případě, ve lhůtě stanovené pro uveřejnění smlouvy na profilu zadavatele uveřejní i tyto listiny.
211. Obviněný ve svých vyjádřeních v rámci správního řízení namítal, že projektová dokumentace byla v plném rozsahu uveřejněna na profilu zadavatele již od okamžiku počátku běhu lhůty pro podání nabídek. K tomu Úřad znovu uvádí, že ke splnění uveřejňovací povinnosti podle § 219 odst. 1 ZZVZ bylo v šetřeném případě zapotřebí, aby smlouva včetně jejích příloh uvedených v čl. 21.5. smlouvy byla uveřejněna na profilu nejpozději poslední den lhůty dle § 219 odst. 1 ZZVZ, tj. dne 17. 1. 2017. Pokud by tedy bylo zjištěno, že listiny tvořící obsah projektové dokumentace, která je fakticky přílohou uzavřené smlouvy, byly uveřejněny na profilu zadavatele kdykoliv před uplynutím lhůty pro uveřejnění smlouvy, nebylo by ve vztahu k této příloze smlouvy možné konstatovat nesplnění povinnosti podle § 219 odst. 1 zákona.
212. Úřad si v této souvislosti od obviněného vyžádal projektovou dokumentaci, která tvoří přílohu uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku. Následně Úřad porovnal obsah této projektové dokumentace s obsahem listin uveřejněných na profilu zadavatele a zjistil, že veškeré listiny, které tvoří obsah projektové dokumentace jako příloha smlouvy, byly dne 23. 6. 2016 uveřejněny na profilu zadavatele v sekci „Dokumenty veřejné zakázky“ pod bodem nadepsaným „Zadávací dokumentace – příloha č. 5“.
213. Úřad tak konstatuje, že obviněný sice neuveřejnil přílohu dle bodu 21.5.1. čl. 21.5. smlouvy, tj. projektovou dokumentaci, na svém profilu společně se smlouvou, avšak veškeré listiny, které tvoří obsah této přílohy smlouvy, byly na profilu zadavatele uveřejněny již dříve v rámci zadávací dokumentace. S ohledem na to nelze dospět k závěru, že by obviněný ve vztahu k této příloze smlouvy svou uveřejňovací povinnost podle § 219 odst. 1 zákona nesplnil a že by se tedy, pokud jde o tuto přílohu smlouvy, dopustil přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ.
214. Úřad uzavírá, že jelikož ve správním řízení nezjistil, že by se obviněný, pokud jde o uveřejnění přílohy smlouvy uvedené v bodě 21.5.1. čl. 21.5. smlouvy, dopustil přestupku dle § 269 odst. 2 ZZVZ (ani podle jiného ustanovení ZZVZ), neshledal ani důvody pro uložení sankce podle § 269, resp. § 268 ZZVZ, a je tak dán v této části důvod pro zastavení správního řízení podle 257 písm. f) ZZVZ. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.
K výroku V. rozhodnutí
215. Jak Úřad zdůvodnil v předcházejících částech odůvodnění tohoto rozhodnutí, obviněný se v souvislosti s šetřenou veřejnou zakázkou dopustil přestupku podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) ZZVZ a přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ.
216. Úřad se v souvislosti s rozhodování o uložení pokuty nejprve zabýval tím, zda nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupky, resp. k promlčení přestupků.
217. Pokud jde o přestupek podle výroku I. tohoto rozhodnutí, tedy přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, Úřad uvádí následující.
218. Podle § 121 odst. 3 zákona odpovědnost právnické osoby za přestupek zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Totožně upravoval dobu, ve které dochází k zániku odpovědnosti za přestupek, od 1. 10. 2016 do 30. 6. 2016 i § 270 odst. 3 ZZVZ. Podle § 270 ZZVZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 činí (objektivní) promlčecí doba taktéž 5 let.
219. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
220. S ohledem na uvedené, Úřad před uložením pokuty ověřil, zda je naplněna podmínka uvedená v § 121 odst. 3 zákona. Úřad uvádí, že ke spáchání přestupku obviněným došlo uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku, tedy dne 2. 1. 2017. Od spáchání přestupku tedy neuplynuly více než 3 roky, přičemž Úřad se o jeho spáchání logicky nemohl dovědět dříve, než byl spáchán. Z právě uvedeného plyne, že v šetřeném případě byla zachována subjektivní lhůta 3 let nutná pro zahájení správního řízení. Obdobně neuplynula ani promlčecí doba dle § 270 ZZVZ, která činí 5 let. Úřad konstatuje, že byly zachovány obě lhůty (jak subjektivní, tak objektivní) pro zahájení správního řízení dle zákona, jakož i dle ZZVZ, resp. neuplynula ani promlčecí lhůta dle § 270 ZZVZ ve znění účinném od 1. 7. 2017.
221. Vzhledem ke skutečnosti, že je Úřad ode dne 1. 7. 2017 povinen aplikovat v řízení o přestupku zákon o přestupcích, zabýval se Úřad opětovně v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod otázkou, podle jakého právního předpisu je třeba postupovat, a tedy posuzovat otázku týkající se uplynutí lhůt odpovědnosti za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí, tedy zda právní úprava zániku odpovědnosti za spáchání přestupku obsažená v ZZVZ a v zákoně o přestupcích neobsahuje pro obviněného příznivější úpravu, než jak je tato lhůta upravena v zákoně. Protože ani ZZVZ, ani zákon o přestupcích neobsahuje ustanovení, na základě kterých by odpovědnost obviněného za spáchání přestupku již zanikla, není pozdější právní úprava obsažená v ZZVZ a v zákoně o přestupcích pro obviněného příznivější, a proto Úřad posoudil zánik odpovědnosti za spáchání přestupku podle zákona, a na základě uvedených skutečností konstatuje, že k zániku odpovědnosti obviněného za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. rozhodnutí nedošlo.
222. Pokud jde o přestupky uvedené ve výrocích II. a III. odůvodnění tohoto rozhodnutí, Úřad konstatuje, že podle § 29 písm. a) přestupkového zákona odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby. Podle § 270 odst. 5 zákona promlčecí doba činí 5 let. Podle § 31 odst. 1 přestupkového zákona promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
223. Ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku II. tohoto rozhodnutí došlo dne 11. 7. 2017 (marným uplynutím lhůty k odeslání dokumentace o zadávacím řízení Úřadu), ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku III. tohoto rozhodnutí dne 18. 1. 2017 (marným uplynutím lhůty k uveřejnění smlouvy na veřejnou zakázku). Z uvedeného je zřejmé, že pětiletá promlčecí doba dosud ve vztahu k přestupkům uvedeným ve výrocích II. a III. tohoto rozhodnutí dosud neuplynula a odpovědnost obviněného za tyto přestupky tudíž nezanikla.
224. K uložení pokuty za spáchání přestupků uvedených ve výrocích I., II. a III. tohoto rozhodnutí Úřad uvádí, že při stanovení výše sankce je nutné postupovat podle § 41 odst. 1 přestupkového zákona, podle něhož za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.
225. Proto se Úřad nejprve zabýval otázkou, který z přestupků je v šetřeném případě nejpřísněji trestný, a uvádí, že:
za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí lze dle § 120 odst. 2 zákona uložit pokutu do 10 % z ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit. V šetřeném případě činí cena veřejné zakázky podle čl. 3.1.1. smlouvy 67 931 232,80 Kč včetně DPH, maximální výše pokuty za tento přestupek tak činí 6 793 123,28 Kč;
za přestupek uvedený ve výroku II. lze dle § 268 odst. 2 písm. c) ZZVZ uložit pokutu do 1 000 000 Kč.
za přestupek uvedený ve výroku III. lze dle § 269 odst. 3 ZZVZ uložit pokutu do 1 000 000 Kč.
226. Z uvedeného vyplývá, že nejvyšší sankci lze uložit za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí, v souladu s § 41 odst. 1 zákona o přestupcích tedy Úřad uloží pokutu právě za tento přestupek.
227. Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Podle § 112 odst. 3 zákona o přestupcích na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti zákona o přestupcích použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější. Úřad proto rovněž přihlédne k § 37 a násl. zákona o přestupcích, neboť obsahuje širší výslovný katalog skutečností než úprava obsažená v zákoně (která je svojí povahou speciální), které je nutno při určení druhu a výměru správního trestu zvažovat.
228. Podle § 37 zákona o přestupcích při určení druhu a výměry správního trestu se přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, dále k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky nebylo rozhodnuto ve společném řízení a dále k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Podle § 38 zákona o přestupcích povaha a závažnost přestupku je dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti z cit. ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu).
229. Z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 46/2011-78 ze dne 6. 12. 2012 vyplývá, že je-li výše uložené pokuty výsledkem správního uvážení Úřadu a rozhodnutí je vydáváno s využitím zákonem uložené diskrece, je povinností Úřadu zabývat se všemi hledisky, která jsou pro posouzení výše pokuty nezbytná, nadto musí zohlednit i další skutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv. Klíčovou je pak podmínka, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jaké konkrétní úvahy vedly správní orgán k uložení pokuty v příslušné výši, a aby výše pokuty s ohledem na zvažovaná kritéria a zákonnou limitaci vyhověla podmínce přiměřenosti.
230. V souvislosti s posouzením povahy a závažnosti přestupku Úřad uvádí, že přestupek obviněný spáchal tím, že nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 1 zákona v návaznosti na § 6 odst. 1 zákona, když nevymezil předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky, když v zadávací dokumentaci uvedl v souvislosti s vymezením předmětu veřejné zakázky odkaz na stavební povolení, které však součástí zadávacích podmínek neučinil. Co se týče stupně závažnosti, Úřad konstatuje, že je vždy nutné zhodnotit, nakolik konkrétní nezákonný postup obviněného ohrozil právem chráněný zájem. V šetřeném případě je tímto objektem ochrany právem chráněný zájem spočívající v zachování efektivní hospodářské soutěže o veřejné zakázky, který lze považovat za základní předpoklad hospodárného vynakládání veřejných prostředků v rámci zadávání veřejných zakázek. V šetřeném případě se obviněný nezákonného postupu dopustil již na samém počátku zadávacího řízení při vymezení zadávacích podmínek, přičemž jak Úřad vyložil v odůvodnění k výroku I. tohoto rozhodnutí, tento jeho postup, tedy neposkytnutí stavebního povolení v rámci zadávacích podmínek, mohl vést jednak k tomu, že se do zadávacího řízení některý z potenciálních uchazečů vůbec nepřihlásil, mohl však vést i k deformaci nabídkových cen těch uchazečů, kteří nabídku podali, neboť ti byli nuceni v rámci nabídkové ceny zohlednit riziko, že při provádění díla budou muset dodržovat podmínky, které jim v době podání nabídky nebyly známy. Nepochybně tedy došlo k omezení hospodářské soutěže způsobilému ovlivnit jednak počet nabídek podaných v zadávacím řízení a dále též na výši nabídkových cen uchazečů, kteří nabídku do zadávacího řízení podali. Přestupek tak Úřad hodnotí jako spíše závažný.
231. Jako polehčující okolnost Úřad posoudil skutečnost, že do zadávacího řízení podalo nabídku celkem 9 dodavatelů, i přes pochybení zadavatele tedy byla, pokud jde o počet podaných nabídek, zachována poměrně vysoká úroveň hospodářské soutěže. Dále Úřad jako polehčující okolnost zohlednil skutečnost, že obviněný v rámci dodatečných informací dodavatelům poskytl stanoviska dotčených správních orgánů a správců či vlastníků sítí, prostřednictvím nichž alespoň některé z podmínek významných pro realizaci předmětu veřejné zakázky dodavatelům zpřístupnil, čímž významně eliminoval negativní následek svého jednání.
232. Podle § 40 písm. b) zákona o přestupcích se jako k přitěžující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel spáchal více přestupků. Z toho důvodu Úřad jako přitěžující okolnost hodnotí fakt, že se obviněný kromě přestupku uvedeného ve výroku I. rozhodnutí dopustil dalších dvou přestupků, vymezených ve výrocích II. a III. tohoto rozhodnutí.
233. Při určení výše pokuty se Úřad zabýval i ekonomickou situací obviněného, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako nespravedlivá. Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z internetové stránky http://monitor.statnipokladna.cz/2017/obce/detail/00242748#prehled, konkrétně z rozpočtu obviněného na rok 2017, vyplývá, že obviněný pro rok 2017 disponuje s příjmy v celkové výši 60 597 tis. Kč. Vzhledem k této skutečnosti Úřad konstatuje, že stanovenou výši pokuty nelze vzhledem k výši finančních prostředků, jimiž obviněný v rámci svého rozpočtu disponuje, považovat za likvidační, ani za nepřiměřeně zasahující ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou).
234. Při posuzování výše uložené pokuty vycházel Úřad z premisy, že pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, jež nelze oddělit, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Uložená pokuta musí být natolik intenzivní, aby byla obviněným pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání.
235. Po zvážení všech okolností případu Úřad při určení výměry uložené pokuty dospěl k závěru, že výše pokuty stanovená v hodnotě 150 000,- Kč naplňuje dostatečně obě shora uvedené funkce právní odpovědnosti.
236. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti přistoupil Úřadu k uložení pokuty obviněnému ve výši uvedené ve výroku V. tohoto rozhodnutí.
237. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.
K výroku VI. rozhodnutí – náklady řízení
238. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000,- Kč.
239. Jelikož v daném případě Úřad zahájil správní řízení z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupků, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku VI. tohoto rozhodnutí.
240. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2017000297.
Poučení
Proti výrokům I. a V. tohoto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Podle § 117c odst. 1 písm. b) zákona se rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu činí v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem.
Proti výrokům II., III. IV. a VI. tohoto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
JUDr. Josef Chýle, Ph.D.
místopředseda
Obdrží:
Strelička & Partners, advokátní kancelář, s.r.o., Veselá 163/12, 602 00 Brno
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy