148. Co se týče role znaleckého zkoumání při posuzování věrohodnosti jakékoliv výpovědi (nota bene objektivně neurčité), považuje Ústavní soud za nutné se závěrem vyjádřit k obsáhlé polemice stěžovatelek a orgánů činných v trestním řízení k užívání tohoto důkazního prostředku. Zkoumání věrohodnosti je podle Ústavního soudu vždy (a tedy i v případech sexualizovaného násilí) nanejvýš nepřímým důkazem s omezenou vypovídací hodnotou k posuzovanému skutku. Jde-li o posuzování věrohodnosti konkrétní výpovědi (tzv. specifické věrohodnosti), nepřísluší vůbec znalcům takovou otázku posuzovat. Posuzování obecné věrohodnosti má velmi omezenou využitelnost. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní úřední činnosti známo, že drtivá většina osob (ať už domnělých pachatelů nebo obětí) dokáže prožité události uchovat v paměti a následně je přiměřeně reprodukovat. V tomto směru se tak využitelnost takového zkoumání omezuje na odhalení extrémních jevů, ať již neschopnosti lhát anebo snížené schopnosti vypovídat pravdivě (tzv. bájivá lhavost, ovšem i jí postižená osoba může v konkrétní věci vypovídat pravdivě). Ačkoliv hraje znalecké zkoumání nezastupitelnou roli pro diagnostiku osobností zúčastněných, jako důkazní prostředek k poznání skutkového děje trpí v České republice spíše deficitem alibistického nadužívání autority znalce. Představu, že v současné době dokáží znalci z oblasti psychologie bezpečně potvrdit pravdivost popisovaného skutkového děje, je nutné označit za nerealistickou. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, nic by státům v boji s kriminalitou nebránilo reformovat podobu trestního řízení k nahrazení soudců znalci. Bohatá kazuistika dokládá, že znalci, na které navíc Česká republika neklade srovnatelné nároky stran přezkoumatelnosti jejich závěrů, nejsou při posuzování věrohodnosti výpovědí o nic méně náchylní k omylům než orgány činné v trestním řízení. Těm jediným tak zůstává legitimita (a povinnost) řádně vyhodnotit věrohodnost jednotlivých důkazů.
149. Z uvedených důvodů Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět, pročež návrh na zrušení napadených rozhodnutí zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování hájitelného tvrzení páté stěžovatelky, zvolily v její věci nesprávný procesní postup nebo dokonce postup způsobující nadbytečnou sekundární viktimizaci, ústavně nekonformním způsobem aplikovaly ustanovení trestního zákona, anebo dospěly k závěrům, které by byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (viz bod 46).
IX.
Závěr
150. Ústavní soud si je vědom intenzivní a složité veřejné debaty, která k problematice sexualizovaného násilí probíhá. Ústavní soud se ze své role nemůže do této debaty zapojit jinak než pojmenováním ústavních zásad, kterých se její předmět nějak dotýká, a trváním na jejich dodržování. Jeho závěry nemohou být chápány jako politický apel, jímž se snad snaží do této debaty zasahovat. Nadto je třeba pamatovat, že předmětem projednávané věci bylo jediné konkrétní trestní řízení.
151. K samotnému trestnímu řízení Ústavní soud připomíná již zdůrazněný závěr o jeho trvající otevřenosti co do právního i skutkového výsledku. Ústavní soud nemohl (a jeho závěry tak nelze interpretovat) rozhodovat o povinnosti zahájit trestní stíhání podezřelého. Právo, jehož porušení v případě čtvrté stěžovatelky Ústavní soud shledal (práva na účinné vyšetřování), má především povahu nároku tzv. náležité péče (srov. např. bod 35 nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14), která souvisí s povinností státu vyvinout dostatečně kvalifikovanou snahu řádně uchopit a vyšetřit údajná závažná porušení lidských práv (a svůj postup přezkoumatelně odůvodnit). Nedostalo-li se stěžovatelce podle Ústavního soudu doposud takové péče v náležité míře, nelze z podstaty věci jakýkoliv výsledek trestního řízení předvídat. Zásah Ústavního soudu proto nelze chápat tak, jakoby se svou autoritou postavil na stranu stěžovatelky v jejím právním "sporu" s podezřelým. Jak v tomto nálezu na příslušných místech uvedl, je si Ústavní soud vědom skutkové a právní složitosti jednání, která byla předmětem hájitelných tvrzení všech stěžovatelek. Bez této složitosti by nejspíše mezi stěžovatelkami a státními orgány k žádné při ani nedošlo. Výsledné právní a skutkové posouzení předmětného jednání, stejně jako volba odpovídající procesní a hmotněprávní reakce na něj, je v rukou odborně kvalifikovaných orgánů činných v trestním řízení.
152. Ústavní soud zásadně nemohl přihlížet k výsledku souvisejícího trestního řízení a znění výsledných odsuzujících rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024 č. j. 67 To 60/2024-2284 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 11. 2023 č. j. 14 T 119/2022-1684), které mu stěžovatelky zaslaly, neboť ty se týkaly skutkově nebo právně odlišných situací. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se opírají i uvedená odsuzující rozhodnutí, je Ústavnímu soudu známa z jeho úřední činnosti a byla podle jeho názoru (s výjimkou čtvrté stěžovatelky) dostatečně zohledněna orgány činnými v trestním řízení v rozhodnutích napadených ústavní stížností.
153. Lze tedy uzavřít, že v dané věci Ústavní soud shledal porušení ústavních práv čtvrté stěžovatelky, pročež s pokyny k nápravě zrušil rozhodnutí dozorového a dohledového státního zastupitelství. V případě ostatních čtyř stěžovatelek Ústavní soud neshledal, že by zásah do jejich ústavních práv dosahoval intenzity jejich porušení. Povaha institutu odložení trestní věci však ani v jejich případě nebrání jakémukoliv novému procesnímu vývoji.
154. Žádaly-li stěžovatelky o anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že k ní v trestních věcech dochází automaticky v souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu podle § 66 odst. 6 Kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu (Org. 36/18).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. května 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu