11. Jestliže právě zde má spočívat těžiště dílčího závěru (viz bod 62) o kolizi vyhlášky se zásadou předvídatelnosti, zákazem svévole a se zásadou rovnosti podle čl. 1 Ústavy, pak jej tedy akceptovat nelze, a další závěr, že je tu "zjevný přesah" do práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny - tím, že je tak umožněno zdravotní pojišťovně "bez jakýchkoli kritérií jednostranně měnit výši úhrad za poskytnuté zdravotní služby" - nemůže obstát očividně rovněž, a to ani věcně, ani logicky (jsou ústavněprávním "problémem" většiny pléna restrikce samy, resp. jejich míra či nedostatek "souvztažnosti", anebo to, že je lze "napravit"?).
III. Ad b) limitace výše úhrad "ostatních výkonů specializované ambulantní péče"
12. Většina pléna nalézá derogační důvod v té další dílčí části úpravy úhradové vyhlášky, jíž je zakotvení snížené hodnoty bodu pro specializovanou ambulantní péči ve smyslu části A odst. 1 písm. g) její přílohy č. 3 v případě překročení stanoveného objemu poskytnuté zdravotní péče (vypočteného - mimo jiné - i přihlédnutím ke zvýšení počtu unikátních pojištěnců v roce 2013 vůči referenčnímu roku 2011); oproti základní hodnotě bodu 1,02 Kč je pro takové případy stanovena hodnota 0,30 Kč, a většina si klade otázku, zda takové rozlišování "dvou hodnot bodu za stejné výkony ... může z ústavněprávního hlediska obstát" (bod 69). Na ni odpovídá - na poli čl. 26 odst. 1 Listiny - záporně (viz body 71 až 75), byť uznává, že touto úpravou sledovaný cíl - "zamezení plýtvání prostředky veřejného zdravotního pojištění" - je cílem legitimním (bod 74).
13. K tomuto závěru vedoucí metoda - že rozdíl mezi hodnotami bodu "evidentně" nemůže představovat zisk poskytovatelů specializované ambulantní péče, pročež snížená hodnota ve výši 0,30 Kč "nemůže" být postačující k pokrytí jejích nákladů (bod 70) a "může vést ke vzniku situace", že poskytování zdravotní péče bude "po určitou část roku ... tímto poskytovatelem fakticky dotováno" - je však lichá a neefektivní; je totiž evidentní, že tak nelze prokázat, že poskytování zdravotní péče ambulantními specialisty je jakožto "podnikání" ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny vskutku dotčeno ve své podstatě (srov. bod 74). Opačný závěr většiny je jen úvahový, nikterak podložený empiricky, a dokonce nespočívá ani na tvrzení o skutečnosti, nýbrž (pouhých) jejích "možnostech". Není jakkoli vyloučeno (a lze stejně tak tvrdit, že půjde o situaci většinovou), že objem "dotované" péče (za 0,30 Kč) ve vztahu k péči řádně placené (1,02 Kč) bude nepatrný či jinak nízký, přičemž o principiálním zásahu do práva dle čl. 26 odst. 1 Listiny lze uvažovat zjevně až tehdy, kdy naopak bude převažovat. Jinak řečeno, samo o sobě není významné, pakliže určitý objem péče bude honorován méně než objem jiný, jak se domnívá většina pléna; významné bude až zjištění jejich vzájemné proporce, a to ve smyslu relevantního nepoměru v neprospěch péče zplna odměňované. Touto cestou se však většina nevydala, natožpak aby se pokusila si v tomto ohledu opatřit alespoň elementární poznatky; naopak se vnucuje představa, že úsudek o relevantním zásahu do práva podnikat je implicite založen na zkresleném vnímání, že 0,30 Kč za bod výkonu profiluje úhradové hodnocení celkové, zatímco je svojí konstrukcí evidentně jen hodnocením zbytkovým.
14. I zde se ostatně uplatní (viz odstavec 7 výše a bod 58 nálezu), že poskytovatelé "mohou a měli by mít přehled o rozsahu poskytované zdravotní péče", a navzdory limitům rozmanitých nahodilostí (nepředpokládatelný nárůst objemu neodkladné péče kupříkladu) i možnost takto poskytovanou péči alespoň zčásti ve vlastních poměrech regulovat, což ostatně většina pléna nepřímo uznává, pakliže (v bodu 70) aprobuje účel posuzovaných omezení v podobě "působení na jednotlivé poskytovatele, aby při poskytování zdravotních služeb postupovali efektivně, a zamezovali tak plýtvání s prostředky veřejného zdravotního pojištění".
15. Je-li současně takto uznána legitimita tohoto cíle, bylo na většině pléna, aby doložila (v testu proporcionality), že byla (jsou) k dispozici jiná vhodnější opatření k jeho dosažení, což však nečiní jakkoli uspokojivě; v bodu 74 dokonce připouští "větší efektivnost limitace úhrad před jinými způsoby kontroly hospodárného vynakládání prostředků veřejného zdravotního pojištění".
16. Přesvědčivě v tomto směru nepůsobí ani akcentovaný argument "absencí nároku na dorovnání či kompenzaci", dojde-li k překročení stanoveného objemu zdravotní péče nikoli cestou "plýtvání či jejího nadužívání", nýbrž v důsledku "řádného plnění zákonných povinností ze strany poskytovatele" (bod 74). Většina pléna totiž především přehlíží, že "nedorovnaná" část úhrad dopadá - jak bylo výše dovozeno (odstavec 13) - nikoli na celý, resp. jinak rozhodný objem poskytnuté služby, nýbrž typicky jen na objem zbytkový, který celkové podnikatelské poměry poskytovatele nemusí principiálně ovlivnit (většina nedokládá opak). Stejně jako v předchozím (viz odstavce 9 a 10) většina rovněž i zde pak pomíjí význam moderačního institutu, zakotveného v odst. 4 části A) přílohy č. 3 úhradové vyhlášky (byť nejde o moderaci plošnou), podle kterého se snížená hodnota bodu v dané odbornosti podle bodu 1 písm. g) ve stanovených případech nepoužije, což [podle písm. a)] dopadá příznivě do poměrů "malých" poskytovatelů (méně než 100 unikátních pojištěnců), kde by právě "zbytkový" efekt byl hospodářsky citelný. Podobně bez bližšího odůvodnění je z pozice "relevantní garance a systémového řešení" vyloučen postup dle § 17 odst. 5 i. f. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (o možnosti poskytovatele a zdravotní pojišťovny dohodnout se o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak, a úpravu úhradové vyhlášky pro sebe vyloučit), aniž však většina prozradila, jaké "správné" konkrétní "systémové" garance má na mysli. Má-li jimi být možnost vznesení odpovídajícího nároku poskytovatelem zdravotní služby proti pojišťovně před obecným soudem (viz též odstavec 9 výše), na což nález jako na realitu ostatně upozorňuje, pak je právě tím "garance" přec dosaženo, a jen stěží lze - proto - uvažovat o "obsahovém deficitu" úhradové vyhlášky (takovým deficitem by pak logicky trpěly právní předpisy všechny, jakmile by byl prokázán i jediný soudní spor).
17. Úvahy většiny pléna na téma nedostatku "neutrality" posuzované úpravy "ani z hlediska čl. 31 Listiny" (bod 77) jsou očividně jen spekulací, bez reálného poznatkového základu. Proč má to, co je řečeno na téma snížení hodnoty bodu pro specializovanou ambulantní péči ve smyslu části A odst. 1 písm. g) přílohy č. 3 úhradové vyhlášky, platit "mutatis mutandis" i pro stanovení dalších úhrad, vyjmenovaných v bodu 76 nálezu, už není zjevné vůbec, resp. z odkazovaných částí úhradové vyhlášky neplyne, a bližší vysvětlení většina pléna nepodává.
IV. Ad c) úhrady za poskytnutou neodkladnou péči tzv. nesmluvními poskytovateli
18. Také snížení úhrad za neodkladnou zdravotní péči poskytovanou nesmluvními poskytovateli na 75 % hodnoty bodu stanovené jinak má většina za protiústavní z důvodů, jež nejsou ani konzistentní, ani srozumitelné. Legitimitu takového opatření sice uznává - a to nepochybně správně (jinak by nebylo smluvních poskytovatelů, ale jen "nesmluvních") - potud, že připouští (bod 80) "výhodnější" pozici nesmluvních poskytovatelů vůči smluvním; "za problematické" však pokládá poměření této výhody až do výše 25 % hodnoty bodu, neboť má za to, že "je otázkou", zda by poskytnutí péče nesmluvním poskytovatelem "nevedlo k situaci, kdy by on sám tuto péči dotoval", a nedostatek záruk, aby se tak nestalo, je pro většinu důvodem k zhodnocení napadené úpravy jakožto kolizní s čl. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny.
19. Tomuto závěru nelze než vytknout podobné, co závěrům předchozím: je založen povýtce na pouhých hypotézách, na jen položených "otázkách", na úsudcích svou povahou spekulativních apod. Těžko přijmout jako ústavněprávní argument, že právě o 25 % nižší hodnota bodu je tou hranicí, která zakládá neakceptovatelnou nerovnost mezi srovnávanými poskytovateli zdravotních služeb; 20 % by už "prošlo", či jen "méně"? Je postačující úvaha, že za jistých okolností hrozí, že by nesmluvní poskytovatel zdravotní péči "dotoval"? Ví většina pléna, jak obsahově relevantní segment zdravotní péče přichází u nesmluvního poskytovatele v úvahu? Má k dispozici poznatky, jež by umožnily kvantifikovat takovou "hrozbu" ve vztahu k celku jím poskytovaných zdravotních služeb, a tím vůbec zhodnotit, jak je jeho podnikání dotčeno (dokonce "ve své podstatě")? Je Ústavní soud způsobilý takové poznatky získat a na mimořádně (a specificky) odborné bázi je vyhodnotit?
20. Jelikož na tyto otázky většina pléna odpověď nepodává, nemůže být její závěr, že dotčená úprava je v této části protiústavní, akceptovatelný.
V. Závěr
21. Jako v nedávné minulosti opakovaně, i nyní Ústavní soud vstoupil na půdu, která se jeho zásahu z povahy věci zpěčuje; způsob rozdělení finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění ve prospěch jednotlivých poskytovatelů zdravotní péče je povýtce nejen otázkou politickou, nýbrž i výsostně odbornou, a to jak "medicínsky", tak ekonomicky, přičemž ani jedno, ani druhé Ústavnímu soudu posuzovat z hlediska "správnosti" nepřísluší. Právě tomuto pokušení Ústavní soud zjevně podlehl, když se rozhodl přisvědčit názorům části nespokojených lékařů, aniž adekvátně dohlédl, že ústavněprávní terén je jinde.
22. Jestliže k podpoře návrhu skupiny senátorů nedokázala většina pléna nalézt dostatečné argumenty právě odtud, měl být tento návrh zamítnut.