129. Napadené ustanovení je obdobou dřívějšího znění § 26 odst. 2 zákona (před novelou provedenou zákonem č. 495/2005 Sb.), dle kterého „Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence v Rejstříku církevních právnických osob.“. Nové znění „Evidence právnické osoby podle § 15a odst. 1 zaniká výmazem z Rejstříku evidovaných právnických osob.“ jen podtrhuje obecné pojetí, že „výmaz“ nemá důsledky na tu „existenci“ dotčeného subjektu, jež byla založena jeho zřízením ve vnitřních poměrech církve či náboženské společnosti.
130. Kontroverzi vyvolávající ustanovení § 26 odst. 7 zákona je pak přiléhavé vyložit tak, že za zde uvedených předpokladů je „datum“ zániku (evidované právnické osoby) „totožné s datem jejího výmazu z Rejstříku evidovaných právnických osob.“.
131. Dodává se, že právní vztahy vycházející ze zákona jsou vzhledem k jeho ustanovení § 27 odst. 1 pod ochranou režimů vycházejících z „obecných předpisů o správním řízení“ a potažmo institutu správního soudnictví, a to včetně (zejména) těch postupů, z pohledu navrhovatelů kritických, jež mohou mít podklad v namítaných ustanoveních § 16 odst. 5 a 6, § 16a odst. 7 a 9 a § 26 zákona (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 146/03).
Ostatní „eventuální“ návrhy
132. Pro porozumění smyslu ostatních „eventuálních“ návrhů je významné vyjádření navrhovatelů ze dne 18. 8. 2006, v němž uvádějí, že „netvrdí, že každé ustanovení zvlášť naplňuje všechny jejich výhrady a důvody protiústavnosti, avšak cíle novelizace a její konečný dopad je natolik neakceptovatelný, že je nutno celý takovýto předpis zrušit a nepřipustit další snížení dosaženého standardu náboženských práv“ (spis č. l. 79).
133. S argumentem celkového snížení lidskoprávních standardů se Ústavní soud již (s negativním výsledkem) vypořádal v kontextu návrhu na zrušení zákona č. 495/2005 Sb. (část X. nálezu).
134. Ústavněprávní roviny proto nelze dosáhnout poukazem (postrádajícím bližší argumentaci nad rámec výše uvedené úvahy) na slova 1/ „založených registrovanou církví a náboženskou společností a evidovaných podle tohoto zákona (dále jen „evidovaná právnická osoba“)“ v ustanovení § 1 písm. b) zákona, 2/ „ , popřípadě jména“, „adresa místa trvalého pobytu v České republice;“ a „dále“ v ustanovení § 3 písm. c) zákona a 3/ „evidované“ v ustanovení § 3 písm. d) zákona.
135. Stejný závěr lze vyslovit i ve vztahu k odkazům (směřujícím do hlavy II zákona) na slova 1/ „nebo jinou právnickou osobou“ v ustanovení § 4 odst. 4 zákona, 2/ „osob“ v § 5 úvodní části ustanovení a sub písm. a) a 3/ „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ v § 8 odst. 3 zákona.
136. Výhrady, jež vznesli navrhovatelé proti ustanovení § 10 odst. 3 písm. g) zákona (ohledně požadavku uvést „seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních“) nemají na rozhodný kontext čl. 16 odst. 2 Listiny vazbu žádnou, jestliže je spojují – toliko – s předpokládanými důsledky pro zařazení jednotlivých duchovních do platových tříd dle nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností (dříve nařízení vlády č. 578/1990 Sb., o úpravě osobních požitků poskytovaných duchovním církví a náboženských společností).
137. Jelikož režim doplnění údajů navrhovatelem předpokládaný v ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona poskytuje kvalifikovaný prostor pro nápravu kritických nedostatků, do ústavně zaručených základních práv a svobod nezasahuje ani ustanovení § 13 odst. 3, respektive § 14 odst. 7 zákona. Ostatní návrhy proti ustanovením hlavy III [návrh na zrušení 1/ slova „nejméně“ v § 10 odst. 2 písm. c), 2/ slov „předkládaný podle odstavce 2 písm. d)“ v úvodní části ustanovení § 10 odst. 3, 3/ slov „na území České republiky“ v § 10 odst. 3 písm. c), 4/ § 10 odst. 3 písm. d) a 5/ § 10 odst. 3 písm. f), 6/ § 10 odst. 3 písm. h), 7/ slov „a údaje podle § 27 odst. 5“ v ustanovení § 10 odst. 3 písm. j), 8/ slova „orgánu“ v § 10 odst. 4, 9/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanovení § 11 odst. 2, 10/ slova „nejméně“ v ustanovení § 11 odst. 4 písm. a), 11/ slov „na území České republiky“ v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b), 12/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 13 odst. 2 písm. b) a § 14 odst. 6 písm. b), 13/ slova „registraci“ v § 15 odst. 2, 14/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 15 odst. 3 a 15/ slov „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v ustanoveních § 15 odst. 4 věty první a § 15 odst. 5 věty druhé] jsou vedeny v intencích všeobecné kritiky legislativní úpravy, nejsou podloženy adekvátními, resp. konkrétními důvody, a důvody pro jejich zrušení Ústavní soud neshledává rovněž.
138. Ustanoveními hlavy IV se Ústavní soud zabýval výše.
139. Navrhovatelé nezveřejnili okolnosti, pro které by měla být zrušena ustanovení hlavy V týkající se Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, Rejstříku svazů církví a náboženských společností a Rejstříku evidovaných právnických osob. Konkrétně jde o 1/ slovo „EVIDOVANÝCH“ v nadpisu hlavy V, 2/ slovo „evidovaných“ v nadpisu § 17, 3/ slova „evidovaných“ a „právnické osoby registrované nebo evidované podle tohoto zákona a tímto“ v § 17 odst. 1, 4/ „evidovaným“ v § 17 odst. 6, 5/ ustanovení § 17 odst. 7 a 8 včetně poznámky pod čarou č. 15a, 6/ ustanovení § 18 odst. 1 písm. d) a i), 7/ slova „registraci změn“ v § 18 odst. 2, 8/ § 19 odst. 1 e) a i), 9/ slova „registraci změn“ v ustanoveních § 19 odst. 2 a 10/ § 20 zákona.
140. Co do hlavy VI Ústavní soud se výše zabýval ustanovením § 26 odst. 2 zákona. V případě dalších ustanovení hlavy VI a VII se opět nedostává konkrétní oponentury ze strany navrhovatelů. Zde jde o 1/ slovo „EVIDOVANÉ“ v nadpisu hlavy VI, 2/ slova „nebyl“ a „ustaven orgán“ a vložená slova „podle § 10 odst. 3 písm. d)“ v § 22 odst. 1 písm. d), 3/ slova „návrhu na konkurs nebo při návrhu na“ a nahrazené slovo „evidované“, respektive doplněná poznámka pod čarou č. 16: „Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 224/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 12/1998 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 214/2000 Sb., zákona č. 368/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 403/2002 Sb., zákona č. 101/2003 Sb., zákona č. 210/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č. 499/2004 Sb.“ v § 23, 4/ ostatní ustanovení § 26, 5/ slovo „evidovaných“ v § 27 odst. 10, 6/ slova „evidovaných“ a „a návrhů na evidenci právnické osoby a evidenci změn.“ v § 29 zákona.
141. Shodná hlediska (viz též bod 59) se prosadí i ve vztahu k dalším ustanovením zákona č. 495/2005 Sb., a to 1/ přechodným ustanovením (část první, čl. II), 2/ zmocnění k vyhlášení úplného znění zákona (část první, čl. III), 3/ změně zákona o dobrovolnické službě, 4/ změně zákona o zaměstnanosti, 5/ změně zákona o účetnictví a 6/ návrhům směřujícím do části první, čl. I, proti zrušení slova „církevních“ v § 1 písm. b), § 8 odst. 3, § 16 odst. 3, § 24 odst. 2 a § 24 odst. 3, zrušení slov „církve a náboženské společnosti“ v § 10 odst. 2 písm. d), a zrušení slov „orgánu registrované církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako církevní“ a „k tomu určený v základním dokumentu předkládaném“ a vložení slov „podle § 15a odst. 1 písm. a)“ za slovo „osoby“ a doplnění textu „písm. d)“ za číslo „3“ v § 16 odst. 1.
142. Lze tedy uzavřít, že zde prezentované (dílčí) návrhy buď nemohou než sledovat osud těch, jež byly posouzeny výše jako nedůvodné, nebo nemají žádnou vazbu na navrhovateli přednesenou ústavněprávní argumentaci (resp. z jejího obecného vymezení se takový vztah nepodává) anebo jsou z pohledu rozhodného čl. 16 odst. 2 Listiny obsahově neutrální.
143. Ústavní soud proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl návrh i v těchto částech.
144. K tomu lze – k obecné argumentační rovině návrhu – dodat, že v něm navrhovatelé v nikoli nevýznamné části opětovně uplatnili výhrady vyjádřené již v návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Ani v případech, kdy nově napadená ustanovení mohou být pojímána jako identická s těmi, ve vztahu k nimž byl předchozí návrh zamítnut, nepokládal Ústavní soud za případné (a efektivní) otevřít otázku překážky rozsouzené věci, neboť lze vycházet z toho, že rozhodnou „jinou věc“ zakládá již nové vymezení evidovaných právnických osob ve smyslu § 15a, § 16 a § 16a zákona.
145. Ve vztahu k ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu se připomíná, že Ústavní soud vychází ze závěru, že se neodchyluje od právních názorů, jež vyjádřil ve zmiňovaném nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Při hlasování jsem se nepřipojil ke skupině „ghibelínů“, maje za to, že návrhu bylo třeba vyhovět. Důvody, které mne k tomu vedly, lze předestřít následovně:
I.
Nihil novi sub sole
Již od dob studentských se s jistou periodicitou vracím k rozjímání o nadčasové rozpravě Josefa Pekaře „O smyslu českých dějin“ (1928), jakož i k Pekařově rektorské přednášce „O periodizaci českých dějin“ (1931). Není divu, že jsem uvítal počin nakladatelství ROZMLUVY, jež v r. 1990 vydalo soubor Pekařových studií, který – jak se lze dočíst v edici s ISBN 0 946352 70 4 – zákonitě s ohledem na dobové souvislosti vyšel „poprvé v edici Akord, Rotterdam 1977, jako reedice pražského vydání z roku 1970, které šlo do stoupy“ … Tentokrát jsem se zastavil nad článkem „K výročí tolerančního patentu“, který poprvé vyšel v Národních listech 11. října 1931 (srov. J. Pekař, O smyslu českých dějin, Praha 1990, str. 357–364).
Pro účel tohoto odlišného stanoviska nebudu rekapitulovat obsah korespondence mezi Josefem II. a Marií Terezií o náboženské svobodě, ani všechny okolnosti související s vydáním a publikací Tolerančního patentu. Všimněme si však, že „s široce odůvodněným memoriálem proti osvícenému panovníku vystoupila právě dvorská kancelář (tj. vlastně české státní ministerstvo ve Vídni, spojené již v jedno s kanceláří pro země alpské)“. Kladu si otázku, zda by – pokud by se již tehdy fakturovalo stočné – nenamítala rovněž, že je třeba znát jméno dlužníka z okruhu církevního, pokud by kdosi k tomu tradičně určený pozapomněl dát příkaz k úhradě …
II.
Quod licet Iovi, non licet bovi
Ač by se tu mohlo zdát, že naznačím, jak Iupiter jsou odbory a bovis církev, mám na mysli jinou historii.
Představa, že návrhem napadená úprava zjednoduší orientaci o „evidovaných právnických osobách“, vychází z premisy, že drobná chybička v označení účastníka právního vztahu či soudního řízení je téměř fatální. Není divu, že jsem nalezl jistou analogii v „ďábelské myšlence zastavovat řízení“ (srov. S. Balík, „Obec“ či „obecní úřad“, aneb „Quod licet Iovi non licet bovi“, Bulletin advokacie č. 8/1994, str. 28–33) v restitučních sporech, kde žalován byl „obecní úřad“. Není divu, že se tehdy zvedla vlna nevole (srov. i J. Nykodým, Nad jedním rozhodnutím, Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 25–26), kterou jsem podpořil úvahou, že „ten, kdo způsobem, jenž vyústil v usnesení obdobné onomu v Bulletinu advokacie č. 4/1994 uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, vymýšlel pro soudce návod, jak snadno „vyčistit“ stůl od složitých věcí, si zajisté ideu přirozeného práva a spravedlnosti příliš nepřipouštěl“.
Bylo by nutné přistoupit k formalismu a z hlediska ústavnosti diskutabilnímu řešení danému napadenou právní úpravou, pokud bychom si osvojili čtvrt století starý judikát (R 22/1982), dle něhož „jestliže však z obsahu podání je jasné, že jde jen o nesprávné označení skutečného účastníka, který subjektivitu má (žalována je např. stavební správa podniku, ač správně měl jako žalovaný být označen podnik), nepostupuje soud podle § 104 odst. 1; tu postačí když účastníci – za případné pomoci soudu – toto formální pochybení opraví“? Mohu jen zopakovat, že by toto byla „právně nejčistší varianta likvidace následků právnického ľart pour ľartismu“ …
III.
Ecclesia vivit lege romana
Platívalo, že poměry v církvi upravovalo římské právo.
„Teprve za císařů křesťanských bylo lze založiti nadace k účelům dobročinným tak, že byly zřízeny samostatné ústavy (pia corpora), sloužící přímo a samostatně určitému účelu, jako nemocnice (nosocomia), sirotčince (orphanotrophia), chudobince (ptochotrophia), ústavy na pohoštěnou pocestných (xenodochia), pro výchovu dětí (brephotrophia) apod. Jmění nadační tu nenáleží ani státu nebo obci nebo jiné korporaci, ani jednotlivé fyzické osobě, zejména ne snad jednotlivým osobám, jichž prospěchu nadace má sloužiti (destinatářům), jako nemocným, sirotkům, chudým, kmetům, pocestným, dětem, nýbrž činí zvláštní jmění, příslušející samostatně a výhradně k tomu neb onomu účelu zbožnému. Samostatné nadace toho druhu, tzv. piae causae jsou tedy samy pro sebe právnickými osobami, jsou samy subjektem práv a právních závazků, příslušejících k účelu nadačnímu. Za takové subjekty vlastního jmění uznávají se též křesťanské kostely (ecclesiae), kláštery (monasteria) a jiná místa pro konání pobožnosti. Jelikož pak nejen kostely a podobné ústavy pro křesťanskou bohoslužbu, nýbrž i dobročinné nadace pokládají se v novějším právu římském rovněž za ústavy církevní, jest ke zřízení jejich třeba povolení církevního. Nadace zřízená tímto povolením je bez dalšího právnickou osobou. Zvláštního státního propůjčení právní osobnosti se nevyhledává.
Co do způsobilosti k právům a k činům rovnají se nadace celkem korporacím ... Právního obchodu mohou se účastniti skrze své zástupce. Nadace bývají zastupovány a jmění jejich spravováno zvláštními, biskupskému dozoru podrobenými přednosty (administratores, curatores), pro jichž dosazení jsou rozhodná předem ustanovení zakladatelova“ (srov. L. Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského, Bratislava 1927, str. 87–88).
IV.
Ora et labora
Předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné činnosti …
Lze oddělit benediktýnské orare od laborare?
„Od nejstarších dob starala se církev o osoby ochrany potřebující, zejména o chudé … Též v jiných směrech humanitní péče byla církev činna, o čemž svědčila různá hospitalia, collegia, montes pietatis a jiná zařízení. Ve středověku se pokládala veřejná dobročinnost za věc ryze církevní. Mezi účely církevními a dobročinnými nebylo rozeznáváno. Ústavy dobročinné měly povahu ústavů církevních.
Tridentium ukládá biskupům péči o ústavy humanitní. Ve smyslu tohoto ustanovení byly založeny četné ústavy, z nichž mnohé trvají dodnes.“ (srov. A. Hobza, J. Tureček, Úvod do církevního práva, Praha 1936, str. 236).
V.
Sub specie aeternitatis
Arménský katholikos Narses Velkomyslný napsal:
„Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.“.
Arménské kláštery, Matenadaran, arménské písemnictví … Bylo oznamováno v zemi právě přítomným Mongolům, Peršanům, Rusům či Turkům, kdo je tu či onde varpadetem?
Měl Michelangello pochybnost o tom, pro koho zdobí Sixtinskou kapli, resp. s kým by snad měl uzavírat – řečeno dosud nepozapomenutou terminologií – hospodářskou smlouvu o přípravě dodávek?
Kláštery na „hoře Athónské“ a jejich zřízení …
Postavení církví v období totality …
Nenalezl jsem dost věcných argumentů pro odchylku od nosných důvodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02.
VI.
Finis coronat opus?
Závěrem „vypůjčím“ si přiléhavá slova Pekařova:
„Vím, že výklad, jejž uzavírám, má nejednu mezeru nebo nejasnost. Nesouvisí to jen … se stručností, ale i s faktem, že tu jde o stanovisko, jež svou oprávněnost nebo míru její musí osvědčiti plněji v boji názorů.“.
Nyní k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06.
Měly být více zohledněny jednotlivé kapitoly z dějin poměru státu a církve nebo vážně šlo „jen“ o tu hypotetickou neproplacenou fakturu?
Soudíte, že připomenutí širšího kontextu a úvahy o tradičních duchovních hodnotách jsou nepřípadné?
Pro „guelfa“ jsou tyto otázky toliko otázkami řečnickými …
2. Odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů
Proti výroku a části odůvodnění nálezu podávám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. odlišné stanovisko:
V souhrnu lze říci, že za problematické okruhy, které jsou v odůvodnění nálezu pojednány, považuji především
1. otázku rozsahu činnosti církví a náboženských společností spadajících pod čl. 16 Listiny a
2. otázku režimu evidence/registrace církevních právnických osob
Odůvodnění nálezu považuji za formálně konstruované a v určitých okruzích postrádající nezbytné nosné (byť interpretativní) závěry. Jsem přesvědčena, že některými závěry vyslovenými většinovým stanoviskem pléna dochází ke změně právních závěrů dřívějších nálezů sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (a sp. zn. I. ÚS 146/03).
1. Rozsah činností církevních právnických osob spadajících pod čl. 16 Listiny
i. První z námitek, které považuji za klíčové, je navrhovateli předestřená otázka rozsahu činností církevních právnických osob, které jsou chráněny čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny.
ii. Součástí aktivit, které církve tradičně veřejně vyvíjejí jako součást náboženského života, což je typické zvláště pro křesťanské denominace, je i široké veřejné působení sociální, kulturní, vzdělávací, obecně prospěšné apod., aniž by se jednalo o výčet úplný.
iii. Návrat života církví a náboženských společností z ideologicky motivované izolace a ilegality přinesl opět až polistopadový návrat demokracie a postupné zavádění praxe právního státu. Za jediný účel působení církví a náboženských společností již nelze považovat „uspokojování náboženských potřeb věřících“, příp. „organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry“ (§ 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 13. 1. 2003). Hovořím-li nadále o „církvích“, mám tím na mysli i „náboženské společnosti“.
iv. Zásadní společenské změny tak přinesly celkovou liberalizaci působení jak v podnikatelském sektoru, tak sejmutí restrikcí v oblasti sdružování občanů a působení tzv. nestátního sektoru. V demokratickém právním státě nejsou namístě samoúčelné restrikce činnosti tradičních společenství, neuplatňuje se etatistický model monopolního působení státu ve všech oblastech života důležitých pro celou společnost.
v. V současné společnosti nelze efektivně veřejně působit bez právní subjektivity, vstupovat za tím účelem do hospodářských a právních vztahů, v zásadě ani účinně hájit svá práva. Vzdělávací činnost nelze provozovat jinak, než prostřednictvím škol, charitativní činnost prostřednictvím charit a diakonií, zdravotnickou péči prostřednictvím nemocnic a zdravotnických zařízení, sociální péči prostřednictvím sociálních ústavů, hospiců apod. Taková aktivita pojímaná jako služba je integrální součástí života církví, což již potvrdil Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/02, sp. zn. I. ÚS 146/03. K takovému působení je rozpoznání právem nezbytné. Z mezinárodně komparativního hlediska je příznačné, že v některých (ideologicky a nábožensky neutrálních) státech je uvedená celospolečenská prospěšnost církví dokonce „oceňována“ statusem veřejnoprávní korporace a ústavním zakotvením (srov. Německo, Rakousko), z komparativního hlediska jsou běžnou pozitivní sankcí fungování církví (i v České republice) např. daňová zvýhodnění. Staletí evropských zkušeností s působením církví nedávají v současné realitě důvod pro apriorní nedůvěru a podezíravost ze strany státní moci obecně se projevující v regulaci života církví a restrikcích v jejich svobodném veřejném působení. Takže tehdejší plénum Ústavního soudu bylo v tomto směru názorově jednotné.
vi. Přípustná omezení církevního života jako života věřících (nebytnost pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých, viz čl. 16 odst. 4 Listiny) jsou konkretizovatelná pouze např. s ohledem na právní, sociální, hospodářskou a společenskou realitu.
vii. K ústavněprávnímu rozměru rozsahu činností církevních právnických osob se vyjádřil již nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že nelze zákonem omezovat aktivity církevních právnických osob pouze na „organizaci, šíření a vyznávání víry“. Dále nález např. odkazem na znění návrhu textu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů hovoří např. o působení v oblasti „školství, zdravotnictví, sociální a charitativní péče“. S uvedenou myšlenkou se zjevně rovněž ztotožnili i soudci s odlišným stanoviskem k odůvodnění tehdejšího nálezu, kteří z hlediska mezinárodní komparace dospěli k závěru, že vyloučení činnosti „charitativní, kulturní, sociální péče apod.“ z širšího působení církevních právnických osob je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny.
viii. V nálezu sp. zn. I. ÚS 146/03 vyslovil Ústavní soud rovněž přesvědčení, že „aktivity církví a náboženských společností – a tedy i jimi zřizovaných církevních právnických osob – se nemohou redukovat toliko na oblasti náboženské víry; mezi ně patří i aktivity orientované navenek, typicky např. činnosti humanitární, charitativní, vzdělávací apod.“.
ix. Co do rozsahu zákonem aprobovaných činností církevních právnických osob, ustanovení § 15a odst. 1 rozeznává dva základní typy církevních právnických osob. Podle písmene a) jsou to orgány registrované církve a náboženské společnosti, řeholní a jiné instituce založené za účelem vyznávání náboženské víry; podle písmene b) jsou to účelová zařízení pro poskytování charitativních služeb. Tento výčet považuji nadále za nepřiměřeně úzký, resp. rozporný se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a sp. zn. I. ÚS 146/03.
x. Náplň činnosti jednotlivých církví (a jejich církevních právnických osob) akceptovalo v tzv. základních dokumentech církví podle § 10 odst. 2 písm. d) a odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Ministerstvo kultury při registračním procesu. Tyto tzv. základní dokumenty jsou součástí rejstříku Registrovaných církví a náboženských společností. Dle těchto dokumentů je vzdělávání (církevní školství) aktivitou podstatné části relevantních církví (srov. Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická, Československá církev husitská i např. náboženské společnosti Federace židovských obcí v České republice).
xi. Označení „církevní školství“ nevystihuje podstatu dnešního stavu, neboť se nejedná o školy provozované církvemi – jako součásti církve – nýbrž je tak pouze formálním (názvovým) označením pro činnost „civilních, světských“ právnických osob. Není zde argumentu, který by ospravedlňoval užití čl. 16 odst. 4 Listiny a v důsledku toho vytěsnění církevních škol ze struktur církví v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny („své instituce“), resp. argumentu, který by odůvodňoval provozování církevní školy pouze necírkevní právnickou osobou. Zvláště pokud zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 8 odst. 6 tuto možnost připouští, neboť právnickými osobami podle zvláštních právních předpisů jsou bezpochyby i církevní právnické osoby evidované podle zákona č. 3/2002 Sb.
xii. Podle napadeného znění zákona č. 3/2002 Sb. i setrvalé praxe Ministerstva kultury tak nelze zaevidovat církevní právnickou osobu za účelem provozování školy nebo školského zařízení, o čemž svědčí desítky zamítaných žádostí. Tento aspekt je shodný se situací posuzovanou – a již jednou kritizovanou – nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Dochází tak především k (bezdůvodnému) oddělování materiálních prostředků a lidských zdrojů ze sféry jednotlivých církví.
xiii. Předmětem posouzení Ústavního soudu dle mého názoru mělo být, zda v zákoně č. 3/2002 Sb. obsažené vymezení účelu činnosti církevních právnických osob dostatečně a v plné šíři naplňuje požadavky kladené na zákon článkem 16 Listiny a nálezy Ústavního soudu. Toto hledisko naznačuje i většina pléna Ústavního soudu, když se v bodech 67 a 78 odůvodnění nálezu ptá po rozsahu činností chráněných čl. 16 odst. 2 Listiny.
xiv. Přestože si většina pléna Ústavního soudu takto formulovanou otázku skutečně položila, nenacházím na ni v odůvodnění nálezu odpověď.
xv. V bodě 70 si odůvodnění nálezu záporně odpovídá na otázku, zda mohou církve zřizovat právní subjekty s právní subjektivitou bez jakékoliv evidence, což ovšem navrhovatelé nepožadují, neboť neodmítají evidenci, nýbrž registraci. V bodě 80 obsažený závěr vztažený k úvaze, zda mají církve „absolutní autonomii“ při zakládání právnických osob, je rovněž odpovědí na požadavek, který nikdo nepředkládá, resp. závěr o tom, že autonomie církví není bezbřehá, neodpovídá na otázku v bodech 67 a 78 nálezu.
xvi. Pokud většinové stanovisko při zamítavém výroku zamýšlelo provést ústavně konformní interpretaci zákona č. 3/2002 Sb. a především ustanovení § 15a, pak takový interpretativní závěr v odůvodnění nenalézám. V bodě 82 odůvodnění je v podstatě provedeno shrnutí adjektiv vztahujících se k činnosti církevních právnických osob, vyskytujících se v různých ustanoveních zákona č. 3/2002 Sb., což by snahu dopátrat se odpovědi na otázku vymezenou v bodech 67 a 78 signalizovalo. Dle mého názoru však nelze pominout úvahu, zda vůbec takovýto výkladový postup – výčet, který je nutno kumulovat ze tří různých ustanovení – s ohledem na dosavadní vývoj zákonné úpravy a zkušenosti s ní, odpovídá ústavním nárokům na přehlednost a jasnost zákona jako obecného předvídatelného pravidla chování.
xvii. Patrně nosný závěr většinového stanoviska obsažený v bodu 84 odůvodnění k této problematice uzavírá, že současná právní úprava nebrání tradičnímu spojení vyznávání náboženské víry s působením „kulturním, charitativním a sociálním“, což je výčet podstatně se kryjící se slovy zákona. S tímto názorem se lze zcela ztotožnit, ovšem ani tento závěr se nevztahuje k dříve samotným plénem vymezené otázce rozsahu činností chráněných čl. 16 odst. 2 Listiny, resp. dostatečnosti rozsahu těchto činností v nynější zákonné úpravě. Navrhovatelé totiž netvrdili, že je církevním právnickým osobám nějak bráněno v činnostech v zákoně uvedených, nýbrž namítali, že zákon jim znemožňuje spojení víry s činnostmi v zákoně neuvedenými, ačkoliv tyto rovněž požívají ochrany čl. 16 Listiny.
xviii. To se týká, jak jsem již uvedla, především evidence církevních právnických osob za účelem provozování církevních škol a školských zařízení. K podstatě věci v otázce rozsahu činností církevních právnických osob se tak většinové stanovisko nevyjádřilo, což lze interpretovat tak, že s ohledem na znění zákona není vyloučena přímá aplikace čl. 16 odst. 2 Listiny pro situace, kdy se registrované církve pokusí o evidenci církevní právnické osoby založené za účelem provozování škol a školských zařízení. Případné zamítavé rozhodnutí Ministerstva kultury pak otevírá prostor ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. pro přezkoumání takového rozhodnutí ve správním soudnictví. V tomto směru lze plně odkázat i na bod 131 většinového odůvodnění nálezu.
xix. Zpochybněná novela zákona č. 3/2002 Sb. přinesla opět určitou kategorizaci a omezení účelů, pro které mohou být evidovány církevní právnické osoby. Uvedený výčet je sice širší než v původním znění zákona č. 3/2002 Sb., ve znění, ve kterém byl již dříve předmětem přezkumu Ústavním soudem, avšak opět obsahuje pouze některé z činností, které církve tradičně vyvíjejí, a ostatní aktivity bez zřejmého důvodu vytěsňuje do jiných právních forem mimo církve. A to v situaci, kdy po rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 byl již jednou navozen vyvážený stav ústavně konformním výkladem. Nedomnívám se, že požadavku náboženské svobody a autonomie církví v České republice vyhovuje koncept církví jako konglomerátu mnoha, byť personálně a majetkově provázaných, samostatných (civilních) právnických osob. V tom nejsou splněny nároky čl. 16 Listiny ve spojení s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02. Zákonný odkaz na jiné právní formy subjektů zakládaných církvemi (§ 15a odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.) by se měl týkat především typicky aktivit podnikatelských, přičemž je známo, že církve např. právních forem obchodních společností pro podnikatelské aktivity běžně využívají, což lze ověřit v obchodním rejstříku.
2. Otázka procesu evidence církevních právnických osob
xx. Podle bodu 90 a násl. odůvodnění nálezu provedlo většinové stanovisko Ústavního soudu nové posouzení režimu evidence „evidovaných právnických osob“. Jako důvod tohoto postupu odůvodnění nálezu uvádí, že zákon č. 3/2002 Sb. v původním znění, Ústavním soudem z části zrušeném, pojednával o „církevních právnických osobách“, tehdy se zákonem úzce vymezenou činností, přičemž nyní jde o posouzení situace „evidovaných právnických osob“ se šíře vymezenou činností.
xxi. V tomto spatřuji zásadní nedostatek většinového názoru, neboť k posouzení okolností založení a vzniku církevních právnických osob došlo již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, a to v dostatečně obecné rovině a za společenské a právní situace, která se dosud nezměnila. Své závěry o „podstatně volnějším“ a „evidenčním“ režimu tehdy Ústavní soud učinil poté, co činnost církví a církevních právnických osob sám vymezil široce (oproti původnímu znění § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.) – viz výše. To vše ve světle čl. 16 odst. 2 Listiny.
xxii. Proto pokud nyní většina pléna činí závěry „nové“ a připouští v nich ústavnost „patrných rysů registračních“ (bod 112), tak se od původně vysloveného závěru Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02 odchyluje a mění jej. K tomu, domnívám se, není důvodu, protože závěry již vyslovené tehdy vůči subjektům teorií i zákonem označovaným jako „církevní právnické osoby“ lze beze zbytku vztáhnout na ty samé entity v zákoně nyní již označované jako „evidované právnické osoby“. Označení „církevní právnické osoby“ se v teorii užívá nadále (a užívalo se i před vznikem zákona č. 3/2002 Sb.). Jestliže se tedy Ústavní soud zjevně vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 k podmínkám evidence církevních právnických osob ve zřetelně širším smyslu, nikoliv jen ve smyslu zrušovaného § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění tehdy účinném, což by ani nebylo logické, není důvodu tyto závěry měnit, neboť současné „evidované právnické osoby“ jsou stejnými entitami, na něž dopadají závěry ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02. K tomu je nutno uvést, že zcela opačná konkluze je obsažena v bodu 124 odůvodnění.
xxiii. Lze se důvodně domnívat, že záměrem předkladatele zákona č. 495/2005 Sb., jak ze stenografických záznamů z legislativního procesu (přístupných na www.psp.cz) vyplývá, bylo vyvázat se ze závěrů plynoucích z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, k čemuž má sloužit i změna označení evidovaných subjektů zřizovaných církvemi. Je proto zarážející, že většinový názor tento postup akceptoval a předchozí závěry Ústavního soudu změnil, resp. utvořil závěry nové, ačkoliv se posuzovaná situace v reálu vůbec nezměnila.
xxiv. Většinové stanovisko nepřekonává závěr nálezu sp. zn. Pl. 6/02, který vyšel ze zjištění, že např. „běžná“ občanská sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. mají právo zřizovat své organizační jednotky jako tzv. vedlejší právnické osoby, disponující právní subjektivitou podle § 6 odst. 2 písm. e). Ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách spolku tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejších právnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. K tomu Ústavní soud tehdy uvedl, že „církve a náboženské společnosti jsou svým významem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími)“, a není proto důvodu klást na vznik církevních právnických osob přísnější nároky (dnes odůvodněním většinového stanoviska označované jako „registrační rysy“) než na vznik organizačních jednotek spolků. Proto s ohledem na čl. 16 Listiny vyslovil komparativní požadavek zajistit pro vznik církevních právnických osob podstatně „volnější režim“ než pro jiné právnické osoby, které zná české právo.
xxv. Nesouhlasím s kritériem, které odůvodnění nálezu použilo k diferenciaci církevních právnických osob a občanských sdružení (body 117, 118). Neaplikovatelnost režimu obdobného pro vznik organizačních jednotek občanských sdružení ve smyslu § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. na vznik církevních právnických osob je dovozována z existence ustanovení § 15a odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb., které omezuje oprávnění církevních právnických osob podnikat pouze na „doplňkovou činnost“ k hlavní „obecně prospěšné činnosti charitativní, sociální nebo zdravotnické“. „Klíčovou odlišností“ podle většinového odůvodnění má být, že občanským sdružením je v § 1 odst. 3 písm. b) a § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb. výdělečná činnost (podnikání) zakázána, rozuměno zcela. S touto interpretací nesouhlasím. V uvedených ustanoveních zákona č. 83/1990 Sb. ani v jiných ustanoveních právního řádu dle mého názoru není obsažen absolutní zákaz provozovat výdělečnou činnost, nýbrž toliko zákaz sdružovat se podle tohoto zákona za primárním („hlavním“) účelem výkonu výdělečné činnosti. Výdělečnou činnost jako vedlejší („doplňkovou“) aktivitu považuji za přirozenou součást, v souladu s cíli stanov, spolkové činnosti. Tomu odpovídá i koncepce zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je „mezinárodní nevládní organizaci“ (rovněž spolku) výslovně umožněno vedle své (hlavní) činnosti provozovat ještě „hospodářskou činnost“ (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1985 Sb.). K obcházení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle mého názoru dochází až za situace, kdy občanské sdružení je založeno právě za účelem podnikání (výdělečné činnosti). Bod 118 odůvodnění většinového stanoviska proto považuji za zcela zásadní a extenzivní výklad § 1 odst. 3 písm. b) zákona č. 83/1990 Sb. a práva svobodně se sdružovat dle čl. 20 odst. 1 Listiny. K tomu srov. Telec, I.: Spolkové právo. Praha. C. H. Beck, 1998, ISBN 80-7179-194-6, str. 166; Lisse, L.: K ustanovení § 1 zákona o sdružování občanů, in: Právník 11/2005, Ústav státu a práva AV ČR, ISSN 0231-6625, str. 1292; Břeň, J. – Jemelka, L.: Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním s komentářem, ASPI Wolters Kluwer, Praha, 2007, ISBN 978-80-7357-279-2, komentář k § 13 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
xxvi. S respektem k závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 na rozdíl od většinového odůvodnění (bod 112) nepovažuji v tomto ohledu za únosné, aby si stát přisvojil registrační pravomoc („registrační rysy“) ve vztahu k (některým) církevním právnickým osobám (především § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb.).
xxvii. Většinové odůvodnění nálezu tak dovozuje, že pouhá evidence církevních právnických osob nezaručuje „ochranu práv a svobod třetích osob a právní jistotu“. Není však zřejmé, jaké úvahy vedou většinu pléna Ústavního soudu k závěru, že „volný“ evidenční princip vede ke snížení ochrany práv třetích osob a právní jistoty (bod 97). Není spolehlivě doloženo, resp. není doloženo nijak, že by (pouhá) evidence církevních právnických osob vedla k nejasným či nespolehlivým údajům o právní existenci konkrétního církevního subjektu. A to za situace, kdy typy zakládaných právnických osob a způsoby jednání jsou obecně uvedeny v již dříve zaregistrovaných tzv. základních dokumentech církví, které jsou součástí veřejně přístupného rejstříku vedeného Ministerstvem kultury (Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností), a za situace, kdy prostřednictvím internetu je informativně přístupný samotný Rejstřík evidovaných právnických osob (www.mkcr.cz).
xxviii. Není proto vůbec zřejmé, co má na mysli k této problematice bod 106 odůvodnění: „Stojí za připomenutí, že není splněn předpoklad, že ve vnitřních předpisech všech církví a náboženských společností je organizační režim vzniku posuzovaných právnických osob v adekvátní podobě upraven.“. K tomu dodávám, že v tzv. základním dokumentu [§ 10 odst. 2 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb.] je podle § 10 odst. 3 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. obsažen popis organizační struktury církve a náboženské společnosti, včetně výčtu všech typů právnických osob, které budou navrhovány k evidenci, způsob jejich zřizování a rušení, včetně případného uvedení právního nástupce při jejich zániku, označení jejich statutárních orgánů, způsob jejich ustavování a odvolávání, délky funkčního období členů statutárních orgánů. Tento dokument je „registrován“ Ministerstvem kultury, rovněž tedy lze předpokládat, že „adekvátnost“ obsažených údajů bude dostatečně prověřena registračním orgánem. V této souvislosti není důvodu odkazovat na vnitřní předpisy církví a náboženských společností, když právě různost jejich forem a obsahu zjevně odůvodňuje povinnost zpracovat unifikovaný tzv. základní dokument s údaji prověřenými registračním řízením a přístupnými ve veřejném rejstříku (registrovaných církví a náboženských společností).
3. Závěr
xxix. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že při rozhodování Ústavního soudu mělo být aplikováno ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, podle kterého je pro přijetí rozhodnutí přijímaného na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, potřeba, aby se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.
3.Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/02, jímž zrušil některá ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, shledal nesoulad právní úpravy týkající se zřizování církevních právnických osob s čl. 16 odst. 2 a 4 Listiny. Přijaté závěry se týkaly okruhu církevních právnických osob, na něž dopadá čl. 16 odst. 2, jakož i principu nezávislosti církví na státu při jejich zřizování, a to i ve vztahu k taxativně vymezeným důvodům možného omezení výkonu práva (čl. 16 odst. 4 Listiny). Ústavní soud mj. konstatoval:
»Jestliže tedy ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. omezuje právo církve a náboženské společnosti navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu toliko „za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“, je takto restriktivně vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a náboženských společností ... Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco ustanovení § 6 odst. 2 (stejně jako ustanovení navazující – § 28 odst. 5) podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem … Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních právnických osob vyplývající z citovaných ustanovení nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které je možné omezit výkon těchto práv, pozitivně zakotvenými v čl. 16 odst. 4 Listiny … Je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezení základního práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny stanovenou podmínkou evidence církevních právnických osob ministerstvem nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel, a jedná se proto i z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující autonomii církví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence. Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů (a to v jejím skutečném smyslu, nikoliv ve významu zastřené registrace, jak tomu je v kontextu derogovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona) a zastává názor, že jejich evidence je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob.«.
Nová právní úprava provedená zákonem č. 495/2005 Sb. respektuje závěry vyjádřené ve shora citovaném nálezu pouze zdánlivě, respektive částečně. Provedenou novelizací se sice rozšířil okruh právnických osob zřizovaných církví, na něž dopadá čl. 16 odst. 2 Listiny, a to i o právnické osoby, které „doplňkově“ podnikají nebo mají jinou výdělečnou činnost (přičemž však např. školy a nemocnice zřizované církví jsou nadále podřazeny režimu jiných zákonů). Ve vlastním zřizování církevních právnických osob ve smyslu nezávislosti na státu (čl. 16 odst. 2 Listiny) však k žádným změnám v podstatě nedošlo, neboť proces a obsah evidence, se všemi vytýkanými znaky registrace, nenaplňujícími princip nezávislosti na státu, zůstal zachován a dopadá pouze na širší okruh církví zřizovaných právnických osob.
Přijatým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/06 byla nová právní úprava shledána ústavně souladnou, a to v důsledku uznání priority ochrany práv třetích osob před nezávislostí církví na státu při zřizování právnických osob, a to v rozporu se závěrem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02.
Odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06 zužuje derogační důvody předchozího nálezu, neboť v bodu 79 uvádí: »Především právě pro úzké určení předmětu činnosti církví evidovaných podle zákona 3/2002 Sb. omezené toliko na „organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry“ Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02 tehdejší ustanovení § 6 odst. 2 zákona zrušil.«. Z výše uvedené citace z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 je však zřejmé, že Ústavní soud posuzoval soulad příslušných ustanovení zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny primárně z jiných hledisek, zejména z hlediska naplnění principu nezávislosti při zřizování subjektů registrovanými církvemi.
Rovněž bod 87 odůvodnění nereflektuje závěry týkající se evidence církevních právnických osob v celém kontextu, poněvadž vychází pouze z konstatování, že »Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 deklaroval, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny je obecně „právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci a nikoli na registraci“, přičemž evidence představuje „deklaratorní právní akt“ a „je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob“.«. Zcela je však opomíjen závěr o právní úpravě „evidence“, která je ve skutečnosti zastřenou registrací, nesplňuje tedy požadavek zřizování církevních právnických osob nezávisle na státu, a není ani přiměřeným prostředkem k omezení výkonu práva ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny.
V nové právní úpravě tak nejsou adekvátně promítnuty závěry předchozího nálezu Ústavního soudu k postavení církví a jí zřizovaným subjektům, nadále porušuje principy zakotvené v čl. 16 odst. 2 a odst. 4 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů se domnívám, že napadená ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. 495/2005 Sb., měla být jako protiústavní zrušena.
Zamítavým nálezem, jakož i jeho odůvodněním se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, tudíž mělo být postupováno podle § 13 zákona o Ústavním soudu.
4. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného
S většinově přijatým nálezem jsem nesouhlasil v přesvědčení, že jím jsou popřeny právní názory, k nimž ve vztahu k řešené problematice Ústavní soud opakovaně v minulosti dospěl zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/02 a sp. zn. I. ÚS 146/03. Přitom podmínky k překonání vlastní judikatury Ústavním soudem v doktríně souhrnně vytýčené nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/02*) v projednávané věci dle mého úsudku naplněny nebyly; absence vysvětlení, proč dřívější názory Ústavního soudu zůstaly opominuty, v odůvodnění přijatého nálezu nahrazena je opakovaným – avšak dle mého názoru nepřiléhavým – tvrzením, že prý k odklonu od dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
_____________________
*) Publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 87,str. 309; vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.
„Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České repub-liky (dále jen „Ústava“)]. První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociál-ních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnos-ti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezu-jí princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj., nejde-li o změny podstatných náležitostí demo-kratického právního státu.“.
5.Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové
Ve věci se zcela ztotožňuji s odlišným stanoviskem soudce Miloslava Výborného a připojuji se k němu.
6. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
S nálezem přijatým ve shora uvedené věci se neztotožňuji a mám za to, že návrhu skupiny senátorů mělo být vyhověno.
Především se domnívám, že nález znamená názorový posun při hodnocení obdobné problematiky, která byla řešena v nálezu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (byť v bodu 145 tvrdí opak), aniž by v odůvodnění nálezu byly obsaženy důvody pro takový názorový posun Ústavního soudu odpovídající nárokům obecně definovaným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02.
Hlasovala jsem pro vyhovění návrhu z toho důvodu, že napadenou právní úpravu považuji za úpravu, která neproporcionálně omezuje právo sdružovací, které církvím garantuje čl. 20 odst. 1 Listiny. Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností je totiž třeba považovat za speciální právní úpravu ve vztahu k obecnému zákonu o sdružování.
Neproporcionálnost omezení sdružovacího práva, které musí být interpretováno tak, že dopadá i na možnost kreovat právnické osoby, vynikne při srovnání možností odborových organizací a organizací zaměstnavatelů, kde pro ustavení samostatné právnické osoby stačí, aby se tak stalo v souladu se stanovami, a vznik takové právnické osoby je vázán toliko na její evidenci Ministerstvem vnitra, přičemž právnická osoba vytvořená odborovou organizací nebo organizací zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem, který následuje po dni, ve kterém byl ministerstvu doručen návrh na její evidenci. Oproti tomu podléhá vznik církevních právnických osob z hlediska obsahu nároků na množinu zákonem vyžadovaných podkladů principu registračnímu.
Protože nevidím rozumný důvod pro odlišení způsobu vytváření právnických osob církvemi z jedné strany a z druhé strany odbory, resp. organizacemi zaměstnavatelů, a také z nálezu takový odlišovací důvod nevyplývá, je samotná právní úprava týkající se odborů a organizací zaměstnavatelů příkladem pro to, že lze omezit základní právo sdružovací způsobem šetrnějším.
Ze shora nastíněných důvodů jsem se nemohla ztotožnit s názorem většiny.
7. Odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické
Ve svém nálezu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02, jímž rozhodoval o návrhu na zrušení zákona o církvích a náboženských společnostech či některých jeho ustanovení, se Ústavní soud zabýval problematikou, jež ve značné míře odpovídá otázkám řešeným Ústavním soudem v nyní posuzované záležitosti. V odůvodnění tohoto nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 pak Ústavní soud zaujal stanoviska, která dopadají, a to nikoliv jen okrajově, také na právě zkoumané.
V odůvodnění přijatého nálezu Ústavní soud existenci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 uvažuje, k tomuto se na mnoha místech vyjadřuje, přičemž dle odůvodnění přijatého nálezu Ústavní soud v jeho rámci respektuje relevantní závěry jím vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02. S tímto se nemohu ztotožnit. Ač totiž odůvodnění přijatého nálezu, tedy jeho jednotlivé slovní formulace, naznačují či deklarují přidržení se závěrů, na nichž byl nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 vystavěn, a jejich případné pozměnění pouze tam, kde je toto žádáno odlišností předmětu přezkoumávaného, dle mého přesvědčení odůvodnění přijatého nálezu a nález samotný nešetří podstatu argumentace přednesené Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, čehož důsledkem je, že se tato rozhodnutí Ústavního soudu dostávají do vzájemného rozporu.
Již ve svém nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 Ústavní soud vymezil okolnosti, za jejichž nastoupení by se Ústavní soud mohl a směl odchýlit od své předcházející judikatury, a to aniž by se takto dopouštěl libovůle. Mám za to, že okolnosti, resp. možnosti pro překonání vlastní judikatury Ústavním soudem v dané věci nenastaly, nadto tyto přijatý nález ani nekonstatuje. Skutečnost, že Ústavní soud opustil názor ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 bez přesvědčivého osvětlení, na jakém podkladě tak činí, vnímám jako nedostatek přijatého nálezu. S ohledem na výše předestřené tak s výrokem, stejně jako s odůvodněním přijatého nálezu nesouhlasím.