16. Právě z tohoto rozlišování vychází judikatura Ústavního soudu [nejpropracovaněji ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)], která přistupuje k problému aktivní legitimace státu funkcionálně a tvrdí, že tam, kde stát vystupuje ve vrchnostenském postavení, aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti postrádá, má ji ovšem tehdy, kdy vystupuje jako korporace, jako právnická osoba. K tomu je ovšem třeba připomenout, že jakkoli je toto rozlišování na dvě základní tváře státu (vrchnostenská versus soukromoprávní) užitečné z hlediska pedagogického i z hlediska zachování pocitu rovnosti tam, kde stát vystupuje jako právnická osoba střetávající se v soukromoprávních vztazích s jednotlivci, tedy skutečnými fyzickými a právnickými osobami, pořád se jedná o tentýž stát.
17. Podle dřívějšího § 21 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, platilo, že pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Podle nynějšího § 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak platí pouze tolik, že stát se v oblasti soukromého práva "považuje za právnickou osobu". K této odlišnosti komentář nového občanského zákoníku uvádí v části nadepsané "Stát jako fiktivní právnická osoba" následující: "Odlišnost formulace § 21 ObčZ 1964 a ObčZ spočívá v bezvýhradné akceptaci státu jako právnické osoby při vystupování v právních vztazích podle dosavadní právní úpravy, zatímco ObčZ stát za právnickou osobu ‚považuje‘. Toto ustanovení sleduje koncipovat stát jako osobu v právním smyslu jako fikci." [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 169]. V oblasti soukromého práva je tedy pouze fikcí vytvořeno postavení státu coby právnické osoby, která je na základě téže fikce rovna fyzickým a právnickým osobám, vstupuje s nimi do soukromoprávních vztahů a je si s nimi rovna i v jednání před obecnými soudy.
18. Popsané postavení státu však platí pouze v rámci soukromoprávních vztahů, respektive tehdy, kdy civilní soudy takové soukromoprávní vztahy posuzují. Ústavní soud však už na tuto fikci rovnosti přistupovat nemůže a nemá. Pokud tak činí a na základě této extenzivní interpretace projednává ústavní stížnosti státu a na jejich základě ruší rozhodnutí obecných soudů, pak je diskutabilní, zda nepřekračuje rozsah svých pravomocí plynoucích mu z Ústavy a zákona o Ústavním soudu.
19. Ostatně i pohledem občanského práva je přijímáno, že ona rovnost státu s fyzickými a právnickými osobami vytvářená fikcí státu jako právnické osoby není nikdy úplná, neboť není možno zcela se oprostit od mocenského aparátu, kterým ona "fiktivní právnická osoba" disponuje. Již citovaný komentář nového občanského zákoníku k tomu ve shodě s autorem Karlem Eliášem a s důvodovou zprávou uvádí: "... ani při posuzování pozice státu v soukromoprávních vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. od té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. I v soukromoprávních vztazích je tuto prioritu funkcí státu a jeho postavení brát v úvahu: z toho plyne, že ani při své účasti v soukromoprávních vztazích stát není oproštěn svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace" [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 169].
20. Fikce státu jako právnické osoby je nesporně důležitá v občanském právu hmotném a procesním, neboť umožňuje zachovat rovnost mezi subjekty tam, kde spolu jednotlivec a stát uzavírají soukromoprávní smlouvy a vstupují do soukromoprávních vztahů, byť ani zde nelze stát oddělit od jeho mocenského aparátu a od jeho státních funkcí a smyslu existence. To však nestačí k tomu, aby se stát stal právnickou osobou, nadanou základními právy a svobodami ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu.
21. Právě uvedený závěr ovšem nic nemění na tom, že i stát, jeho orgány a organizační složky jsou nositeli zákonných práv, a to včetně procesních práv poskytovaných soudními řády, vlastnického práva v souladu s občanským právem či veřejných subjektivních práv ve smyslu § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, pokud nevystupují ve vrchnostenském postavení, nýbrž v postavení toho, o kom je správními orgány rozhodováno. I vůči samotnému státu, jeho orgánům a organizačním složkám musejí (jiné) státní orgány a zejména obecné soudy dodržovat právo, které stát sám vydává. To vyplývá z obecného ústavního principu legality, jímž se musejí podle článku 2 odst. 3 Ústavy řídit všechny státní orgány. Pokud však státní orgány a zejména obecné soudy tento ústavní příkaz nenaplní, je to sice porušením obecného principu legality, nelze v tom však ve vztahu k samotnému státu, jeho orgánům a organizačním složkám spatřovat zásah do jejich "základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem", neboť tato práva jim zkrátka pojmově nenáleží.
Ústavní soud přece není další přezkumnou instancí
22. Právě proto, že státu a jeho orgánům lidská práva a základní svobody nepřísluší, dostávají se k Ústavnímu soudu se stížnostmi, jež se svou povahou nemohou týkat sporů o skutečná základní práva, nýbrž zásadně sporů o práva zákonná, o výklad zákonných a podzákonných předpisů provedený obecnými soudy, o výklad, proti němuž by tyto státní subjekty rády brojily opravnými prostředky. Ty však již vyčerpaly a jediným opravným prostředkem, který se jim - zdánlivě - nabízí, je již pouze ústavní stížnost. Ústavní stížnost však má být prostředkem ochrany základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, nikoli pokračováním běžného soudního sporu. Možná k nepochopení mezi mou argumentací a hodnocením většiny dochází i proto, že pro mne Ústavní soud není čtvrtou instancí v běžném vnitrostátním soudním řízení a ústavní stížnost je výjimečným nástrojem korekce závažných zásahů státu do ústavně chráněné sféry jednotlivců (fyzických a právnických osob).
23. Ústavní soud je také poslední instancí před tím, než bude stát žalován před Evropským soudem pro lidská práva za to, že zasáhl do lidských práv a základních svobod jednotlivce, ať už je tímto jednotlivcem, zasaženým ve svých právech, fyzická nebo právnická osoba. A stížnost státu jako právnické osoby vůči České republice jako smluvní straně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro porušení jeho základních práv vyznívá sice jako jasná absurdita, je ale logickým završením dosavadního výkladu většiny Ústavního soudu.
24. Řada případů, kdy Ústavní soud rozhoduje na půdorysu ústavních stížností spory státních orgánů, dokonce může mít i ústavní rozměr, avšak řešitelný v rámci jeho jasně Ústavou stanovených kompetencí - zejména jako spory o rozsah kompetencí státních orgánů v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Vždyť i v této věci je právě předmětem sporu nedostatek oprávnění Nejvyššího soudu přehodnocovat závěry (nosné důvody) plenárního nálezu Ústavního soudu, závazného podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Nejvyšší soud.
III.
25. Většina Ústavního soudu se podle mého názoru mýlí, pokud připouští aktivní legitimaci státu k podávání ústavních stížností. V prvé řadě tím popírá účel a funkci ústavně zakotvených základních práv a svobod, sloužících k zajištění svobodné sféry jednotlivce před zásahy ze strany veřejné moci tím, že veřejné moci ukládá povinnost zdržet se zásahů do jeho osobní autonomie a poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným základním právům.
26. Přístup většiny též vyjadřuje nepochopení ústavně zaručených lidských práv a základních svobod jako výrazu zpozitivněné společenské smlouvy mezi státem a jednotlivci. A ústavní stížnosti jako nástroje chránícího jednotlivce (fyzickou či právnickou osobu) před porušeními této společenské smlouvy státem.
27. V neposlední řadě též většina nesprávně přenáší fikci státu jako právnické osoby z práva občanského do práva ústavního, a pokud na základě takovéhoto extenzivního výkladu v řízení o ústavní stížnosti státu vyhoví, tak tím nad rámec svých kompetencí může zasáhnout do práv jednotlivců, kteří v té věci byli se státem ve sporu.