Nelze opomenout ani další skutečnost. Ústav, jenž „přímo řídí Archiv“, který je „správním úřadem“ (§ 12 odst. 2 zákona), plní funkci státního orgánu v oboru archivnictví [viz např. § 13 odst. 1 písm. f), g), h) zákona]. Radě přitom přísluší dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutí Ústavu. Rozhodnutí Rady dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona [tj. meritorně se týkající např. odepření informace dle zákona č. 106/1999 Sb. (viz nález sp. zn. III. ÚS 686/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 30), eventuálně věcí dle § 13 odst. 1 písm. f), g), h) zákona (viz výše bod 67 odůvodnění)] jsou tudíž ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního přezkoumatelná ve správním soudnictví a eventuálně i Ústavním soudem. Vzniká tím situace, v níž jsou pro státní orgány rozhodující o téže právní otázce instančně po sobě stanoveny rozdílné podmínky pro jejich složení, neboť na přezkumné orgány rozhodující v téže věci se podmínka dle § 19 odst. 1 písm. a) zákona nevztahuje. Platí-li pro utváření státních orgánů disponujících stejnou věcnou příslušností maxima, dle níž pro působení v orgánech s vyšší funkční působností musí platit podmínky stejné anebo náročnější než pro působení v orgánech s funkční působností nižší, v dané věci platí opak – což vede k absurdním důsledkům. Z pohledu metodologie ústavněprávního přezkumu jde o aplikaci prvního kritéria principu proporcionality, kritéria vhodnosti, jehož obsahem je posuzování zvoleného normativního prostředku z pohledu možného naplnění sledovaného účelu (ochranu jiného základního práva nebo veřejného statku), přičemž není-li daný normativní prostředek způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde ze strany zákonodárce o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. V dané věci nutno poměřovat hodnotu ochrany demokracie se základním právem na rovný přístup k veřejným funkcím. Pokud by v tomto případě (jako legi speciali ve vztahu k zákonu č. 451/1991 Sb.) byla dána přednost ochraně demokracie před rovným přístupem k výkonu veřejných funkcí, pak by ale podmínka dle § 19 odst. 1 písm. a) zákona musela platit i pro všechny přezkumné orgány, tj. pro senáty krajských soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, pro Nejvyšší správní soud, jakož i pro Ústavní soud.
Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona je v rozporu s právem garantovaným čl. 21 odst. 4 ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Toto své poslání v tomto případě nesplnil, neboť v rámci abstraktní kontroly ústavnosti předmětného zákona nezrušil ta jeho ustanovení, která jsou ve zřejmém rozporu s ústavním pořádkem České republiky, s použitím argumentace více politické než právní.
5. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výroku II, kterým byl s výjimkou zrušení dvou slov v ustanovení § 7 odst. 9 napadeného zákona návrh na zrušení zákona zamítnut, tak proti vlastnímu odůvodnění nálezu.
1. Soudím, že Ústavní soud se měl zabývat při svém posuzování návrhu na zrušení celého zákona nejen argumentací navrhovatelů, ale zejména ústavněprávní rovinou zákona, kterým je zřizován Ústav s posláním vědeckého bádání jako státní organizace sui generis pod politickou kuratelou jedné z komor Parlamentu – tedy orgánu čistě politického, generovaného v soutěži politických sil ve všeobecných volbách a ústavně pověřeného k zákonodárné činnosti. Skutečnost, že napadený zákon predestinuje poslání vědecké instituce, která má být zcela nezávislou na politických vlivech, používáním hodnotových soudů (např. „období komunistické totalitní moci“) nepovažuji samu o sobě za důvod protiústavnosti přijatého zákona. S použitými hodnotícími termíny se dokonce v převážné míře ztotožňuji; pouze soudím, že zákonodárci nepřísluší v normativní části zákonů mimo jejich preambuli hodnotit historii a de facto tak „zaskakovat“ za ta vědecká historická pracoviště, kterým je toto poslání svěřeno. A pokud se politické složky moci ve státě – tj. moc zákonodárná a výkonná – domnívají, že výsledky vědeckého bádání v nějaké konkrétně určené oblasti nejsou dostatečné, je jejich nepochybnou povinností zvýšit formy podpory vědě a výzkumu, která je v naší zemi tradičně nedostatečná a například ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie na téměř nejnižší míře. Skutečně demokratický právní stát nemusí přijímat zákony, kterými hodnotí svou vlastní minulost; s lítostí jsem nucen na tomto místě své úvahy konstatovat, že k takovým legislativním praktikám se zpravidla uchylují právě režimy autokratické. Protiústavnost napadeného zákona tudíž argumentuji ze zcela jiného kritéria – tím je v daném případě dle mého názoru porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Podle ústavních kautel obsažených v těchto ustanoveních je Česká republika demokratický právní stát založený na demokratických hodnotách a úctě k lidským právům a svobodám, který se s o hledem na absolutní svobodu myšlení a svědomí, založenou na pluralitě a soutěžení názorů, nesmí vázat ani na výlučnou ideologii ani náboženské vyznání. Základním ústavním pokynem pro naplňování těchto ústavních principů stanoví Listina slovy „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. V oblasti, do které napadený zákon zasahuje, pak nutno uvedené ústavní kautely interpretovat v souladu s čl. 15 odst. 2 Listiny, zaručujícím svobodu vědeckého bádání, v poloze svobody absolutní, kterou nelze omezit. Pro oblast vědeckého bádání se České republice podařilo imperativ plynoucí z požadavku svobody vědy dosud naplňovat tím, že jak vysoké školy, tak Česká akademie věd, jejichž společným posláním je cestou nezávislého vědeckého bádání rozvíjení poznání, mají zákony zaručenou a institucionalizovanou autonomii, akademické svobody a nezávislost vědeckého výzkumu. Tak byly vysoké školy i Česká akademie věd úplně odstátněny a zákonem dostaly podobu veřejnoprávní korporace, samy vytvářejí své orgány (v tajných volbách) a stát není oprávněn do jejich vědecké a výzkumné činnosti, stejně jako do otázek personálních, zasahovat. V případě napadeného zákona bylo pracoviště s posláním vědeckého zkoumání naší novodobé historie zřízeno jako organizační jednotka státu, u které si horní komora Parlamentu naopak vyhradila v ustanovení § 7 výlučnou pravomoc volit a odvolávat vedení Ústavu. Soudím, že přijetím napadeného zákona, který uvedené principy zřizování a činnosti vědeckých pracovišť nerespektoval, Parlament projevil nejen nedůvěru v existující systém institucionálního uspořádání vědeckých a výzkumných pracovišť a vysokého školství, ale i nedůvěru v demokratický právní stát a jeho stávající instituce. Shrnuji: záměr o co nejhlubší a nejvědečtější studium a bádání tragických období našich moderních dějin beze zbytku sdílím, ať se již realizuje navýšením prostředků na vědu a výzkum, grantovou podporou anebo i zřízením dalšího vědeckého pracoviště. Pokud však takové pracoviště zákonodárce zřídí cestou zákona, ve kterém současně stanoví, kdo v něm smí (nebo naopak nesmí působit), a rozhodování o tomto výběru vyhradí výlučně politickému orgánu, je možné tento legislativní krok hodnotit jenom jedním ze dvou způsobů. V prvním případě tak vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu. V druhém případě se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli. Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti, a měl být zrušen.
2. S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě měl být napadený zákon pro neústavnost celý zrušen, se ve svém separátním vótu již věnuji pouze dvěma ustanovením, která soudce zpravodaj správně navrhoval zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem, a většina pléna Ústavního soudu (byť ta nejmenší možná) tento návrh neschválila. Ustanovení § 7 odst. 6 poslední věty zní: „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí.“. Listina v hlavě druhé upravuje základní lidská práva a základní svobody, mezi která v čl. 20 odst. 2 řadí právo občanů zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Podle odstavce 3 citovaného článku Listiny lze toto právo omezit pouze zákonem, přičemž čl. 44 Listiny explicitně stanoví, že uvedené právo lze omezit pouze soudcům a prokurátorům, zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a ozbrojených sil. Podle mého názoru nelze členství v Radě podřadit pod žádnou z uvedených profesí a ustanovení poslední věty v § 7 odst. 6 je zjevně protiústavní. Původní soudce zpravodaj kolega Nykodým dále navrhl i zrušení ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) napadeného zákona, podle něhož se za nespolehlivého považuje každý, kdo byl kdykoli v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 člen nebo kandidát Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska. S takto zavedeným institutem nespolehlivosti zákon spojuje zákaz být členem Rady Ústavu, ředitelem Ústavu, ředitelem Archivu nebo vedoucím zaměstnancem Ústavu nebo Archivu. K otázce ústavnosti zákazu povolání, respektive omezení přístupu k vybraným veřejným funkcím ve státě, se Ústavní soud již opakovaně vyslovil v řadě svých nálezů, např. k zákonu č. 451/1991 Sb. nazvanému lustrační. Uvedený zákon realizuje zákaz přístupu k vedoucím funkcím ve státních orgánech, přičemž tento zákaz povolání spojuje s minulým zapojením v represivních orgánech komunistického režimu (StB, LM) nebo se zastáváním vysokých funkcí v KSČ. Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/92 z 26. listopadu 1992 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 14) seznal ústavně legitimním zákonné uplatnění takového zákazu, neboť posuzovaný zákon se týká jen velmi omezeného okruhu pracovníků, a to výlučně v mocenském, správním a hospodářském aparátu nebo v koncesovaných živnostech, které jsou nebo mohou být zdrojem určitých rizik, ať již z hlediska ochrany demokratického zřízení a jeho principů, bezpečnosti státu nebo ochrany státního tajemství nebo takových funkcí, z nichž je možno zjevně nebo skrytě ovlivňovat vývoj společnosti. Současně Ústavní soud ČSFR dodal, že „podmínky stanovené zákonem pro výkon takových funkcí jsou navíc časově omezené na poměrně krátké období, v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu.“. Český Ústavní soud pak ve svém nálezu Pl. ÚS 9/01 dovodil, že prosazování idey „demokracie schopné se bránit“ je legitimním cílem zákonodárství demokratického státu, přičemž současně vyjádřil, že „postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy“. Nyní posuzovaný zákon se však těmto závěrům ústavního soudnictví zcela vymyká. Jednak rozšiřuje zákaz přístupu k vyjmenovaným funkcím na pouhé „prosté“ členství či kandidaturu v KSČ nebo KSS (kdykoliv v nově vymezeném rozhodném období) a dále tento zákaz aplikuje nikoli na veřejné funkce v orgánech státní moci, ale na vědeckém pracovišti. Argumentace požadavkem ochrany demokracie pak nemůže obstát, je-li u Ústavu i Archivu naopak základním posláním rozvíjení svobodného bádání, které musí být založeno na pluralitě a soutěži názorů. Právě pro totalitní režimy, které má Ústav zkoumat, bylo vlastní, že a priori vyloučili např. z účasti na vědecké (později i jakékoli jiné) činnosti celé skupiny občanů podle rasové, třídní nebo jiné příslušnosti (např. nacismus Židy). Argumentace většiny mých kolegů, že zákonem použitý pojem nespolehlivosti, jako kritéria pro zákaz přístupu k uvedeným funkcím v Ústavu a Archivu, je třeba interpretovat jako svého druhu formu podjatosti, se mi pak jeví přinejmenším komická. V duchu takto uplatněného principu by mohl být zamezen přístup k vědecké práci historika např. z období náboženských válek, inkvizice, reformace a protireformace každému, kdo je praktikujícím příslušníkem nebo věřícím některé z církví nebo náboženských hnutí, nebo kdo jím dokonce v minulosti pouze na krátko byl. Na tomto místě svého disentu jsem se rozhodl poněkud vybočit z ustálených ústavněprávních mezí argumentace svým osobním vyznáním: Dopadem ustanovení § 19 odst. 1 je vyloučení z přístupu k vybraným funkcím v Ústavu a Archivu řady významných historiků, kteří se pro objasnění zločinů autoritativních režimů v naší zemi nepochybně přičinili mírou dosud nejvyšší. Za všechny lze jmenovat Bartoška, Kaplana, Křena, Mlynárika, Otáhala, Pichlíka, Prečana, Reimana, Tesaře a další, z nichž navíc řada byla vězněna nebo dohnána k emigraci, neboť právě oni patřili k těm, kteří měli odvahu se komunistické zvůli postavit na odpor, což o většině zákonodárců, kteří pro toto diskriminační ustanovení zvedli ruku, ani soudců Ústavního soudu, kteří toto ustanovení aprobovali, říci nelze.
Shrnutí: V rámci ústavněprávního přezkumu mělo být ustanovení § 7 odst. 6 zákona zrušeno pro přímý rozpor s čl. 20 odst. 2 a čl. 44 Listiny. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona je při aplikaci kritéria proporcionality v rozporu s právem garantovaným v čl. 21 odst. 4 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny.
6. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Moje odlišné stanovisko směřuje proti výroku nálezu potud, pokud zamítl i návrh na zrušení ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 7 odst. 6 poslední věty napadeného zákona, a distancuji se i od odůvodnění nálezu, a to z následujících důvodů:
Pýcha anebo sebeukolébávání?
1.\tUstanovení § 19 odst. 1 písm. a) konstruuje spolehlivost podle napadeného zákona tak, že za spolehlivého se považuje ten, kdo v době od 25. 2. 1948 do 15. 2.1990 nebyl členem nebo kandidátem KSČ nebo KSS. Toto ustanovení tak vytváří dvě kategorie osob – spolehlivé a nespolehlivé, přičemž dělící linií je pouhé prosté členství v KSČ nebo v KSS. Pouze první kategorie osob je způsobilá ucházet se byť i jen o pouhé zařazení do seznamu osob, z nichž Senát Parlamentu České republiky volí Radu Ústavu, jakož i o vedoucí funkce v Ústavu (§ 18 první věta).
2.\tNež začneme ustanovení analyzovat, přibližme si dvě zahraniční úpravy týkající se způsobilosti vykonávat určité funkce v obdobných institucích. Z jedné strany jde o tzv. Gauckův úřad ve SRN zřízený zákonem o materiálech Stasi (Stasi-Unterlagen-Gesetz- StUG). Jeho šéf- spolkový pověřenec, volený Bundestagem, musí splňovat podmínky stanovené pro všechny státní zaměstnance. Podle ustanovení § 4 odst. 1 bodu 2 rámcového zákona o právu státních zaměstnanců (BRRG), který je provedením ústavního příkazu obsaženého v čl. 33 odst. 5 Základního zákona, je předpokladem pro přijetí do německé veřejné služby přihlášení se ke svobodnému demokratickému základnímu řádu ve smyslu Základního zákona. Ve smlouvě o sjednocení (Einigungsvertrag) se mj. uvádí, že prosté členství v SED není na překážku činnosti ve veřejné službě, oproti angažmá ve prospěch SED z vysokých pozic nomenklatury. Z druhé strany jde o slovenský Ústav pamäti národa, zřízený zákonem o pamäti národa č. 553/2002 Z. z. Pro účely tohoto zákona se za bezúhonného (§ 11) považuje ten, kdo mj. nebyl členem KSČ, KSS ani dalších politických stran sdružených v Národní frontě.
3.\tJe zřejmé, že všechny právní úpravy sledují účel spočívající v personálním zajištění činnosti spočívající v takovém nakládání s materiály někdejších tajných policií (včetně jejich interpretace tam, kde je instituci umožněna) a v takovém jejich zpracování, které by zaručovalo principiální soulad s „novým“ hodnotovým řádem zachyceným v ústavním pořádku (tj. pokud možno férovou interpretaci materiálů ve smyslu zohledňování všech relevantních fazet problému, jakož i zohledňování všech demokraticky a liberálně orientovaných úhlů pohledu, tj. hodnotících soudů, projevujících se třeba i jen ve výběru metod zkoumání zpracovávané materie, ale jistě i např. nevyužívání materiálů ke skandalizaci, k vydírání apod. skrze „úniky“). Tento účel lze bezpochyby považovat za legitimní. Druhou otázkou jsou ovšem zákonodárcem zvolené prostředky, které mají k tomuto účelu dovést.
4.\tNa první pohled je přitom zřejmé, že obecná německá úprava zvolila prostředek dopadající na všechny osoby, které nebyly schopny či nechtěly si internalizovat hodnoty nového ústavního pořádku, jsou spjaty s různými, ústavnímu pořádku nepřátelskými ideologiemi. Zde jde o úpravu obecnou, postihující všechny „mimoústavní pozice“ bez ohledu na to, zda na demokratický právní stát, tj. hodnotově chápaný demokratický právní stát, útočí názory osoby usilující o vstup do státní či veřejné služby „zprava či zleva“. Taková úprava je jistě výrazem uznání nejvyššího normativního a aktivního působení ústavy, která skrze hodnoty v ní obsažené stanovuje meze aktům a činnostem všech orgánů veřejné moci, v daném kontextu převedených na jejich personální substrát, který skrze provádění jemu vyhrazených úkolů participuje na výkonu veřejné moci. Rozhodně tuto úpravu nelze označit za vybočující z požadavku rovnosti před zákonem, který rezultuje jak z principu materiálního právního státu, tak z hodnotově chápané demokracie, v níž musí být zajišťován rovný přístup k veřejným funkcím. Z jiného úhlu posuzováno – nelze tuto úpravu považovat ani za nepřípustně omezující základní práva těch osob, na které taková zákonná úprava dopadá, neboť tyto osoby se dobrovolně postavily mimu sféru vymezenou ústavním pořádkem, avšak zároveň hodlají participovat na výkonu veřejné moci, který lze provádět jen „uvnitř“ prostoru tímto pořádkem vymezeného.
5.\tJinak je tomu s prostředky zvolenými českou a slovenskou úpravou. Na první pohled je zřejmé, že především nejsou způsobilé bezmezerovitě ochránit hodnotový prostor vytvořený ústavním pořádkem, když namísto obecné formulace nároků na mravní profil osoby (skrytý pod pojmem spolehlivost) ucházející se o určité pozice v Ústavu, zvolily časově podmíněné členství jen v určitých politických stranách, ač se šíře jejich počtu v obou úpravách liší. Českou úpravu lze označit za nejméně obecnou a tudíž i nejméně schopnou skrze zvolený prostředek dosáhnout kýženého účelu – tj. obsadit zákonem předvídaná místa v Ústavu osobami oddanými demokratickému právnímu státu tak, aby byly schopny plnit funkce Ústavu tak, jak vymezeno shora.
6.\tNelze také nevidět, že napadená úprava doslova útočí na skutečná lidská práva těch osob, které skrze zcela nepřijatelnou definici spolehlivosti jaksi automaticky spadly do druhé kategorie osob nikoli spolehlivých, tedy přímo řečeno nespolehlivých, tj. osob, které se neidentifikovaly s hodnotami nového ústavního pořádku a které jsou stále, dle zjevného mínění zákonodárce, jaksi spjaty s předlistopadovým, totalitním režimem, neboť dle jeho slov by účast v radě Ústavu mohly využívat k „omlouvání“ vlastní minulosti. Tuto zákonodárcovu „obavu“ bezelstně sdělil Ústavnímu soudu při ústním jednání reprezentant Senátu Parlamentu České republiky. Takto vymezený účel zákonného omezení v přístupu k veřejným funkcím se ovšem hrubě dotýká cti a dobré pověsti všech těch, kteří se od své minulosti dokázali odpoutat. Námitka, že těchto osob je málo, je lichá. Zcela nepatřičně, neboť bezostyšně a pyšně pak vyznívá toto hodnocení ve vztahu k těm, kteří opustili KSČ, resp. KSS ještě před listopadem 1989 a začali aktivně vystupovat proti tehdejšímu politickému systému, za což byli různou měrou perzekuováni od ztráty zaměstnání spojené s nuceným přechodem do dělnické profese, jako např. P. Pithart, až po věznění uvalené za kritiku režimu, jak o tom svědčí případ J. Mlynárika, máme-li uvést příklady osob, které by se z hlediska své profese legitimně mohly ucházet o funkci v Ústavu. Přitom oba dva jmenovaní celým svým dílem za posledních čtyřicet let prokazují, jak hluboce se jejich myšlení vzdálilo těm ideologickým koncepcím, s nimiž je zákonodárce zcela paušálně, formalisticky a ve výsledku nestoudně spojil.
7.\tTvrzení uvedené v bodě 73 nálezu o tom, že „sounáležitost“ osob uvedených v § 19 odst.1 zákona s totalitním režimem je údajně stále tou okolností, která může zpochybňovat politickou loajalitu, evokuje představu, že ona sounáležitost s totalitním režimem byla založena jen členstvím v KSČ či KSS, ač je zřejmé, že sounáležitost jsme vykazovali všichni, kdo jsme byli (zletilými) součastníky této nedávné historie, a že ve skutečnosti jde jen o míru oné „sounáležitosti“, lépe selhání. Toto přiznání zjevně stále bolí …
8.\tRok po 2. světové válce píše Karl Jaspers (Otázka viny, Praha Academia 2006): „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“. A jak správně upozorňuje autor předmluvy českého vydání, křesťanský filosof, chartista Ladislav Hejdánek: „(…) německé slovo Schuld neznamená jen vinu, ale také dluh; českému slovu „vina“ trochu chybí ona budoucnostní dimenze, volající po „nápravě“, po „splacení“ dluhu a „odčinění“ zla (…)“, a dále pokračuje „Často se u nás ozývají hlasy, že jsme se dosud nevyrovnali se svou minulostí (…). Chceme celý problém zjednodušit a omezit jen na to, že jsme trestně nepostihli většinu kriminálních činů (…)? Nebo to snad ještě rozšířit na vyvození politických a některých majetkoprávních důsledků jako nápravy toho, co se stalo? Kdo si může myslet, že by něco takového stačilo (…)? (…) Základní problém totiž vůbec nespočívá v něčem, co lze řešit soudně nebo nějakými právními nebo organizačními opatřeními.“. A odpověď doplňuje citací z Jasperse: „(…) chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen je možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých …“. Naznačené otázky si tvůrci zákona ani moji vzácní kolegové, kteří hlasovali pro nález, zřejmě nekladli. Na otázku proč, si musí každý odpovědět sám, neboť jedinou instancí při řešení morální viny je dle Jasperse jen vlastní svědomí …
9.\tA je zde ještě jeden důvod, proč se nemohu ztotožnit s nálezem, k němuž se vymezuji. Je to požadavek minimální férovosti kladené obecně na obsah zákona. Jinými slovy, jde o minimální spravedlnostní požadavek rezultující z civilizačně ovlivněného konceptu férovosti, resp. spravedlnosti, který lze doložit na tisíce let platném mravním přikázání – „kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš“ (Matouš, 7. kapitola). Převedeno do dnešního jazyka – neslučuje se se základně pojímanou spravedlností klást vyšší mravní nároky na druhého než na sebe samého. V daném případě jsou vyšší mravní nároky kladeny na osoby plnící úkoly správního úřadu než na osobu soudce, který bude rozhodnutí úřadu přezkoumávat. A totéž platí i pro členy Ústavního soudu, což v rovině obecné považuji za naprosto nepřijatelnou a neudržitelnou konstrukci. Je snad funkce soudců obecných soudů méně náročná na propojení s ústavním pořádkem? Vždyť členové Ústavního soudu nejsou vázáni ničím jiným než právě ústavním pořádkem (pominu-li zákon o Ústavním soudu). Přesto mají být vnímáni tak, že jejich oddanost ústavnímu pořádku může být menší než oddanost vyžadovaná od členů Ústavu? Tyto otázky kladu proto, že i vyřčené slovo je faktem, a faktem jsou i slova zákonodárce. Tato fakta ovlivňují realitu už jen svou existencí, což se uplatní i při svrchu uvedeném implicitním hodnocení soudů a Ústavního soudu zvláště. Samozřejmě tuto výhradu vznáším toliko v obecné rovině mravních požadavků kladených na výkon různých veřejných funkcí, když z důvodů vysvětlených v předchozích odstavcích považuji napadeným zákonem zformulovanou definici „spolehlivosti“ za zcela lichou, ba nemravnou, která by neměla být uplatňována ve vztahu k žádné osobě, bez ohledu na to, v jaké veřejné funkci působí.
10.\tOstatně soudím, že zákonnými normami se s minulostí vůbec nelze vypořádávat. Vypořádávat se s minulostí může jen sama občanská společnost, která o minulosti, a její jednotliví členové o svém působení v minulosti, vede otevřený dialog.
Neskutečně lehké krácení politických práv ve jménu demokracie …
V bodu 61 nálezu se velmi stručně odůvodňuje, proč byl zamítnut návrh na zrušení § 7 odst. 6 věty poslední. Nález jednak odkazuje na potřebu zajištění nezávislosti Ústavu, a proto je jako legitimní shledávána „podmínka nestranickosti“, ve skutečnosti nález shledává jako legitimní skutečný zákaz členství v politických stranách pro členy Rady Ústavu. To přesto, že podle čl. 44 Listiny zákon může právo garantované čl. 20 odst. 2 Listiny omezit (!) jen soudcům a prokurátorům, a přestože realita je taková, že zákonodárce dokonce ani v těchto případech nevyužil prostoru Listinou mu ponechaného. Odkazem (nepřípadným a proto dezinterpretativním) na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 9/01 dospělo osm členů Ústavního soudu k názoru, že závěr citovaného nálezu o tom, že vstup do veřejné služby je možno vázat na splnění „určitých předpokladů“, „je pro posuzovanou věc významný v tom smyslu, že připustil stanovení určitých mezí výkonu základních práv, a to tam, kde jde o ochranu demokracie“. Že byla přejata z citovaného nálezu „slova“ nikoli kontext, v němž byla použita, je zřejmé. Tato paušalizující „metoda“ omezování základních práv mně ovšem připadá poněkud nezodpovědná … V dalších argumentech odůvodňujících potřebu zrušení napadeného ustanovení se připojuji ke společnému odlišnému stanovisku soudců J. Nykodýma a P. Holländera, a to s jejich laskavým svolením.
7. Odlišné stanovisko soudce Vojena Güttlera k odůvodnění nálezu
Disentující soudce má za to, že odůvodnění výše uvedeného nálezu mělo být – ve vztahu k ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) a napadeného zákona – doplněno následovně.
Podle mínění Ústavního soudu by však měl Parlament – de lege ferenda – zvážit takovou zákonnou úpravu, která by umožnila pracovat v Radě ústavu a ve vedoucích funkcích (§ 7 odst. 5, § 18) těm bývalým členům nebo kandidátům KSČ nebo KSS, kteří celým svým dosavadním životem prokazovali a prokazují, že stáli a stojí na pozicích ochrany demokracie, svobody a lidských práv.