Skutečnost je tedy taková, že v rozhodném období 2013 vzrostla platová základna pro soudce ve srovnání s rokem 2012 o 5 634,25 Kč, tj. meziročně o 9,8 %. Jelikož je platová základna jen výchozí veličinou pro určení příjmu soudce (skládajícího se z jeho platu a náhrad výdajů, přičemž plat se určuje vynásobením platové základny platovým koeficientem stanoveným podle počtu let započtené doby pro soudce - viz § 28 až 32 zákona č. 236/1995 Sb. a bod 41 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/08), je jistě ilustrativnější uvést několik příkladů, jak se i při platnosti 2,75násobku pro výpočet platové základny pro soudce od roku 2013 zvýšily měsíční "hrubé" příjmy soudců:
2012 (2,5 násobek) 2013 (2,75násobek) 2014 (2,75násobek)
platová základna: 57 222,50 Kč platová základna: 62 856,75 Kč platová základna: 64 495,75 Kč
(dle sdělení MPSV č. 183/2012 Sb.) (dle sdělení MPSV č. 183/2012 Sb.) (dle sdělení MPSV 394/2013 Sb.)
(pozn. pod čarou č. 2)
plat náhrada plat náhrada plat náhrada
soudce okresního soudu, 50 400 3 200 55 400 3 500 56 800 3 600
do 5 let praxe
soudce okresního soudu, 74 400 3 200 81 800 3 500 83 900 3 600
15 let praxe
soudce okresního soudu, 86 500 3 200 95 000 3 500 97 400 3 600
30 let praxe
samosoudce krajského soudu, 99 600 3 200 109 400 3 500 112 300 3 600
30 let praxe
předseda senátu krajského soudu, 100 800 3 200 110 700 3 500 113 600 3 600
30 let praxe
předseda senátu vrchního soudu, 112 200 3 200 123 200 3 500 126 500 3 600
30 let praxe
soudce Nejvyššího soudu 105 300 3 200 115 700 3 500 118 700 3 600
a Nejvyššího správního soudu
předseda senátu Nejvyššího soudu 113 900 3 200 125 100 3 500 128 400 3 600
a Nejvyššího správního soudu
Jestliže tedy např. měsíční plat soudce okresního soudu s třicetiletou praxí vzrostl z 86 500 Kč v roce 2012 na 95 000 Kč v roce 2013, tj. o 8 500 Kč, a k tomu měsíční víceúčelová paušální náhrada vzrostla v témže období z 3 200 Kč na 3 500 Kč, tedy jeho celkový měsíční příjem se meziročně zvýšil o 8 800 Kč, nelze to považovat ani za stagnaci, natož pak za pokles příjmu.
Z těchto údajů je zjevné, že k žádnému trvalému snížení příjmů soudců v rozhodném roce 2013 (zákonem č. 11/2013 Sb.) ani později nedošlo. Naopak - jejich nominální i reálné příjmy od roku 2012 setrvale a výrazně rostou i při použití onoho 2,75násobku. To by samozřejmě platilo i pro rok 2015, v němž by se - dle nyní platného právního stavu - při 2,75násobku zvýšila platová základna pro soudce i představitele na 65 103,50 Kč a v závislosti na tom by opět rostly i platy soudců.
Kategorický požadavek ve stylu "nic než 3násobek a ani o korunu méně" se nám v tomto kontextu jeví být zjevně nepřiměřeným.
Argumentace nálezu nás nepřesvědčuje, že rozdíl v násobku v intervalu 0,25 (tj. mezi dosud platným 2,75násobkem a požadovaným 3násobkem), který činí v dopadu do platové základny v posuzovaném roce 2013 necelých 5 800 Kč, má ústavní rozměr v podobě narušení soudcovské nezávislosti. Je skutečně ohrožena nezávislost např. vzpomínaného soudce okresního soudu s 30 lety praxe, jemuž vzrostl v roce 2013 měsíční příjem "pouze" o 8 800 Kč (při 2,75 násobku), namísto toho, aby mu vzrostl o navrhovatelem a plenární většinou požadovaných 17 700 Kč (při použití 3násobku)?
11. Nesouhlasíme proto již se základním argumentem, o nějž se vyhovující výrok opírá, totiž že "není v současné době již prostor pro restriktivní zásahy do relativního poměru zakotveného v § 3 odst. 3 [zákona č. 236/1995 Sb. ], jak byl založen zákonem č. 309/2002 Sb. (na úrovni 3násobku)" (bod 80). Nemůžeme se ztotožnit s myšlenkou, na níž je nález založen, že jakákoli částka, která je pro účely výpočtu platové základy soudců nižší než 3násobek průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře, je protiústavní, byť by šlo o částku sebenepatrnější. Nevidíme žádnou oporu v liteře, natož ve smyslu Ústavy pro "sakralizaci" 3násobku, na níž nález staví.
12. Ani pokud bychom přijali optiku nálezu, tedy že platy soudců vlastně v roce 2013 poklesly v důsledku toho, že zákon č. 11/2013 Sb. nezakotvil 3násobek, pročež jde vlastně o jakousi kumulaci propadu ve výši příjmů soudců [nálezem nahlíženou za období 2002-2011 (viz bod 75), ačkoli přece i v tomto desetiletí byla období, kdy Ústavní soud platové korekce aproboval], nemůžeme přitakat tomu, že by platová korekce nastavená od r. 2013 na úrovni 2,75násobku měla na příjmové poměry jednotlivých soudců tak významný dopad, aby byla ohrožena jejich nezávislost, natož nezávislost soudní moci jako celku. K tomu by mohlo dojít jen v případě, pokud by reálným poklesem odměn soudců byla soudcovská funkce skutečně markantně podhodnocena, takže by soudcům hrozila nouze či alespoň relativní chudoba. V relacích, v nichž se rostoucí platy soudců v posledních letech pohybují, považujeme za lichý argument nebezpečím korupce či externích vlivů na soudcovské rozhodování. Takový argument lze jistě rozvíjet ad absurdum dle rčení, že "každý má svou cenu".
Úprava příjmových poměrů soudců, k níž došlo napadeným ustanovením (zakotvením 2,75násobku) nijak neohrožuje odpovídající materiální zabezpečení soudců, alespoň jsme pro to nenalezli v nálezu žádný důkaz. Ba právě naopak, když se v nálezu uvádí: "Ústavní soud se totiž ani nedomnívá, že by aplikovaný koeficient 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře u soudců vyvolával situaci, již by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, nýbrž i zpět." (bod 95).
Mají-li být soudci společenskou "elitou", považujeme za nedůstojné jejich stavu a za nesolidární vůči "zbytku" společnosti, aby se při jejich měsíčních příjmech, které dávno přesahují příjmy velké části občanů (měřeno průměrnou mzdou) a jež se "obyčejnému smrtelníkovi" musejí zdát právem závratné, žalobami domáhali doplacení dalších částek, a to přes to, že jejich příjmy rostou - na rozdíl od příjmů ostatních představitelů státu - od roku 2011 výrazně progresivněji.
Volání plenární většiny po tom, aby v této situaci bylo soudcům přidáno ještě více, aby se ti mohli vřadit do "vyšší středostavovské vrstvy" (bod 97), působí nepatřičně. Sluší se připomenout, že náš ústavní pořádek je založen na principu občanské (lidské) rovnosti (viz najmě čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a nezná žádné stavy, třídy, kasty nebo vyšší či nižší společenské vrstvy. Ústavní soud při věrnosti Ústavě by měl proto podporovat ideu občanské rovnosti, nikoli ideu "stavovství" a elitářské vypínavosti určitých sociálních skupin. Škoda, že se nyní Ústavní soud více nerozpomněl, že kdysi soudce i ostatní státní představitele označoval také jako "služebníky státu" (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/08, bod 56; sp. zn. Pl. ÚS 12/10, body 24, 30; viz i citaci v bodě 62 dnešního nálezu).
Pokud jde ve věci úrovně příjmů soudců o otázku jejich prestiže ve společnosti, nelze se ptát než: odvíjí se společenská prestiž skutečně jen (hlavně, především?) od výše příjmů? Nemyslíme si, že by měl Ústavní soud takováto měřítka společenské prestiže podporovat.
Chceme alespoň připomenout, že nejen široká občanská veřejnost, ale i významné hlasy z právnické obce nesdílejí přesvědčení, na němž staví nynější nález, tedy že platy soudců stále jaksi zaostávají za úrovní, které již měly dávno dosáhnout. Před časem to výstižně vyjádřil např. profesor ústavního práva Václav Pavlíček (dlouholetý vedoucí katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy), který na otázku "proč nemá justice patřičný kredit?" odpověděl: "[...] v některých případech se zdá, že je justice všemocná, moc někdy zneužívá a odcizuje se principům demokratického státu. Ani soudci se nemohou stát zvláštní nekritizovatelnou kastou. Nemyslím jen excesy jednotlivců, které se mohou projevit i ve státech s nepřetržitou dlouhou právní tradicí. Mám na mysli takové případy, kdy Ústavní soud odmítá, aby se justice solidárně podílela na úsporách ve společnosti jako ostatní složky státu. Nemohu souhlasit, že základní podmínkou nezávislosti justice je, aby měla jen ona platy nedotknutelné a zvyšovaly se, jinak nebude nestranně rozhodovat. Znamená to, že solidarita v úsporách, která se dotkne zákonodárců, prezidenta, členů vlády, policie nebo jiných státních orgánů, znamená, že u nich se legitimně po snížení platů otevírá prostor ke korupci? Jakou roli hrají morální faktory? Nemůže být ve státním aparátu jedinou hodnotou a autoritou autorita peněz a majetku, pak se stát rozpadne." (Listy. Roč. XLIV, č. 3/2014, s. 21-22; rozhovor ze 7. 6. 2011, autorizováno v září 2013).
13. Lze zřejmě očekávat, že dnešní vyhovující nález i s vyloučením zpětné účinnosti I. výroku (tj. "doplatků" k platům soudců od roku 2013 do úrovně 3násobku) nebude většinou politické reprezentace pochopen ("oceněn") jako úspěch zákonodárce (tj. zachování úsporných opatření), ale předně jako opětovné potvrzení a posílení trendu "rozevírajících se nůžek" mezi platy soudců na jedné straně a platy ostatních představitelů státu, natožpak průměrnými výdělky ostatních občanů na straně druhé, a v důsledku toho povede ke zvýšení napětí mezi "politickou sférou" a představiteli justice. To mívá obvykle neblahé důsledky.
14. Konečně I. výrok nemůžeme podpořit ani z dalšího důvodu: Jde totiž o výrok zčásti derogační, zčásti tzv. interpretativní, resp. normotvorný. Pravomocí Ústavního soudu podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu je napadené ustanovení zákona pouze zrušit, shledá-li jej protiústavním, přičemž derogační účinky nálezu se vztahují na "ustanovení" [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1, § 66 odst. 1, § 67, 70 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není oprávněn stanovit, že se namísto derogace protiústavního ustanovení jeho platnost vlastně zachovává s tím, že se "pouze" vylučuje jeho použitelnost vůči určitým osobám, tj. že se omezuje osobní působnost právní normy, jak to činí formulace I. výroku. Výsledkem je pak zcela nemožný stav jakési "derogace-nederogace" napadeného ustanovení, kdy jedno a totéž zákonné ustanovení současně neplatí (zde vůči soudcům) i platí (zde vůči představitelům). Z hlediska toho, čeho chce výrok dosáhnout, by vlastně měl přesně znít asi tak, že se vůči soudcům vyjmenovaných soudů od 1. 1. 2015 "nepoužije" ustanovení vyjádřené slovy "2,75násobek". Není-li takový výrok možný, pak ovšem není možný ani I. výrok v přijatém znění. Ústavní soud tímto výrokem vstoupil do domény zákonodárce.
Tento výrok vyvolává i další otázky, např.: Je možné, aby Ústavní soud v hypotetickém jiném řízení před ním mohl v budoucnu znovu rozhodovat o návrhu na zrušení ustanovení "2,75násobek", a to ve vztahu k jiným představitelům spadajícím pod zákon č. 236/1995 Sb. (co když nyní podají žaloby na "doplatky" k platům vypočteným podle tohoto ustanovení třeba členové Nejvyššího kontrolního úřadu)? Uplatní se pak vůči návrhu na zrušení takto "zrušeného" ustanovení překážka věci rozhodnuté? Jak bude Parlament novelizovat toto zrušené/nezrušené ustanovení - je stále součástí platného znění zákona? Atd. (Jde o situaci odlišnou od znění výroku nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/10, č. 269/2010 Sb., neboť tehdejší formulace "pokud se týká soudce" znamenala zrušení slova, resp. ustanovení znějícího " , soudce" v § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 418/2009 Sb.)
15. Ze všech uvedených důvodů máme za to, že návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 11/2013 Sb., měl být v plném rozsahu zamítnut.
-------------------------------------------
pozn. č. 1) Český statistický úřad, in http://www.czso.cz, Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele.
pozn. č. 2) Tato platová základna byla platná pro období od 1. června 2012 do 31. prosince 2012.