100. Napadené ustanovení sleduje legitimní cíl podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nesleduje ve skutečnosti cíl jiný, který by byl jen formálně deklarován jako legitimní. Pro jeho dosažení mají nenahraditelný význam konkrétní informace o aktérech života a rozhodování v období totalitního režimu. Mnohé osobní údaje byly tehdejšími represivními složkami z politických důvodů shromažďovány a zpracovávány metodami neslučitelnými se zásadami právního státu, a mohou proto mít stěží ověřitelnou, a tedy spornou vypovídací hodnotu. Právě ale také poznání způsobů, jakými si bezpečnostní složky opatřovaly tyto údaje, je už samo o sobě poznatkem významným pro tento cíl. Ústavní soud považuje zachování dosavadního otevřeného režimu nahlížení do archiválií a dalších svědectví o činnosti tehdejších represivních složek za nezbytné nejen pro objektivní historické poznání praktik minulého režimu a pojmenování jejich organizátorů a vykonavatelů, ale i pro vzdělávání občanů vedoucí je k samostatnému úsudku o potřebě včas rozpoznat náznaky autoritářských tendencí ve společnosti, k upevňování základů demokratického právního státu, rozvoji občanské společnosti a naplňování ideálu spravedlnosti.
101. Poté Ústavní soud přistoupil k provedení testu proporcionality v užším smyslu, jenž má ověřit, že při používání zákonných omezení základních práv a svobod je šetřeno jejich podstaty a smyslu v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Zachování materiálního obsahu práva na soukromí vyžaduje, aby v každém jednotlivém případě docházelo jen k takovému omezení základního práva, které je nutné a spravedlivě požadovatelné v demokratickém právním státě k tomu, aby byl ještě naplněn účel omezení. Jinými slovy, po identifikaci účelu, pro který má být základní právo omezováno, je třeba zkoumat, zda jde o omezení vhodné a potřebné (nutné) k tomu, aby byl dosažen aprobovaný cíl. Omezující zásah je vhodný, vykazuje-li takovou věcnou souvislost s účelem, že dosažení účelu přinejmenším podporuje. Potřebnost zásahu předpokládá, že k dispozici není žádný jiný, k právům dotčené osoby šetrnější, tj. menší újmu způsobující, a přitom stejně vhodný prostředek. Omezení základního práva na ochranu osobních údajů se nesmí vymykat z proporcionálního poměru k významu jím sledovaného cíle, musí být v rovnováze s ústavním právem na přístup k informacím, tedy nesmí jít nad rámec toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné. Při splnění těchto předpokladů je omezení základního práva fyzické osoby jako individua vázaného na společenství a vztahujícího se k němu ospravedlnitelné.
102. Navrhovatel se domnívá, že anonymizací (znečitelněním) osobních údajů či uplatněním požadavku předchozího nezbytného souhlasu dotčené žijící fyzické osoby archivní informace neztratí svoji vypovídací hodnotu o praxi komunistického režimu, a proto zachování dosavadního přístupu k nim není potřeba. Podle Ústavního soudu však navrhovatel nebere v úvahu, že pouhé nahlížení do archiválií na základě individuální žádosti jen pro potřebu badatele - jak tomu bylo i v případě pracovnice ostravské pobočky České televize, která od zveřejnění získaných archivních informací upustila - samo o sobě neznamená riziko poškození důstojnosti, cti a dobrého jména dotčené osoby (žalobce v původním řízení o náhradu škody). Toto potenciální riziko mohl žalobce odvrátit (a také odvrátil) tím, že nevyslovil souhlas se zveřejněním získaných informací, k němuž jej měla vyzvat (a také vyzvala) ostravská pobočka České televize v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. v rámci přípravy na vysílání zamýšleného pořadu. Napadené ustanovení zákona o archivnictví nikterak nevylučovalo ani neomezovalo prostor pro žalobce, aby požadoval ověření těchto informací, jejich uvedení na pravou míru na základě vlastního vyjádření (mohl přiložit rozsudek o své rehabilitaci), jejich redukci apod., popř. aby zcela zabránil jejich zveřejnění. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce tedy nemohlo dojít pouhým nahlížením do archiválie podle napadeného ustanovení, nýbrž až případným postupem ostravské pobočky České televize nad rámec zákona č. 101/2000 Sb. - dalším zpracováním pro potřeby televizního vysílání bez souhlasu žalobce.
103. Ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 5/2009 "Zveřejňování osobních údajů v médiích" se konstatuje, že "... pro aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na oblast žurnalistiky je vhodné rozlišovat dvě situace, konkrétně přípravu reportáží nebo článků a jejich následné zveřejnění". Zatímco v prvním případě lze dospět k závěru, že činnost jednotlivých žurnalistů při shromažďování podkladů pro potřeby přípravy reportáže nebo článku nebude v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., jelikož osobní údaje jsou vyhledávány a využívány v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny a riziko neoprávněného zásahu do soukromí dotčených osob je v této fázi minimální, v případě zveřejnění reportáže nebo článku dochází - k mnohdy nevratnému - zásahu do soukromí a jeho střetu s právem na šíření informací (podle: Novák, D. Zákon o ochraně osobních údajů a předpisy související. Komentář. Wolters Kluwer, 2014, s. 111-112). Bude na navrhovateli, aby posoudil, zda v rámci ostravské pobočky České televize došlo ke sdílení citlivých osobních údajů žalobce, které by mělo být pokryto předchozím souhlasem žalovaného.
104. "Odlidštění dějin" v důsledku faktického zamezení přístupu k identifikaci jejich aktérů by vedlo ke zkreslení a nepochopení historických souvislostí a zmařilo by osvojení si minulosti v kontextu poznání osudů a vazeb z příběhů odboje a odporu konkrétních lidí, jež může mít osvobozující účinek ve vztahu k prožitému příběhu vlastnímu. Dělicí čára přitom nevede napříč společností mezi spravedlivými a nespravedlivými, vede uvnitř každého z nás a každý z nás se musí vypořádat s minulostí svou i s minulostí této země. Strpět zásah do soukromí spočívající pouze v seznámení se s údaji dotčené osoby z doby totality, doprovázený možností zamezit jejich šíření, není neproporcionálním, ústavně nepřípustným požadavkem. Napadené ustanovení také v tomto testu obstálo.
105. Přestože to byl totalitní stát, jehož bezpečnostní složky pronásledováním odpůrců režimu způsobily dalekosáhlou devastaci poměrů ve společnosti, nemůže se dnešní stát založený na demokratických zásadách vlády práva a respektu k základním právům jednotlivce zprostit odpovědnosti za neoprávněné zásahy do práva na ochranu údajů obětí tohoto pronásledování či jiných osob, k nimž by mohlo docházet porušováním povinností archivů spojených se stanovením a uplatňováním podmínek nahlížení do archiválií, které jsou stanoveny zákonem o archivnictví a badatelským řádem, nebo zneužitím otevřeného přístupu k citlivým údajům ze strany badatelů jejich zveřejněním nebo jiným zpracováním bez souhlasu dotčených osob.
106. Napadené ustanovení zákona o archivnictví nezbavuje stát povinnosti ochránit informace z nejintimnější osobní sféry jednotlivce (sexualita, stigmatizující informace o zdravotním stavu či utrpěné újmě) a zvlášť zranitelné osoby (děti, osoby se zdravotním postižením). Na účinnou kontrolu dodržování s tím spjatých povinností nezávislým orgánem, doprovázenou citelnými sankcemi v případě jejich porušení, je vázána přípustnost omezení práva na ochranu osobních údajů podle čl. 10 Listiny, čl. 8 Listiny EU i čl. 8 Úmluvy.
107. Tuto kontrolní úlohu plní v první řadě Úřad pro ochranu osobních údajů výkonem dozorové činnosti a uplatňováním pokut za přestupky (až do výše 5 mil. Kč u fyzických osob), resp. za správní delikty (až do výše 10 mil. Kč u právnických osob a podnikajících fyzických osob) podle hlavy VII zákona č. 101/2000 Sb. (srov. např. rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů zn. SPR-6601/10--21 ze dne 31. ledna 2011 ve věci Česká republika - Archiv bezpečnostních složek a rozhodnutí předsedy tohoto úřadu zn. SPR-6601/10-27 ze dne 12. dubna 2011 v téže věci). Ve vztahu k "běžným" archivům provádí kontrolu dodržování povinností na úseku archivnictví rovněž Ministerstvo vnitra, Národní archiv a státní oblastní archivy podle hlavy IV zákona o archivnictví. Porušení povinnosti badatelem podle § 84-90 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může být stiženo žalobou na ochranu osobnosti podle části čtvrté hlavy III téhož zákona. V případech vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech dotčené osoby není vyloučena ani trestní odpovědnost jednotlivce a od 1. 12. 2016 (zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů) také právnické osoby pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku.
108. Pokud by Ústavní soud vyslovil protiústavnost napadeného ustanovení, do archiválií obsahujících informace ze svazků bezpečnostních složek totalitního režimu by - v případě nesouhlasu dotčených osob s dřívějším jejich zpřístupněním - mohlo být nahlíženo až po uplynutí ochranné třicetileté doby od okamžiku, kdy byly prohlášeny za archiválie (pokud nebyly již dříve zveřejněny). Jelikož k převzetí některých svazků do archivních fondů docházelo až v souvislosti se založením Archivu bezpečnostních složek v roce 2007, zůstaly by tak příslušné archiválie nepřístupné až do druhé poloviny třicátých let 21. století, kdy od pádu minulého režimu uplyne už téměř 50 let a kdy lze skutečně očekávat pokles společenské poptávky po poznání totalitní minulosti. Stav vyrovnání se s tímto úkolem je v každé společnosti, která takovou zkušeností prošla, jiný, proto je praktická využitelnost poznatků o právní úpravě přístupu k těmto archiváliím v jiných zemích omezená. Přestože se s přibývajícím časem patrně snižuje citlivost, a tím i zneužitelnost archivních materiálů, zkušenost z poválečného Německa ukazuje, že tam došlo k fázovému posunu zájmu o "soudobé dějiny" na generaci, která tuto minulost osobně nezažila. Byla to až generace následující, která od poloviny 60. let projevila kritický zájem o vypořádání se s nacistickou minulostí své země právě z této perspektivy. To u dnešní mladé populace v České republice může znamenat oživení zájmu o nedávnou minulost právě v období, v němž by v případě zrušení napadeného ustanovení byly příslušné archiválie nedostupné. Je na úvaze zákonodárce, nakolik při nastavení přístupu vezme tyto skutečnosti v potaz.
109. Faktické uzavření nemalé části fondů českého národního archivního dědictví, k němuž by po dvanáctiletém neomezeném přístupu došlo v důsledku zrušení napadeného ustanovení, kdy rozsah předchozího zpřístupnění, nepodmíněného souhlasem dotčených osob, je prakticky už nemožné zpětně dohledat, by se stavělo proti koncepci otevřené společnosti, která má vůli poznat svou nedávnou minulost a s pomocí této reflexe kriticky hodnotit vlastní přítomnost. Za dobu, po kterou platí otevřený přístup, bylo tisícům uživatelů umožněno nahlížet do statisíců archiválií, pořizovat z nich výpisy, opisy a digitalizované kopie. Faktické uzavření archivních fondů obsahujících informace ze svazků bývalé Státní bezpečnosti proto už pozbylo opodstatnění. Ústavní soud nesouhlasí s názorem vysloveným navrhovatelem, že archiválie znečitelněním osobních a citlivých osobních údajů neztratí vypovídací hodnotu o praxi potlačování práv za minulého režimu. Nadto nelze přehlédnout normativní sílu fakticity spočívající v tom, že již 12 let byly archiválie obsahující osobní údaje jednotlivců zkoumány, kopírovány a jinak využívány, a proto by "uzavření" archivů, které by bylo důsledkem derogačního výroku či výkladu ukládajícího povinnost všechny osobní údaje anonymizovat, znamenalo v aktuálním čase jen arbitrární zásah s různým dopadem pro různé osoby i badatele.
XI. Závěr
110. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska základního práva na ochranu osobních údajů je pouhé nahlížení do archiválií obsahujících informace o činnosti bezpečnostních složek totalitního režimu podle napadeného ustanovení legálním, legitimním a proporcionálním zásahem do tohoto práva, vyváženým vůči základnímu právu na přístup k informacím a ospravedlněným se zřetelem k významnému společenskému zájmu na autentickém poznání minulosti. Tento omezující zásah nedosahuje intenzity poškození lidské důstojnosti, cti a dobrého jména, neboť není spojen s oprávněním badatele zveřejnit získané údaje či jinak je zpracovávat bez předchozího souhlasu dotčené osoby.
111. Napadené ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009, jehož přijetí bylo odůvodněno silným veřejným zájmem na poznání praktik bezpečnostních složek bývalého totalitního režimu prostřednictvím otevřeného nahlížení do archiválií na základě individuální žádosti, neupřednostňovalo - a ani v nynějším systematickém začlenění jako odstavec 11 neupřednostňuje - žádné z dotčených základních práv na úkor druhého způsobem ústavně neakceptovatelným. Orgány státu, především Úřad pro ochranu osobních údajů a obecné soudy, se přitom nemohou vzdát své odpovědnosti za účinnou kontrolu postupu archivů a badatelů při přijímání opatření podle § 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., která mají zabránit neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům a jejich neoprávněnému zpracování, jakož i jinému zneužití. To platí zejména pro ochranu nejintimnější osobní sféry jednotlivce, kam spadají stigmatizující informace o sexualitě, zdravotním stavu či duševním a mentálním postižení osob, o nezletilých dětech či obdobně zranitelných osobách, potřeba ochrany jejichž soukromí a důstojnosti vyžaduje mimořádnou pozornost. Napadené ustanovení zákona tedy nezbavuje stát povinnosti ochránit informace z nejintimnější osobní sféry jednotlivce a zvlášť zranitelné osoby. Orgány státu musejí - opět především s ohledem na ochranu citlivých údajů - účinně postihovat rovněž přestupky a správní delikty badatelů v případě nedodržení podmínek pro nahlížení do archiválií, které jsou stanoveny zákonem o archivnictví a badatelským řádem, a to včetně důsledného uplatňování pokut podle hlavy VII zákona č. 101/2000 Sb. i sankčních nástrojů práva občanského a trestního.
112. Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl aktivně legitimován k návrhu na vyslovení protiústavnosti pouze u části napadeného ustanovení ve slovech "archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek", kterou Ústavní soud neshledal v rozporu s ústavním pořádkem, v této části podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh zamítl. Ve zbylé části pak návrh jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského, k němuž se připojili soudci Ludvík David, Josef Fiala, Jan Filip, Jan Musil, Radovan Suchánek a Milada Tomková
I.
1. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji (společně s dalšími výše uvedenými soudci) odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/14. Přestože zastávám názor, že ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon o archivnictví"), ve znění účinném do 30. června 2009, ve slovech "archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek" (dále jen "napadené ustanovení") bylo v souladu s ústavním pořádkem, nemohu se ztotožnit s nosnými důvody, na kterých je založeno většinové rozhodnutí pléna.
2. Napadené ustanovení nelze vykládat tak, že vylučuje další použití doposud platného a účinného zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon se ve vztahu k těmto svazkům i nadále plně uplatní, včetně režimu ochrany osobních údajů, který stanoví jeho ustanovení § 10a. Pakliže by tomu bylo jinak, výsledkem by byl stav, kdy obsah těchto svazků může být bez jakýchkoliv podstatných omezení zpřístupněn komukoliv, a to bez ohledu na informační sebeurčení osob, jejichž soukromí bylo za komunistického režimu pod drobnohledem jeho bezpečnostních složek. Jinak řečeno, napadené ustanovení by v takovém případě mělo za následek odepření ústavně zaručené ochrany před neoprávněným zasahováním do jejich soukromého života.
II.
3. Úvodem bych chtěl zdůraznit, že s návrhem Nejvyššího soudu (dále jen "navrhovatel") se poprvé - po téměř 25 letech od pádu komunistického režimu - dostala před Ústavní soud otázka přístupu veřejnosti ke svazkům bývalé Státní bezpečnosti a v nich obsažených citlivých údajů o osobách, které se z nejrůznějších důvodů staly předmětem jejího zájmu. Získávání těchto údajů bylo součástí represivní praxe tehdejších státních orgánů. Dotčené osoby byly sledovány či odposlouchávány. Ti, co s těmito osobami byli v kontaktu, zas byli nuceni o nich vypovídat. V dané době, kdy stát zasahoval do všech aspektů života svých občanů, představovaly takto získané údaje jeden z nástrojů potlačování jejich politických či jiných základních práv a svobod. Jakákoliv informace mohla vést k násilí, ke ztrátě svobody či alespoň citelnému zásahu do osobního života (spočívajícímu např. ve ztrátě zaměstnání či nemožnosti získat vzdělání), ať už přímo "zájmové" osoby, či jejích blízkých. Tato represe mohla mít nejrůznější formu a její obětí se mohl stát kdokoliv. Z ní pramenící atmosféra nedůvěry se pak promítala do každodenních mezilidských vztahů. Jakýkoliv projev, byť učiněný v soukromí, se mohl ve svých důsledcích obrátit proti jeho původci.
4. Výsledkem několika desetiletí uvedené činnosti je rozsáhlá archivní dokumentace, jejíž součástí jsou údaje z nejrůznějších sfér soukromí velkého množství osob, včetně sfér nejintimnějších. Tyto citlivé osobní údaje se týkají např. osobního a rodinného života, zdravotního stavu, politického přesvědčení, víry a etnického původu. Způsob, jakým byly získány, byl poplatný totalitnímu režimu a neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu. Zároveň není dána žádná garance jejich pravdivosti. Uvedení nepravdivých údajů v konkrétních případech mohlo být v zájmu jak samotných příslušníků těchto složek, tak osob, které tyto údaje poskytovaly. Jejich zpětné ověření je dnes zpravidla vyloučeno nebo je velmi obtížné.
5. Činnost tehdejších bezpečnostních složek, ať už si to chceme, či nechceme připustit, je součástí naší historie, a proto je žádoucí, aby byla předmětem kritického zkoumání. Úlohou Ústavního soudu v tomto řízení nicméně nebylo vynášení hodnotových soudů nad minulostí. Jeho povinností bylo posoudit, zda napadené ustanovení, jež částečně upravuje režim zpřístupňování dokumentace těchto složek, je či není v souladu s ústavním pořádkem. V jednotlivých svazcích jsou totiž nadále obsaženy údaje ze soukromí osob, jež byly získány bez jejich vědomí či proti jejich vůli. Přístup k nim bez souhlasu těchto osob přitom nepochybně představuje zásah do jejich osobnostních práv. Naše rozhodnutí proto mělo přinést odpověď na otázku, zda napadené ustanovení zakládá takovýto zásah, a pokud ano, zda tento zásah obstojí jako ústavně konformní z hlediska ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého života.
III.
6. Dále považuji za žádoucí uvést, že základní hodnotou, o kterou v celé věci jde a která není v přijatém nálezu dostatečně zdůrazněna, je informační sebeurčení dotčených osob. Ústavně zaručené základní právo na ochranu soukromého života (na respekt k soukromí), jak je vyjádřeno zejména v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 a 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnuje ochranu soukromí ve všech jeho aspektech. Nejde jen o tradiční pojetí soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), ale též o možnost jednotlivce sám rozhodovat o tom, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho soukromí zpřístupněny jiným subjektům [nález ze dne 22. března 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 29; nález ze dne 1. března 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229)]. Jeho takto vymezené právo na informační sebeurčení [blíže k tomuto pojmu nález ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), body 34 a 35; nález ze dne 1. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 705/06 (N 207/51 SbNU 577), bod 27; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 29 až 35] dotváří spolu se svobodou osobní, svobodou v prostorové dimenzi (domovní), svobodou komunikační a dalšími ústavně zaručenými základními právy osobnostní sféru jednotlivce, kterou je jako zcela nezbytnou podmínku jeho důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec nutno respektovat a důsledně chránit (bod 31 posledně uvedeného nálezu).
7. Zásah veřejné moci do práva jednotlivce na informační sebeurčení spočívající zejména v tom, že bez jeho souhlasu získá, uchová nebo zpracuje informace týkající se jeho soukromí nebo proti takovémuto jednání ze strany třetí osoby neposkytne účinnou ochranu, může být přípustný pouze za předpokladu, dojde-li k němu na základě zákona, bude-li sledovat legitimní cíl a obstojí-li z hlediska možnosti dosažení tohoto cíle jako přiměřený (uplatní se zde princip proporcionality). Míra jeho přípustnosti se bude lišit v závislosti na jeho povaze, zejména jeho citlivosti. Nejpřísněji bude hodnocena v těch případech, kde půjde o informace týkající se "nejintimnější osobní sféry jednotlivce", zahrnující jeho sexualitu, zdravotní stav či utrpěnou tělesnou a duševní újmu, nebo půjde-li o osoby zvlášť zranitelné (jak na to ostatně poukazuje i bod 77 nálezu).
8. Nezbytnost respektování uvedených podmínek je umocněna tím, že zpřístupnění údajů ze soukromí určité osoby může citelně zasáhnout do jejího dosavadního života a nezvratně se dotknout jejího jména a pověsti, postavení ve společnosti a sociálních vztahů, ať už v osobní, pracovní, či jiné sféře. Jakkoliv se určitá informace může zpovzdálí jevit jako nevýznamná, v konkrétním prostředí může její zveřejnění vést k závažným následkům, jejichž odstranění nemusí být reálně možné. V případě již zmíněných citlivých osobních údajů může jít například o stigmatizaci dotčené osoby jako nemocné či postižené.
IV.
9. Jak již jsem naznačil výše, stěžejní důvod mého nesouhlasu s právním názorem většiny spočívá v tom, že nesprávně posoudila relevantní zákonnou úpravu, která dopadá na zpřístupňování dokumentace někdejších bezpečnostních složek, tedy i na svazky vzniklé činností bývalé Státní bezpečnosti. Ačkoliv bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu pouze napadené ustanovení, zodpovězení otázky, zda zakládá nepřípustný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod, nelze posuzovat izolovaně. Jakoukoliv povinnost - v daném případě povinnost dotčené osoby strpět proti své vůli zpřístupnění informací ze svého soukromí třetím osobám - je třeba vždy posuzovat v kontextu celé právní úpravy, která dopadá na předmětný právní vztah. Jen v takovém případě lze s jistotou říci, že právě v napadeném ustanovení tkví právní základ pro určitý nepřípustný zásah a že jeho odstraněním bude dosažen ústavně konformní stav. Tato východiska přezkumu považuji za samozřejmá.
10. Pro posouzení obsahu napadeného ustanovení bylo významné, zda tehdejší zákonná úprava ponechávala nahlížení do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, bez jakýchkoliv omezení, nebo zda nějaká omezení přece jen stanovila. Připomínám, že podle doposud nezměněného § 2 písm. c) zákona č. 181/2007 Sb. se bezpečnostní složkou rozumí Federální ministerstvo vnitra, Ministerstvo vnitra České socialistické republiky s výjimkou útvarů vykonávajících výhradně civilně-správní činnost, Sbor národní bezpečnosti s výjimkou útvarů vykonávajících funkce státních archivů, Sbor nápravné výchovy, Pohraniční stráž, vojska Ministerstva vnitra, zpravodajská správa Generálního štábu Československé lidové armády, odbor vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy Ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky a jejich předchůdci v období komunistické totalitní moci. Bývalá Státní bezpečnost je v tomto výčtu zahrnuta jako složka Sboru národní bezpečnosti.
11. Kromě ustanovení § 37 odst. 1 a 2 zákona o archivnictví, ve znění účinném do 30. června 2009, která se s ohledem na výjimku obsaženou v napadeném ustanovení neuplatní, nestanovil zákon o archivnictví žádnou jinou podmínku, která by omezovala možnost nahlížení do uvedených archiválií za účelem ochrany osobních údajů fyzických osob, k nimž se tyto archiválie vztahovaly. Takovouto ochranu neposkytoval ani žádný ze zbylých důvodů odepření nahlížení podle § 38 odst. 1 uvedeného zákona, ani žádná z formálních podmínek vymezených zejména v badatelském řádu. Přesto nelze dospět k závěru, že by žádné takovéto omezení nebylo dáno. Jednoznačně totiž vyplývalo ze zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti.
V.
12. Pro vysvětlení uvedeného závěru považuji za žádoucí upřesnit ty části přijatého nálezu, v nichž se shrnuje geneze vztahu zákona č. 140/1996 Sb. a zákona o archivnictví (zejména body 38 až 44 nálezu). Prvně uvedený zákon byl přijat jako zvláštní úprava ve vztahu k tehdy účinnému zákonu č. 97/1974 Sb., o archivnictví. Jeho původním předmětem bylo odtajnění a zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. Takovýmto svazkem bylo třeba rozumět samostatný dokumentační soubor založený a vedený Státní bezpečností v období od 25. února 1948 do 15. února 1990 a evidovaný v evidenčních pomůckách statisticko-evidenčního odboru Federálního ministerstva vnitra nebo statisticko-evidenčních oddělení krajských správ Sboru národní bezpečnosti anebo jejich předchůdců [§ 2 písm. a)]. S obsahem osobního svazku nebo svazku s osobními údaji [§ 2 písm. b) a c), nyní § 3 písm. b) a c)] se mohla seznámit (mohla jí být zpřístupněna jeho kopie) pouze osoba, o které byl tento svazek veden, a v případě její smrti její manžel a děti, případně její rodiče. Jestliže v něm bylo obsaženo jméno nebo nepravé (krycí) jméno osoby evidované jako spolupracovník nebo příslušník bezpečnostní složky, mohl jí být zpřístupněn i její osobní svazek nebo personální (kádrový) spis (původně § 1, nyní § 4). Vždy se však zpřístupňovala jen kopie, v jejímž rámci byly znečitelněny blíže specifikované osobní údaje o jiných osobách, především o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech (původně § 6, nyní § 10a odst. 1).
13. Novelou provedenou zákonem č. 107/2002 Sb. byl s účinností od 20. března 2002 vztažen režim zpřístupňování podle tohoto zákona i na některé další dokumenty někdejších bezpečnostních složek. Jak nově stanovil jeho § 2 odst. 1, předmětem zpřístupnění a zveřejnění podle tohoto zákona jsou zachované nebo rekonstruované dokumenty vzniklé činností bezpečnostních složek v období od 25. února 1948 do 15. února 1990, evidované v dobových spisových nebo archivních pomůckách (registrech) těchto složek nebo jim nadřízených ústředních správních orgánů. Svazkem se rozuměl samostatný dokumentační soubor založený a vedený bezpečnostními složkami a evidovaný v evidenčních pomůckách statisticko-evidenčního odboru Federálního ministerstva vnitra, jednotlivých správ bezpečnostních složek, evidenčních nebo archivních pomůckách archivu Ministerstva vnitra nebo statisticko-evidenčních oddělení krajských správ Sboru národní bezpečnosti anebo jejich předchůdců [§ 3 písm. a)].
14. Významně byl rozšířen i okruh oprávněných osob, neboť právo na zpřístupnění kopie svazků s osobními údaji [§ 3 písm. c)] a dále osobních svazků nebo personálních (kádrových) spisů osob evidovaných jako spolupracovník nebo příslušník bezpečnostní složky získaly rovněž všechny fyzické osoby starší 18 let (§ 5). Účelem zákona tak bylo zpřístupnit uvedené svazky nejen těm, na něž byly tyto svazky evidovány, nýbrž komukoliv, kdo o to projeví zájem. I v tomto případě bylo nicméně podmínkou znečitelnění stanovených údajů podle § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb., podle něhož "archiv před zpřístupněním dokumentu oprávněnému žadateli znečitelní v kopii dokumentu datum narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka bezpečnostní složky, znečitelní se v něm též všechny údaje o osobách stojících mimo služební a veřejnou činnost příslušníka". Toto ustanovení, které upravuje ochranu osobních údajů "dotčených a třetích osob", bylo účinné ve stejném znění v rozhodném období a je tomu tak i dnes. Zároveň - a to legitimně - upírá obdobnou ochranu příslušníkům Státní bezpečnosti.
15. Přijetí zákona o archivnictví v roce 2004 nevedlo ke zrušení zákona č. 140/1996 Sb. Tento zákon nadále upravoval (a dosud upravuje) zpřístupňování archiválií vzniklých z činnosti někdejších bezpečnostních složek, přičemž sám byl později ještě několikrát novelizován. Zmínit lze především jeho novelu provedenou zákonem č. 181/2007 Sb., v jejímž důsledku přešlo zpřístupňování předmětných archiválií z působnosti Ministerstva vnitra do působnosti Archivu bezpečnostních složek.
16. Napadené ustanovení stanovilo pro některé druhy archiválií výjimku z obecného režimu nahlížení, jejíž účel se lišil v závislosti na jejich konkrétní povaze. V případě "archiválií, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné" nebo "které byly jako dokument veřejně přístupné před prohlášením za archiválie," by jakékoliv dodatečné omezování přístupu k nim zjevně postrádalo smysl. Pokud jde o "archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé Státní bezpečnosti, jakož i společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě", zde byl určující zejména požadavek poznání či "vyrovnání se" s minulostí. Zatímco však v případě archiválií vzniklých z činnosti "společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě" měla předmětná výjimka skutečně za následek jejich otevření pro kohokoliv, v případě svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, resp. svazků někdejších bezpečnostních složek, bylo jejím prostřednictvím pouze vyjádřeno, že otázka jejich zpřístupnění je upravena jiným zákonem, konkrétně zákonem č. 140/1996 Sb.
17. Právní názor, k němuž dospěla většina pléna a podle něhož mělo napadené ustanovení stanovit ve vztahu k archiváliím někdejších bezpečnostních složek nový režim zpřístupnění, který vylučoval další použití zákona č. 140/1996 Sb. (jen tak lze rozumět závěrům uvedeným zejména v bodech 44 až 52 nálezu), nemůže podle mého názoru obstát. V prvé řadě není podstatné, že napadené ustanovení bylo přijato později. Použití pravidla přednosti pozdějšího zákona (lex posterior derogat legi priori) - připustíme-li ho i bez výslovného zrušení zákona dřívějšího - by přicházelo v úvahu jen za předpokladu, že by nebylo jiné řešení střetu dvou právních úprav. V dané věci se však obě nejenže nevylučují, nýbrž navzájem doplňují. Přesněji řečeno, skutečnost, že podle napadeného ustanovení nebylo nahlížení fyzických osob do některých archiválií podmíněno splněním podmínek podle § 37 odst. 1 a 2 zákona o archivnictví, ještě neznamená, že by se na ně nemohly vztahovat podmínky podle zákona č. 140/1996 Sb. Tento zákon si ostatně i dnes zachovává povahu zvláštní úpravy vůči zákonu o archivnictví. Možnost, že by tomu bylo naopak, tedy že by se jako lex specialis uplatnilo právě napadené ustanovení, je vyloučena již tím, že zvláštní úprava nemůže vést k vyprázdnění (neboli obsoletnosti) úpravy obecné.
18. Zákon č. 140/1996 Sb. se nepřestal vztahovat na zpřístupňování v něm uvedených archiválií ani s ohledem na přechodné ustanovení § 82 odst. 4 zákona o archivnictví. Podle tohoto ustanovení archiválie mladší třiceti let, které byly zpřístupněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle zvláštních právních předpisů, podléhají režimu zpřístupnění podle právních předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přestože se v něm v poznámce pod čarou odkazuje jako na zvláštní právní předpis na zákon č. 140/1996 Sb., tomuto odkazu nelze rozumět jinak než jako pouhému příkladu zvláštního zákona upravujícího přístup k archiváliím. Jakékoliv jeho použití ve vztahu k archiváliím, na které se vztahuje uvedený zákon, by bylo nejen problematické, ale přímo postrádající rozumný smysl.
19. Uvedené přechodné ustanovení mělo zamezit tomu, aby se jakákoliv již zpřístupněná archiválie nově nepovažovala za nezpřístupnitelnou jen z důvodu, že není starší třiceti let. V případě archiválií vzniklých z činnosti někdejších bezpečnostních složek ovšem takovýto problém nemohl vzniknout ani jen teoreticky. I kdyby totiž bylo možné připustit, že se na ně od účinnosti zákona o archivnictví nově vztahuje výlučně režim napadeného ustanovení (tedy že se neuplatní žádná jiná zvláštní úprava), s ohledem na jím stanovenou výjimku by byl přístup k nim možný bez ohledu na jejich "stáří". Jinak řečeno, ochranná doba třiceti let by u nich nehrála žádnou roli, pročež by nebylo třeba ani řešit, zda se ještě má či nemá přechodně uplatnit.
20. Nesouhlasím se závěrem, že toto přechodné ustanovení zakládá na dobu, než archiválie bude starší 30 let, dvojí režim pro nahlížení do archiválií někdejších bezpečnostních složek. Rozhodně tak nečiní v závislosti na tom, zda určitá archiválie byla fakticky zpřístupněna nějaké osobě, nebo nikoliv. Z hlediska ustanovení § 82 odst. 4 zákona o archivnictví je podstatné, že určitá archiválie byla v "režimu zpřístupnění" podle jiného zákona. Pokud tomu tak bylo, tento režim by se ve vztahu k ní nadále uplatnil bez časového omezení. Následkem použití tohoto ustanovení by tak mohlo být ponechání archiválií zpřístupněných před účinností zákona o archivnictví, jež byly ke dni jeho účinnosti mladší třiceti let (tj. všech vzniklých v letech 1975 až 1989), v režimu zákona č. 140/1996 Sb., k čemuž neexistuje rozumný důvod. Takto vzniklý dvojí režim by z hlediska racionálního zákonodárce zjevně nemohl obstát.
21. V úvahu nakonec nepřichází ani výklad, podle něhož představují zákon o archivnictví (resp. napadené ustanovení) a zákon č. 140/1996 Sb. dva vedle sebe nezávisle stojící režimy nahlížení. Obecně samozřejmě nelze vyloučit, aby k určitému následku bylo možné dospět dvěma různými zákonnými postupy, z nichž by každý sledoval jiný účel. V projednávané věci se však účely uvedených zákonných úprav zásadně neliší. Přijatý nález sice takovýto rozdíl konstatuje, dále ale tento svůj závěr nijak nerozvádí (viz bod 47 nálezu). Při seznámení se s obsahem obou zákonných úprav přitom nelze než dospět k závěru, že cílem obou z nich bylo otevřít přístup k předmětným archiváliím pro širší veřejnost, a to za jakýmkoliv účelem, včetně vědeckého bádání. Ani § 5 zákona č. 140/1996 Sb., ani § 34 a násl. zákona o archivnictví nespecifikují účel, pro který mohou fyzické osoby nahlížet do archiválií. Badatelem podle zákona o archivnictví je ostatně jakákoliv fyzická osoba. Oba zákony se liší až v režimu ochrany osobních údajů, kterým podléhá zpřístupnění archiválií někdejších bezpečnostních složek. Zatímco zákon o archivnictví v tomto směru - vzhledem k napadenému ustanovení - žádná podstatná omezení nestanoví, zákon č. 140/1996 Sb. jej připouští pouze za předpokladu znečitelnění citlivých osobních údajů podle § 10a odst. 1. Protože takto stanovená ochrana osobních údajů by byla připuštěním prvně uvedeného obecného režimu popřena, nelze než zopakovat, že se v tomto případě musí jako zvláštní úprava použít zákon č. 140/1996 Sb.
22. Z uvedených důvodů zastávám názor, že napadené ustanovení nevyjímalo archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. z režimu zpřístupnění podle zákona č. 140/1996 Sb. Jestliže proto za jeho účinnosti požádala fyzická osoba o zpřístupnění některé z archiválií uvedených v § 3 písm. a) zákona č. 140/1996 Sb., uvedená žádost měla být posouzena a tato archiválie zpřístupněna právě podle tohoto zákona, včetně případného znečitelnění specifikovaných osobních údajů.
23. Stojí za zmínku, že výše shrnutá argumentace v podstatě odpovídá tomu, jak se s otázkou vztahu obou zákonů vypořádal Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 A 86/2011-89 (viz bod 46 nálezu), kterým byla zamítnuta žaloba Archivu bezpečnostních složek proti rozhodnutí o pokutě, kterou mu udělil Úřad pro ochranu osobních údajů. Porušení povinnosti se měl tento archiv dopustit tím, že v souvislosti se zpřístupněním svazků bývalé Státní bezpečnosti opomenul znečitelnit osobní údaje osob mimo služební a veřejnou činnost příslušníka, jak to předpokládá § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.
VI.
24. Lze tedy shrnout, že napadené ustanovení ve vztahu k archiváliím vzniklým z činnosti někdejších bezpečnostních složek stanovilo, že se na nahlížení do nich nevztahuje ani podmínka uplynutí třiceti let od vzniku archiválie, ani podmínka předběžného souhlasu s nahlížením ze strany žijící osoby, o níž jsou v archiválii obsaženy citlivé osobní údaje. Toto nahlížení tak podle zákona o archivnictví nepodléhalo dalším omezením z hlediska ochrany těchto údajů. Tím ovšem nebylo vyloučeno, aby se v jejich případě uplatnil jiný režim zpřístupnění podle zvláštního zákona. Protože v daném případě takovýto režim upravuje zákon č. 140/1996 Sb., nelze ve výše popsané výjimce spatřovat zákonný základ pro ústavně nepřípustný zásah do soukromí dotčených osob. Jakékoliv námitky v tomto směru mohou být směřovány výlučně proti zákonu č. 140/1996 Sb., resp. jeho jednotlivým ustanovením. Tento zákon by se nakonec použil i v případě, jestliže by napadené ustanovení v dané době neplatilo.
25. Pro úplnost dodávám, že takto vymezený vztah uvedených zákonů nezpochybňuje aktivní legitimaci navrhovatele, protože napadené ustanovení dotváří zákonný základ pro nahlížení do svazků bývalé Státní bezpečnosti. Navrhovatel v rámci svého návrhu rozumným způsobem osvědčil, že posouzení jím projednávaného dovolání - s ohledem na jím provedený výklad podústavního práva - závisí na zodpovězení otázky ústavnosti napadeného ustanovení. Případné vyslovení jeho protiústavnosti by mělo přímý vliv na posouzení zákonnosti postupu Archivu bezpečnostních složek ve věci žalobce, a tím i na výsledek dovolacího řízení.
26. Logickým důsledkem těchto úvah je závěr, že napadené ustanovení nebylo v rozporu s právem na soukromí, potažmo právem na informační sebeurčení, plynoucím zejména z čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Návrh na vyslovení jeho protiústavnosti tudíž nepovažuji za důvodný.
27. Otázkou, zda zákon č. 140/1996 Sb. v rozhodném období poskytoval (a nadále poskytuje) dostatečnou ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromí dotčených osob, jsem se již dále nezabýval. Stejně tak jsem nehodnotil, zda naopak nezakládal (či nezakládá) nepřípustné omezení práva na informace. K takovýmto úvahám by bylo možné přistoupit pouze v případě, pokud by projednávaný návrh směřoval přímo vůči tomuto zákonu.
VII.
28. Jelikož napadené ustanovení z výše uvedených důvodů nezakládá zásah do ústavně zaručeného práva osob, jež byly předmětem zájmu někdejších bezpečnostních složek, na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, je otázka přípustnosti takovéhoto zásahu z povahy věci nadbytečná. Přesto bych se chtěl v poslední části odlišného stanoviska zabývat i jí, avšak v souvislosti s výkladem, k němuž dospěla většina pléna. Připomínám, že podle nálezu se archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. zpřístupňovaly v období do 30. června 2009 (stejně jako je tomu i nyní) výlučně v režimu zákona o archivnictví. V souladu s napadeným ustanovením měl přitom do těchto archiválií (a stále má) přístup kdokoliv, kdo o to požádá.
29. Vyjde-li se z uvedeného výkladu napadeného ustanovení, je zřejmé, že jeho obsahem je povinnost osoby, jejíž citlivé osobní údaje jsou obsahem zpřístupňované archiválie, strpět omezení jejího informačního sebeurčení spočívající v tom, že do této archiválie může proti její vůli kdokoliv nahlížet a seznámit se s jejím obsahem. Ústavněprávní přezkum tohoto ustanovení se tak měl soustředit na zodpovězení otázky, zda uvedená povinnost představuje přípustný zásah do základního práva dotčené osoby na informační sebeurčení, resp. v širším smyslu na ochranu jejího soukromí. Za tímto účelem měl být řádně proveden test proporcionality, v jehož rámci by bylo posouzeno, zda předmětná povinnost sleduje legitimní (ústavně aprobovaný) cíl omezení základního práva, a pokud ano, zda představuje opatření k dosažení tohoto cíle vhodné (požadavek vhodnosti), dále, zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl k dotčenému základnímu právu šetrnější (požadavek potřebnosti), a nakonec, zda zájem na dosažení tohoto cíle v rámci určitého právního vztahu převáží nad dotčeným základním právem (proporcionalita v užším smyslu). Výsledkem tohoto testu měla být ucelená a srozumitelná argumentace, jež by vyústila v závěr o tom, zda napadené ustanovení z ústavněprávního hlediska obstojí, či nikoliv.
30. Při veškerém respektu k odlišnému právnímu názoru většiny pléna musím podotknout, že přijatý nález těmto požadavkům nedostál. Test proporcionality je v něm proveden nedůsledně, což činí celou jeho vlastní právní argumentaci nepřehlednou a jen obtížně uchopitelnou. Tato moje výhrada samozřejmě vyžaduje podrobnější rozvedení.
31. Přijatý nález důsledně rozlišuje mezi "nahlížením" do archiválií (jejich individuálním zpřístupňováním) a "zveřejněním" jejich obsahu (body 89, 90 a 94 nálezu), přičemž za zásah, k němuž může dojít na základě napadeného ustanovení, označuje toliko "nahlížení" badatelů, umožňující jejich seznámení se s citlivými osobními údaji dotčených osob. V této souvislosti se ale již málo zdůrazňuje, že badatelem je ve smyslu zákona o archivnictví jakákoliv fyzická osoba, přičemž její oprávnění nahlížet může být vykonáváno za jakýmkoliv účelem. Uvedené se nezbytně promítá již do otázky, co vlastně předmětný zásah sleduje. Zde nález nabízí několik variant. Pominu-li řadu slovních spojení, jejichž použití poněkud stírá hranice mezi esejí a odůvodněním soudního rozhodnutí ("společenská katarze minulosti", "odosobněná společenská sebereflexe"), usuzuji, že podle přijatého nálezu má napadené ustanovení za cíl "poznání minulosti" a "vyrovnání se" s ní. Jde o to umožnit badatelům pracovat s předmětnou dokumentací v celém jejím rozsahu, aby mohli správně porozumět všem jejím souvislostem.
32. Nepochybuji o tom, že napadené ustanovení sleduje i tento cíl. Podotýkám však, že nahlížení do archiválií není vázáno jen na něj, nýbrž k němu může docházet za jakýmkoliv jiným účelem. Objektivně vzato, ze znění relevantních ustanovení zákona o archivnictví, včetně napadeného ustanovení, lze dovodit, že účelem posuzovaného zásahu, tedy povinnosti dotčené osoby strpět nahlížení a s ním spojené seznámení se třetí osoby s jejími citlivými osobními údaji, je naplnění práva na informace v nejširším slova smyslu. Nálezem předpokládaný účel umožnit bádání nezbytné "pro objektivní historické poznání praktik minulého režimu a pojmenování jejich organizátorů a vykonavatelů, ale i pro vzdělávání občanů vedoucí je k samostatnému úsudku o potřebě včas rozpoznat náznaky autoritářských tendencí ve společnosti, k upevňování základů demokratického právního státu, rozvoji občanské společnosti a naplňování ideálu spravedlnosti" (bod 100 nálezu) je tak z hlediska napadeného ustanovení pouze dílčím účelem, což se - jak bude uvedeno níže - promítá i do dalších kroků testu proporcionality. Ve shodě s nálezem budu nicméně dále vycházet právě z tohoto užšího pojetí. "Poznání minulosti" zároveň považuji v obecné rovině za legitimní cíl sledující naplnění ústavně zaručeného práva na informace.
33. Pokud jde o vhodnost přezkoumávaného zásahu k dosažení sledovaného cíle, je zřejmé, že neomezená možnost nahlížení do předmětných archiválií umožňuje "poznání minulosti". Tím se dostáváme k dalšímu kroku prováděného testu, jímž je posouzení potřebnosti zásahu, tedy zda sledovaného účelu nelze dosáhnout i jiným způsobem, jenž by byl šetrnější k dotčenému základnímu právu (bod 101 nálezu).
34. O tom, že takovýto šetrnější způsob je možný, vypovídá již v nálezu obsažený přehled právních úprav jiných zemí, jež mají obdobnou zkušenost s nedemokratickými režimy (viz body 29 až 36). Jejich srovnání by mělo obsahovat závěr, že žádná z těchto zemí neznemožnila přístup veřejnosti k archiváliím vztahujícím se k činnosti jejích někdejších represivních složek, současně však tento přístup nikdy nebyl zcela neomezený. Ve všech případech byl v té či oné míře kladen důraz na požadavek ochrany citlivých osobních údajů osob, jež se z nějakého důvodu staly předmětem zájmu někdejších represivních složek. Konkrétní forma této ochrany pak závisela na tom, zda tyto údaje měly být znepřístupněny (typicky znečitelněny, např. Německo, Slovensko), nebo zpřístupněny pod podmínkou předchozího souhlasu dotčené osoby, případně za podmínek omezujících možnost jejich zneužití (např. Španělsko, Rakousko, Slovinsko). V takovém případě byl přístup umožněn pouze určitému okruhu osob, které na něm prokázaly oprávněný zájem (například vědecké bádání). Neomezené zpřístupnění těchto archiválií, jež bylo stvrzeno přijatým nálezem, je specifikem našeho právního řádu, které nemá v okolních zemích obdoby.
35. Posouzení potřebnosti posuzovaného zásahu je v přijatém nálezu provedeno jen částečně. Jeho stěžejní komponenty jsou v něm totiž uvedeny až po vyhodnocení testu proporcionality jako celku (!), a to v těch částech argumentace, které shrnují právní záruky bránící zneužití citlivých osobních údajů, které se badatel dozví při nahlížení do předmětných archiválií. Ve stručnosti jde o možnost domáhat se ochrany prostřednictvím občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti a dále povinnost státu stíhat a sankcionovat porušení povinností podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle příslušných trestních předpisů (bod 107 nálezu). Tyto prostředky jsou pak doplněny o povinnost archivu poučit předem badatele o důsledcích neoprávněného nakládání s předmětnými údaji (bod 96 nálezu).
36. Slabou stránkou této argumentace je nedostatečné vypořádání se s tím, že právo nahlížet do archivu a seznámit se s jeho obsahem má jakákoliv fyzická osoba, a to za jakýmkoliv účelem. Přesněji řečeno, uvedenými prostředky má být sankcionováno, že badatel sdělil jiné osobě, osobám či veřejnosti určitý citlivý osobní údaj, který si však kterýkoliv z adresátů tohoto sdělení může bez jakýchkoliv omezení zjistit v příslušném archivu. Za této situace si kladu otázku, co vlastně má být objektem deliktu, kterého se měl badatel svým jednáním dopustit. Obavám se, že funkčnost tohoto řešení je spíše v rovině přání než reálného očekávání. Jen stěží lze chránit citlivé osobní údaje dotčených osob tím, že budu postihovat sdělení těchto údajů třetím osobám, kterým zákonná úprava sama přiznává právo se s těmito údaji seznámit v rámci nahlížení do archiválií.
37. Tyto pochybnosti nerozptyluje ani skutečnost, že povinnost státu poskytnout ochranu informacím z nejintimnější osobní sféry jednotlivce a zvlášť zranitelným osobám plyne přímo z ústavního pořádku, konkrétně čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy (bod 106). Ani důraz na přímou aplikaci těchto ustanovení, která by v této souvislosti mohla mít pouze povahu neumožnění nahlížení do archiválie, nemůže vést k řešení uvedeného dilematu. Základní problém je totiž v samotné zákonné úpravě, konkrétně v absenci zákonných podmínek pro nahlížení, jež by omezovaly přístup k předmětným archiváliím.
38. Jsem přesvědčen, že nastíněná možnost soukromoprávní či veřejnoprávní sankce by mohla bránit zneužití citlivých osobních údajů získaných nahlížením pouze tehdy, jestliže by zákonná úprava vázala přístup k těmto údajům na určitý konkrétní účel a zároveň by v tomto ohledu omezovala okruh oprávněných osob. Jde o standardní požadavek, což lze doložit nejen poukazem na již zmíněné srovnání zahraničních úprav. S takovýmto řešením se lze setkat v mnoha případech i v rámci našeho právního řádu, např. v souvislosti s přístupem k utajovaným skutečnostem nebo přístupem k citlivým osobním údajům plynoucím z výkonu zákonem svěřených pravomocí. K určitým informacím má prostě přístup jen omezený okruh osob, které zavazuje povinnost mlčenlivosti, jejíž porušení může být sankcionováno.
39. Tyto úvahy ale přijatý nález vůbec neobsahuje. Nijak se nezabývá tím, zda je "potřebné", aby měla neomezený přístup k předmětným archiváliím jakákoliv fyzická osoba, nebo zda by žadatel o zpřístupnění těchto archiválií neměl alespoň nějakým způsobem prokázat, že má na nahlížení oprávněný zájem (např. vědecké bádání). Napadené ustanovení nijak nerozlišuje, zda jde badateli o "poznání minulosti" z hlediska všech relevantních souvislostí, nebo o napsání článku o aférách kdysi známých osobností do bulvárních novin, nebo o získání diskreditujících informací o určité osobě, které by se "v pravý čas mohly hodit". Nález se pak nevyjadřuje ani k otázce, z jakého důvodu by v těchto případech neměl být vyžadován souhlas dotčené osoby. Závěr, že posuzovaný zásah obstojí v testu proporcionality jako potřebný, je proto nepřesvědčivý a přinejmenším předčasný, ne-li dokonce - jak se naznačuje z výše uvedeného - nesprávný.
40. Ze stejného důvodu považuji za předčasný i závěr, že napadené ustanovení, resp. na jeho základě provedený zásah do práva na informační sebeurčení, obstojí v rámci posouzení proporcionality v užším smyslu. Právě v tomto kroku je podle mého názoru prostor pro zvážení významu skutečnosti, že v našem státě dvanáct let fakticky existoval neomezený přístup k předmětným archiváliím (bod 109 nálezu). Nepřekročitelnou hranici ovšem spatřuji v tom, že zájem na "poznání minulosti" nemůže převážit, jestliže by následkem zákonem stanoveného režimu nahlížení měl být zásah do důstojnosti dotčených osob. Právní úprava, která ponechává přístup k jejich citlivým osobním údajům otevřen pro kohokoliv, přitom takovýto zásah nepochybně zakládá, neboť - zjednodušeně řečeno - umožňuje učinit jejich nejintimnější osobní sféru předmětem bádání ze strany široké veřejnosti, a to se všemi negativními důsledky, které z toho pro dotčenou osobu a její soukromý život mohou plynout.
VIII.
41. Závěrem bych chtěl opětovně zdůraznit, že podle mého názoru se ve vztahu k nahlížení do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. nadále uplatní režim zpřístupnění podle zákona č. 140/1996 Sb., včetně jím stanovené ochrany osobních údajů. Tím je vyloučen závěr, že na základě napadeného ustanovení mohlo dojít k nepřípustnému zásahu do práva na informační sebeurčení. Pokud by však bylo možné přisuzovat napadenému ustanovení jiný význam, a to že na jeho základě se ve vztahu k nahlížení do uvedených archiválií neuplatní žádná omezení, nemohl bych se ztotožnit s právním názorem většiny pléna o jeho ústavnosti. Zpřístupnění těchto archiválií pro účely historického bádání bylo možné provést i jiným způsobem, který by byl šetrnější ve vztahu k základním právům dotčených osob, v důsledku čehož toto ustanovení nelze považovat za ústavně konformní a musela by být vyslovena jeho protiústavnost.
42. Stvrzením neomezeného přístupu k archiváliím obsahujícím citlivé osobní údaje, navíc získané zcela nepřípustným zneužitím moci ze strany někdejších represivních složek, byl ze strany většinově hlasujících soudců Ústavního soudu absolutizován neurčitý zájem na "vyrovnání se s minulostí" bez jakýchkoli omezení, a to i tam, kde jde o samotnou esenci práva jednotlivce na soukromý život. Představa, že vhodným prostředkem takovéhoto "vyrovnání se" je neomezené zpřístupnění výsledků několik desetiletí trvajícího zasahování do soukromí "zájmových" osob, je neslučitelná s tím, jaký význam přisuzuji lidské důstojnosti a dotčeným základním právům. Fakticky jde o popření práva těchto osob na informační sebeurčení. Ani v této části se proto nemohu ztotožnit s argumentací většiny.