Domnívám se, že i v nyní projednávané věci tento argument platí a umožňuje mi být konsistentní. Pokud většinový názor apriorně vyloučil ústavní konformitu eventuality opakovaného jmenování soudním funkcionářem, nastavil tak zcela analogicky předchozímu právnímu stavu "překážku pro výběr vhodnější osoby", kterou nade vši pochybnost může být i soudní funkcionář, který tuto funkci již vykonával a v níž se nadmíru osvědčil.
Reservoir soudců v České republice není bezedný a většinovým názorem pléna zvolený přístup se časem (po několika funkčních obdobích) může na některých menších soudech projevit i v problému zajistit dostatek nových kandidátů. Má-li být výkon funkce v rámci soudu součástí opakovaně traktovaného "kariérního postupu" soudce, kladu si otázku, nakolik je tato myšlenka naplňována při nemožnosti soudního funkcionáře být při jakkoliv úspěšném výkonu funkce opakovaně jmenován. Jsou-li závěry pléna vedeny obavami z účelového jednání soudců a soudních funkcionářů ve snaze zalíbit se z jakéhokoliv důvodu orgánům moci výkonné, vrací se zde do hry opět principiální otázka, nakolik je osobní integrita soudů, jejich stavovské postavení a institucionální autonomie vůbec zárukou řádné správy soudů v kontextu permanentního napětí, které mezi jednotlivými mocemi ve státě panuje.
V podrobnostech odkazuji na odůvodnění uvedené v odlišném stanovisku soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského.
3. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k výroku IV nálezu
Většina pléna pominula, že Ústavní soud není v pozici orgánu, který režim kreace soudních funkcionářů obecných soudů ustavuje, resp. že jeho ústavním úkolem není hledání režimu vhodného nebo i "lepšího" oproti "horšímu", pročež mu nepřísluší uvažování typu "spíše ano" či "spíše ne", případně "jest se přiklonit", nebo naopak nikoli. Je to zákonodárce, kdo je povolán určitý právní stav (zde opakovatelnost ustanovení soudců do funkcí předsedů a místopředsedů obecných soudů) normativně založit, což napadeným zákonem učinil, a k zvrácení v něm zakotvených poměrů je tudíž - již logicky - zapotřebí silného argumentu; nejen silného vůbec, nýbrž argumentu k důkazu, že tyto právní poměry jsou protiústavní.
Názory většiny pléna, vtělené do příslušné části odůvodnění nálezu (odstavce 65 a 66), však adekvátní (ústavněprávně relevantní) argumentaci neobsahují. Zdůrazňované ohrožení nezávislosti soudce v postavení předsedy (místopředsedy) soudu sledujícího opětovné jmenování do této funkce je pojato výlučně v poloze hypotetické a spekulativní, a nikterak se nedokládá, že tomu tak je, resp. musí být, byť i jen v rovině abstraktní a ve stupni vnějšího "zdání".
Není jakkoli naznačeno, jak si většina pléna představuje, že by snaha o takové jmenování do uvažovaných funkcí mohla ovlivnit soudcovské rozhodování (sic!), což dokázat bylo potřebné, neboť jen o to může jít. Je-li vůbec přípustné sestoupit na tuto úroveň uvažování, pak nelze nezmínit, že takové "ohrožení" je představitelné již v situaci, kdy soudce směřuje k ustanovení do funkce předsedy (místopředsedy) poprvé.
Jestliže není ohrožením nezávislosti Ústavního soudu, může-li soudce být jmenován (a rovněž "zvnějšku", reprezentanty jiných mocí) do své funkce opakovaně, pak stěží obstojí, že jinak by tomu mělo být při obdobném jmenování (toliko) soudního funkcionáře.
Zamezení opětovnosti jmenování do funkce předsedy (místopředsedy) nepřekáží ostatně, aby "bývalý" předseda (místopředseda) byl jmenován do téže funkce, avšak jiného soudu.
Namítaná neurčitost podmínek pro opětovné jmenování, vyjádřených v § 105a zákona, odpadá výkladem, dle kterého samozřejmým předpokladem je kvalitativní zhodnocení, jakým způsobem byla dosud funkce předsedy (místopředsedy) vykonávána, přičemž (byť jen "konzultativní") roli soudcovských rad netřeba předem diskvalifikovat.
Ačkoli to ve sledovaném "ústavním" kontextu není samozřejmě významné, stojí přesto za zaznamenání, že většinou pléna založeným praktickým důsledkem bude i oslabení "dobré" soudní správy, neboť funkce předsedy (místopředsedy) soudu ztratí dosavadní prestiž ("jednou bude předsedou soudce každý"); soudci nebudou mít ani dostatek motivace si ji efektivně ("manažersky") osvojit, jelikož z povahy věci by tak museli učinit na úkor jejich formace soudní, což se na pouhých sedm roků uvnitř jinak celoživotní kariéry soudcovské nemůže "vyplatit".
4. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského k výroku IV nálezu
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje výlučně proti výroku sub IV uvedeného nálezu. Tímto výrokem většina Ústavního soudu zrušila možnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů (tj. předsedů a místopředsedů obecných soudů všech stupňů včetně Nejvyššího správního soudu) po uplynutí jejich nově stanoveného funkčního období. Plénum Ústavního soudu se přitom neztotožnilo s argumentací navrhovatele, který návrh na zrušení institutu opakovaného jmenování soudních funkcionářů odůvodňoval nedostatečnými kritérii pro možnost znovujmenování soudního funkcionáře a tím protiústavním ohrožením nezávislosti soudní moci. Plénum Ústavního soudu k této argumentaci naopak výslovně konstatuje, že "jim nelze v tomto směru z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout". Protiústavnost napadených ustanovení (§ 105a zákona o soudech a soudcích a § 13a s. ř. s.) však většina soudcovského sboru Ústavního soudu spatřuje dle odůvodnění nálezu v "samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování, resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování, byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány.". Citovaná argumentace ovšem dle mého soudu nasvědčuje spíše ústavní konformitě a celkové užitečnosti institutu umožňujícího opakované jmenování soudních funkcionářů, neboť prima facie předpokládá, že soudní funkcionáři budou - vedeni snahou o své znovujmenování - vykonávat svěřené funkce při výkonu správy soudu co nejkvalitněji. Následující pasáž odůvodnění nálezu o tom, že napadená právní úprava tak vytváří podmínky pro "personální korupci" a představuje potenciál ohrožující ústavní příkaz nezávislosti a nestrannosti soudců, vychází z premisy potenciální zlé vůle jak na straně soudců, které stát funkcí soudní správy pověřil, tak představitelů státu, kterým zákon jmenovací pravomoc svěřuje. S argumentací, která vychází z existence takové zlé vůle, se ovšem nemohu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona ztotožnit, neboť samozřejmě každý právní předpis lze z pozice "zlé vůle" zneužít. Navíc soudím, že pokud by toto východisko při abstraktní kontrole norem mělo být jedním ze základních kriteriálních vodítek pro posuzování ústavnosti institutu obsazování funkcí, se kterými je spojena pravomoc správy soudů, muselo by ve stejné míře platit i pro prvé jmenování do takové funkce. Z celkové argumentace k této derogační části nálezu, která se navíc omezuje na jediný odstavec pod bodem 65, akceptuji pouze úvahy o tom, že celková koncepce zákonné (případně i ústavní) úpravy soudní moci dosud nepředstavuje dostatečné záruky vyváženosti mocí ve státě odpovídající požadavkům na plné institucionální zakotvení soudcovské nezávislosti. Úlohou Ústavního soudu při abstraktní kontrole norem ovšem není hledání optimálních modelů fungování demokratického právního státu (ty může pouze vymezovat), ale výlučně ochrana ústavnosti právního řádu s exkluzivní derogační pravomocí vůči těm jeho částem, které shledá protiústavními, nikoli však pouze nepovedenými. Uzavírám tedy, že ustanovení § 105a zákona o soudech soudcích a ustanovení § 13a s. ř. s. nejsou podle mého názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
5. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k výroku V nálezu
Odlišným stanoviskem vyjadřuji nesouhlas se zamítnutím návrhu na zrušení čl. II bodů 4 až 10 - tj. přechodných ustanovení části první zákona č. 314/2008 Sb., která diferencovaně stanoví konec funkčního období stávajících předsedů a místopředsedů soudů, a to v závislosti na počtu let jimi ve funkci odsloužených, přičemž jde o období vesměs kratší, než je funkční období zákonem zaváděné.
Zcela se shoduji s navrhovatelem v tom, že samo zavedení funkčního období je retroaktivním zásahem do výkonu veřejné funkce, jíž bezesporu je funkce soudce působícího jako předseda či místopředseda soudu. Nicméně, pro zavedení funkčního období jako takového předkládal zákonodárce racionální důvody reprezentující různé aspekty veřejného zájmu na řádném fungování soudnictví, které je možno ústavněprávně akceptovat, neboť při poměřování retroaktivního zásahu do nerušeného výkonu funkce se zájmem na řádném výkonu soudnictví lze přisvědčit zákonodárcovu vyvážení obou zájmů tak, jak je promítl do stanovení základních délek funkčních období reprezentantů soudů (§ 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Zájem na řádném fungování soudnictví je totiž projevem ústavního principu či konceptu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jehož realizace je bez fungujícího soudnictví nemyslitelná.
Jinak je tomu v případě úpravy stanovení konce funkčního období stávajících reprezentantů soudů obsažené v přechodných ustanoveních. V tomto případě zákonodárce krátil funkční období tak razantně, že jeho postup vzbuzuje dojem, že vůbec nerozpoznal nutnost šetřit i zájem na nerušeném výkonu veřejné funkce, projevující se nejen jako základní právo aktuálně sloužících předsedů a místopředsedů soudů (do něhož tak neproporcionálně zasáhl), nýbrž i jako princip (hodnota) - součást objektivního práva [čl. 21 odst. 4 Listiny v interpretaci Ústavního soudu - viz nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) - nerušený výkon veřejné funkce], který strukturuje postavení a vzájemné vztahy mezi mocemi ve státě. Neboť podobně jako soudy jsou povinny rozhodovat tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip, je i zákonodárce vždy povinen hledat takové řešení, které by umožnilo zachování kolidujících ústavních principů v co možná nejvyšší míře. Není-li to možné, musí být zcela zřejmé a zřetelné, v čem tkví naléhavá potřeba výrazně krátit jeden z kolidujících ústavních principů.
O neexistenci vskutku naléhavé potřeby, resp. důležitého veřejného zájmu odůvodňujícího neproporcionální zkrácení principu nerušeného výkonu veřejných funkcí svědčí to, že zákonodárce umožnil opakování předsednického, resp. místopředsednického mandátu (§ 105a zákona o soudech a soudcích, resp. § 13a soudního řádu správního). Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tato zákonná ustanovení byla dnešním nálezem zrušena, byť z jiných důvodů (možnost personální korupce či alespoň její zdání). Konečně i empirická data v podobě nedávného, opakovaného jmenování některých předsedů soudů sloužících již desetiletí svědčí o tom, že zajištění veřejného zájmu na fungujícím soudnictví cestou obměny reprezentantů soudů nepovažoval ani zákonodárce ani exekutiva (ministr spravedlnosti) za tak zcela jednoznačně naléhavý důvod, který by byl i ústavněprávně způsobilý odůvodnit tak zásadní zásah do principu nerušeného výkonu veřejných funkcí. Přijatá úprava naopak může přinejmenším budit podezření, že si skrze ni legislativa a exekutiva vytvořila předpoklady pro to, aby v relativně velmi krátkém období obměnila vedení všech soudů dle svých (tj. politických) představ, když zákon žádná věcná kritéria pro výběr soudní reprezentace nestanoví, jakož ani neobsahuje žádnou korekci, resp. vyvážení jmenovacích oprávnění exekutivy. Takovýto zájem by samozřejmě nebyl ani v nejmenším způsobilý jakkoliv omezit princip nerušeného výkonu veřejných funkcí.
Všechny uvedené důvody mě vedly k tomu, že jsem nemohla souhlasit se zamítnutím návrhu v rozsahu, který vymezuji v prvním odstavci svého odlišného stanoviska.
6. Odlišné stanovisko soudce Pavla Holländera k odůvodnění výroku IV nálezu
S výrokem IV nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 39/08, kterým se zrušuje ustanovení § 105a zákona o soudech a soudcích, jsem vyslovil souhlas, avšak z jiných než v odůvodnění nálezu uvedených důvodů. Tyto jsou založeny na argumentu možnosti "vzniku personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců".
Spojuje-li většinové votum jmenování předsedů a místopředsedů soudů s eventualitou úsilí soudců ucházet se o tyto funkce i za cenu "personální korupce" a přijmeme-li uvedený předpoklad, není pak důvod se domnívat, že se tak bude dít pouze při opakovaném jmenování. Z tohoto pohledu nesplňuje dle mého názoru v odůvodnění nálezu formulovaný účel derogovaného zákonného ustanovení první krok testu proporcionality, a to podmínku vhodnosti.
Zastávám stanovisko, že ústavnost předmětného ustanovení je nutno posuzovat ve vazbě na délku funkčního období (§ 102 až 105 zákona o soudech a soudcích) a dále s ohledem na kautely, jež ve své judikatuře k povaze funkce předsedy (a místopředsedy) soudu vyslovil Ústavní soud. Jejich tenorem je teze obsažená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06: "Při posuzování postavení předsedů soudů jako soudních funkcionářů jmenovaných ministrem spravedlnosti a prezidentem republiky je nutno reflektovat, že soudní funkcionář se nadále podílí na vlastní rozhodovací činnosti jako soudce. Je třeba potom vyjít z premisy, že funkce předsedů soudů, jakož i předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Atributy nezávislosti soudní moci, resp. nezávislosti soudců je tak nutno vztahovat ve shora naznačeném směru i k předsedům soudů.".
Dle mého názoru opakovaná možnost výkonu funkce předsedy, resp. místopředsedy soudu ve spojení s délkou funkčního období vytváří stav, v němž u předsedů a místopředsedů soudů již převažuje role výkonu státní správy na úkor role soudce, v čemž spatřuji porušení ústavního principu nezávislosti soudní moci a nezávislosti soudců dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.