9. Institut rozsudku pro zmeškání náleží mezi ty formální nástroje civilního procesu, které jsou výsledkem snahy o zvýšení efektivity a hospodárnosti soudního řízení a o jeho urychlení. Tato snaha je odrazem řešení právní reality, v níž dochází ke zbytečnému protahování soudního řízení i k poškozování oprávněných zájmů účastníků tím, že druhý účastník řízení se svou liknavostí či záměrným jednáním vyhýbá účasti při soudním jednání (viz důvodovou zprávu k zákonu č. 171/1993 Sb. k bodu 18, tisk 229), a která je důsledkem divoké hospodářské a společenské transformace začátku 90. let 20. století, jež zprostředkovaně ovlivnila morální standardy, a tedy i etiku stran hmotněprávních závazků a procesních účastníků. Šlo tedy o jiné poměry, než ve kterých byl přijat a platil rakouský zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní). Nakonec i rakouský civilní řád soudní se vyvíjel, např. původně dle § 397 nebyl brán zřetel na písemná podání, která poslala zmeškaná strana. Na změněnou realitu zákonodárce v roce 1993 musel reagovat, aby co nejvíce zamezil rozdílu mezi právem psaným a reálně fungujícím (law in books and law in action, viz Roscoe Pound. An Introduction to the Philosophy of Law. New Haven: Yale University Press, 1922, kapitola III. The Application of Law). Jak bylo správně konstatováno a podrobněji rozvedeno v odůvodnění nálezu (body 28 až 36), nemůže být v praktickém právním životě procesní rovnost stran absolutní, už jen z povahy pozice obou stran. Důležitá z pohledu Ústavního soudu je ovšem otázka, zda a nakolik intenzita takové nerovnosti narušuje jednotlivá ústavně zaručená i zákonná procesní práva účastníků řízení.
10. V odůvodnění nálezu by v tomto ohledu bylo vhodné dále rozvést skutečnost, že by vyhovění návrhu Okresního soudu v Děčíně a následné přijetí paušalizující úpravy rozsudku pro zmeškání i pro situaci absence žalobce u prvního soudního jednání ve věci vedlo k vytvoření další nerovnosti, totiž nerovnosti právě v neprospěch žalobce. Odůvodnění správně zdůrazňuje, že Ústavní soud opakovaně [souhrnně např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321), citovaném v bodu 42 odůvodnění] judikoval, že rozsudek pro zmeškání nemá mít místo tam, kde se projevuje předchozí procesní aktivita žalovaného, tzn. že žalovaný reaguje na kvalifikované výzvy příslušného soudu ve věci (vyjádřil se k podané žalobě, navrhl důkazy ke své obraně atd.). K tomu je však třeba dodat, že vykázal-li procesní aktivitu i žalobce (to činí již podáním žaloby), mohla by způsobit "mechanická" aplikace rozsudku pro zmeškání vůči němu při nedostavení se k prvnímu jednání soudu, opět nepřiměřenou nerovnost účastníků. Možnou a přiměřenou by byla tedy jen jiná forma postihu absence žalobce při prvním jednání soudu, a to forma s důsledkem méně intenzivním, než je postih rozsudkem pro zmeškání. Zatímní soudní praxe ukazuje, že ve většině případů je shoda v osobě dlužníka a žalovaného (tedy hmotněprávního a procesního subjektu) vysoká. V takových případech na rozdíl od věřitele/žalobce dlužník/žalovaný není v dobré víře. Jestliže osoba nesplní včas a řádně a ani v dodatečné lhůtě peněžitý závazek, logicky musí počítat s použitím příslušných právních nástrojů. Věřitel/žalobce v uvedené většině kauz naopak může legitimně očekávat, že při zachování principu neutilitární (komutativní i distributivní) ekvity dosáhne uspokojení svých zájmů. Rozšíření institutu kontumace by tak neznamenalo odstranění nerovnosti účastníků, ale jen její záměnu za nerovnost jinou. Tedy v podstatě nahrazení nerovnosti vyvolané distributivní spravedlností za nerovnost pramenící jen ze spravedlnosti komutativní.
11. Ani návrh, ani nález se v odůvodnění dostatečně nevypořádaly se skutečností, že právní institut zmeškání zahrnuje nejen rozsudek pro zmeškání, ale rovněž zmeškání v přípravném jednání (§ 114c odst. 7 o. s. ř.), kde je nerovnost stran běžně zakotvena. Např. německý civilní soudní řád z 30. ledna 1877 ve svém § 206 počítá s negativními dopady v přípravném jednání jen proti žalovanému, obdobně tak i rakouský civilní řád soudní. Odlišné důsledky zmeškání pro žalobce a žalovaného zná i nový švýcarský civilní soudní řád ze dne 19. prosince 2008.
12. Základní problém dle mého mínění představuje skutečnost, že jak podání navrhovatele, tak argumentace odůvodnění nálezu uvažují zejména o řešení, které by vedlo k zavedení kontumačního rozhodnutí i proti žalobci, tedy k rozšíření formalismu v rámci civilního procesu. Formalismus jako takový v zásadě vždy do určité míry limituje uplatňování zásad rovnosti a plné využití základních práv - u rozsudku pro zmeškání např. zmíněného práva dle článku 38 odst. 2 Listiny. Ačkoliv takový formalismus má z důvodů uvedených výše své praktické odůvodnění, jde spíše o nezbytný institut. Souhlasím s odůvodněním nálezu (bod 67), že bude-li prokázáno, že došlo k podstatné změně společenských okolností, je namístě formalismus vždy omezovat. Proto se domnívám, že správnou cestou k prohlubování ústavně konformní povahy obecně závazných normativních aktů civilního řízení soudního není rozšiřování institutu procesní kontumace, ale naopak její nahrazení ve vhodných případech postupy, jež by záměrnou neúčast účastníků řízení odbouraly a zároveň též zajistily postavení stran, jež obstojí v testu rovnosti a současně umožní plné uplatnění ústavních práv každého. Mohlo by jít o kombinaci nástrojů se vzestupnou intenzitou od materiální motivace (peněžitá pokuta) až po povinné předvedení dotyčného.