147. Námitky navrhovatelky týkající se ochutnávkových automatů užívaných ve vinárnách považuje Ústavní soud za zcela bezpředmětné. Napadená ustanovení výslovně dopadají na prodejní automaty. Užívají-li vinárny či případně i jiná zařízení automaty s ochrannou dusíkovou atmosférou za účelem ochutnávek alkoholu, což má vést k delší využitelnosti otevřené lahve s alkoholickým nápojem i jeho kvalitnější ochutnávce, nejsou napadenými ustanoveními takové přístroje nijak postiženy. Na majiteli a obsluze těchto ochutnávkových přístrojů bude, aby zajistili, že nebudou zneužity k prodeji alkoholických nápojů. Je tedy možné například jejich umístění u baru tak, aby k nim měla přístup výhradně obsluha vinárny, která bude moci zákazníky s využitím ochutnávkového automatu obsloužit. Pokud byly dříve tyto automaty využívány přímo zákazníky i s možností zaplacení či předplacení celé ochutnávky, není úprava užití těchto automatů tak, aby měla obsluha vinárny či jiného zařízení prodej alkoholických nápojů pod vlastní kontrolou, nijak zvlášť zatěžujícím opatřením.
148. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadená ustanovení § 11 odst. 4, § 35 odst. 1 písm. a) ve slovech "nebo 4" a § 36 odst. 1 písm. j) ve slovech "nebo 4" zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., nejsou neústavní.
VIII.5 Ustanovení týkající se zákazu prodávat nebo podávat alkoholický nápoj vybraným osobám
149. Pátý okruh námitek navrhovatelky směřoval proti § 11 odst. 6, § 35 odst. 1 písm. k), § 35 odst. 2 písm. b) ve slovech "k nebo", § 35 odst. 4 písm. a) ve slovech "k nebo", § 36 odst. 1 písm. m) a § 36 odst. 10 písm. b) v označení písmene "m)" zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Napadeným § 11 odst. 6 se zakazuje prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek. Toto ustanovení se liší od § 11 odst. 7 téhož zákona, kterým se zakazuje prodávat alkoholický nápoj "osobě zjevně ovlivněné alkoholem nebo jinou návykovou látkou". Zbylá napadená ustanovení upravují související přestupky, a to opět právnických osob, podnikajících fyzických osob i nepodnikajících fyzických osob.
150. Nedostatky těchto ustanovení navrhovatelka spatřovala v tom, že vytváří velkou míru právní nejistoty s možností svévole státu a přenáší odpovědnost jednotlivce na jiné osoby.
151. V souvislosti s napadenou právní úpravou lze připomenout, že přivede-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchá-li trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti, je za takové trestné činy plně trestně odpovědný (srov. § 360 odst. 2 trestního zákoníku, tzv. actio libera in causa). Osoba, která by jednajícího v úmyslném tzv. "napití na kuráž" podporovala, by mohla být považována za účastníka na takovém trestném činu, a proto i potrestána dle ustanovení o trestnosti pachatele (srov. § 24 trestního zákoníku).
152. Proto § 11 odst. 6 a 7 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek představuje prostředek pro odrazení potenciálních účastníků na trestných činech. Zavedení správní odpovědnosti pro méně závažné jednání (nikoli podporování a utvrzování v napití na kuráž, ale pouhé vědomé prodávání či podávání alkoholických nápojů možným pachatelům) by totiž mělo vést k tomu, že se předejde trestní odpovědnosti těchto osob tím, že k podporování v napití na kuráž vůbec nedojde. Vytváří se plynulý vzájemně na sebe navazující právní rámec, kdy nalití sklenice alkoholického nápoje přátelům bez jakýchkoli předpokládatelných škodních následků je bez dalšího dovoleno, stejné posezení s přítelem, o němž je známo, že po požití alkoholického nápoje má násilnické sklony, může být stíháno jako přestupek a nalévání alkoholického nápoje osobě, která projevuje úmysl spáchat trestný čin, je postižitelné v rámci trestního práva.
153. I v tomto případě se posouzení námitek navrhovatelky bude podobat zhodnocením předchozích okruhů jí napadených ustanovení. Opět platí, že primárně nyní posuzovaná napadená ustanovení míří vůči prodejcům alkoholických nápojů a omezením, které přinášejí, zasahují do jejich práva podnikat zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny. Tím, že dopadají i na nepodnikající fyzické osoby a omezují je v jejich nakládání s věcmi, zasahují do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Ústavní soud opět provede test rozumnosti ve vztahu k zásahu do práva podnikat a test proporcionality ve vztahu k zásahu do vlastnického práva.
154. Zákaz prodávat či podávat alkoholické nápoje vybraným osobám se dle Ústavního soudu samotné podstaty a smyslu práva podnikat nedotýká. I v tomto případě jde o omezení, jemuž mohou prodejci svou činnost přizpůsobit a které jinak jejich podnikatelské činnosti nebrání.
155. Dle Ústavního soudu zákonná úprava sleduje legitimní cíl, a to ochranu zdraví, života, majetku, ale i zajištění bezpečnosti a předcházení protiprávnímu jednání i jeho represi. Proto není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv.
156. Napadený zákaz je rozumným zákonným prostředkem směřujícím k cílům právní úpravy. Ve vztahu k tomu, zda je napadená úprava rozumná, mohou v tomto případě vyvstávat pochybnosti ohledně určitosti napadeného § 11 odst. 6 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, zejména, jak je rozlišitelná osoba, u níž lze "důvodně předpokládat" následné ohrožování zdraví lidí nebo poškozování majetku. I nyní ale platí, že jde o neurčitý právní pojem, který nadto již je běžnou součástí právního řádu. Ústavní soud přitom neshledává, že by intenzita jeho neurčitosti vylučovala možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (srov. bod 71). Případnou excesivní tvrdost při používání napadeného ustanovení by měla odstraňovat následná aplikační praxe správních orgánů i správních soudů a není vyloučen ani zásah Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech.
157. Napadená ustanovení tedy představují ústavně konformní zásah do práva podnikat a jsou jeho zákonným omezením ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny.
158. Při posouzení dopadů zásahu do vlastnického práva opět platí, že napadená ustanovení sledují legitimní, resp. ústavně aprobovaný cíl, který i Listina výslovně v čl. 11 odst. 3 zmiňuje jako možné omezení pro výkon vlastnického práva. Napadená ustanovení jsou způsobilá sledovaných cílů dosáhnout, jsou tedy vhodným prostředkem k jejich dosažení. Existenci mírnějších prostředků, které by cílů úpravy mohly stejně efektivním způsobem dosáhnout, Ústavní soud nezjistil a ani navrhovatelka žádné alternativy nepředložila. Pokud jde o posouzení přiměřenosti napadených ustanovení v užším smyslu, tj. zda má dostat přednost ochrana výše uvedených cílů, které napadená ustanovení sledují, před omezením vlastnického práva, upřednostňuje Ústavní soud i v tomto případě ochranu sledovaných legitimních cílů. Je to dáno jejich mnohostí, zahrnující i samotnou ochranu majetku, tedy ochranu vlastnického práva třetích osob, i jejich závažností. Vlastní povaha zásahu do vlastnického práva je proti sledovaným cílům minimální, neboť napadený zákaz vlastníky omezuje v nakládání s věcmi pouze v tom, jakým způsobem se jí nemohou zbavovat (prodávat či podávat). To navíc jen v ojedinělých případech, nikoli plošně, a to tehdy, kdy lze důvodně předpokládat ohrožení či porušení zákonem chráněných zájmů.
159. Napadená ustanovení proto představují ústavně konformní zásah do vlastnického práva.
160. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadená ustanovení § 11 odst. 6, § 35 odst. 1 písm. k), § 35 odst. 2 písm. b) ve slovech "k nebo", § 35 odst. 4 písm. a) ve slovech "k nebo", § 36 odst. 1 písm. m) a § 36 odst. 10 písm. b) v označení písmene "m)" zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., nejsou neústavní.
VIII.6 Ustanovení týkající se postihování ohrožení sebe sama
161. Šestým okruhem námitek navrhovatelka napadla § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek ve slovech "svoje nebo". Tím brojila proti tomu, že osobě, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek, nebo ve vztahu k níž jiný právní předpis stanoví zákaz požívat alkohol nebo užívat jiné návykové látky, je zakázáno požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním, a to tak, aby zajistila, že tuto činnost nebude vykonávat pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.
162. Byť si navrhovatelka byla vědoma, že porušení § 19 zákona je sankcionováno v § 35 odst. 1 písm. o) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., toto ustanovení nenapadla, neuvedla jej ani v záhlaví, ani v petitu svého návrhu. V § 35 odst. 1 písm. o) zákona je přitom přestupek popsán tak, že se jej fyzická osoba dopustí tím, že v rozporu s § 19
1. požije alkoholický nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude vykonávat činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek,
2. po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek.
163. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře v řízení o abstraktní kontrole norem zdůrazňuje vázanost petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním, tj. argumenty, které navrhovatel uvádí. Posuzuje sice návrh i z jiných hledisek ochrany ústavnosti, než která jsou uvedena v odůvodnění návrhu, nemůže však rozhodnout o zrušení jiných ustanovení, než která jsou v petitu návrhu uvedena. Výjimkou je situace, kdy by v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově na předchozím závislé, ztrácelo smysl, tj. ztrácelo opodstatněnost své normativní existence, čímž by byl dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu [srov. např. nálezy ze dne 20. června 2001 sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 (N 90/22 SbNU 249; 278/2001 Sb.), ze dne 31. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) nebo ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.)].
164. Posuzovaný návrh však s ohledem na shora uvedené takovým případem není. Námitky navrhovatelky směřují jen do části ustanovení § 19 zákona, toto ustanovení je však obsahově zopakováno v § 35 odst. 1 písm. o) zákona, které je vlastním podkladem pro ukládání pokut za přestupek. Pokud by tedy Ústavní soud zrušil jen dvě napadená slova z § 19 zákona, skutková podstata přestupku postihujícího jednání, které dle navrhovatelky sankčně postižitelné být nemá, by nadále zůstala v zákoně obsažena. Pokud by Ústavní soud sám vybíral jednotlivá slova z § 35 odst. 1 písm. o) zákona, která by měl zrušit, tak, aby jeho postup věcně odpovídal návrhu navrhovatelky, postupoval by nepřípustně nad rámec návrhu, tzv. ultra petitum.
165. Ústavností § 35 odst. 1 písm. o) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se proto Ústavní soud zabývat nebude, v přezkumu napadené části § 19 téhož zákona mu to však nebrání. Nenapadení "správných" nebo všech souvisejících ustanovení totiž není vadou návrhu, pro niž by Ústavní soud nemohl přistoupit k meritornímu posouzení těch ustanovení, která navrhovatelka napadla.
166. Námitky navrhovatelky směřovaly proti tomu, že je napadenou částí § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek postihováno i ohrožení sebe sama, byť lidský život i zdraví nejsou vlastnictvím státu. Ustanovení považovala také za nadbytečné a za projev snahy vlády po všemocném narušení soukromí.
167. Předně Ústavní soud musí zhodnotit, zda zákaz ohrozit své vlastní zdraví požíváním alkoholických nápojů nebo užíváním jiných návykových látek v souvislosti s jinou činností zasahuje do nějakého základního práva. Kvůli vazbě na následnou činnost by sice bylo možné uvažovat o tom, zda jde o omezení práva podnikat (typicky v případě řidičů z povolání) nebo o omezení vlastnického práva (jednotlivec, který nebude střízlivý, je omezen v nakládání s věcmi, aby nevykonával činnost, při níž může ohrozit své zdraví), ad absurdum by se dalo uvažovat například i o omezení práva svobodně se shromažďovat, pokud by jednotlivec věděl, že má po požití alkoholických nápojů násilnické sklony a chce se vydat na demonstraci. Je ale zřejmé, že tato hypotetická omezení základních práv nejsou podstatou daného zákazu. Nejde přitom ani o zásah státu do tělesné či duševní integrity jednotlivce. Podstatu zákazu tedy Ústavní soud ve shodě s navrhovatelkou spatřuje nikoli v omezení následné činnosti, ale v samotném zákazu "požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky". Pak lze tento zákaz chápat jako omezení v nakládání s věcmi, tj. zásah do vlastnického práva (čl. 11 Listiny). Současně toto uložené sebeomezení dopadá na každého jednotlivce v jeho běžném životě i v jeho obydlí v přítomnosti třeba jen jeho vlastní rodiny. Proto jde také o zásah do práva na ochranu soukromého života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny. Ve vztahu k těmto ustanovením proto dále Ústavní soud přezkoumá napadenou část § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Přitom podotýká, že i zásah do práva na ochranu soukromého života jako základního lidského práva hodnotí testem proporcionality.
168. Napadené ustanovení sleduje legitimní, resp. ústavně aprobovaný cíl, a to ochranu života, zdraví i majetku. Pokud jde pouze o slova "svoje nebo", je jimi sledován cíl ochrany zdraví (srov. opět čl. 11 odst. 3 Listiny, v němž je ochrana zdraví vyjmenována jako možný důvod omezení výkonu vlastnického práva). Pokud by tato slova byla z napadeného ustanovení vypuštěna, úroveň naplnění sledovaného cíle, ochrany zdraví, by se snížila právě o ochranu samotného jednajícího.
169. Navrhovatelka se přitom mýlí, pokud se domnívá, že zdraví jednotlivce nemůže nikdy být chráněno i proti jeho vlastní vůli (srov. také bod 58). Tento předpoklad navrhovatelky neplatí zejména tehdy, jsou-li sebepoškozováním či sebeohrožováním jednotlivce současně ohrožovány i další hodnoty, ať už jde o zdraví jiných osob, nebo majetek. Poukázat lze například na pravidla silničního provozu, typicky povinnost řidiče i přepravované osoby se při jízdě připoutat [§ 6 a 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] nebo povinnost chodce užívat především chodníku nebo stezky pro chodce (§ 53 zákona o silničním provozu). Obdobné příklady lze nalézt i u ochrany zdraví při práci, například povinnost používat osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení (§ 106 zákoníku práce). Ústavní soud přitom již rozhodl, že v těchto případech je možné chránit zdraví i proti vůli dotčených osob (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08).
170. Byť je představitelné, že i ve vyjmenovaných příkladech ohrozí osoba, na niž omezení dopadá, jen sama sebe, ve většině případů bude její ohrožení a ohrožení jiných hodnot neoddělitelně propojeno. Nepřipoutaný řidič tak může mít nehodu, při níž se zraní jen on sám a nezpůsobí žádnou škodu, častější ale budou situace, kdy škodlivých následků bude více.
171. Případy, na které dopadá § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, však mohou být velmi rozličné. Je představitelné, že bude existovat úzká provázanost mezi sebeohrožením a ohrožením života či zdraví jiných osob nebo poškozením majetku. Typicky půjde o situace, kdy opilý řidič, cyklista či chodec způsobí dopravní nehodu, jejíž škodlivé následky budou propojeny. Avšak tím, že napadené ustanovení zahrnuje i slova "svoje nebo", může nastat řada situací, kdy jednotlivec požije alkoholický nápoj, případně užije jinou návykovou látku, a následně bude vykonávat činnost, při níž ohrozí pouze své vlastní zdraví. Vzhledem k tomu, že napadené ustanovení dopadá na každou fyzickou osobu při jakékoli její činnosti, jsou jím omezovány zcela rutinní činnosti prováděné v osobním domácím prostředí, které nemají dopad na žádné jiné osoby. Navrhovatelka zmiňovala jako příklad česání jablek, při kterém může jednotlivec spadnout ze stromu. Stejně tak ale napadené ustanovení dopadá i na sekání trávy, žehlení nebo umývání nádobí, při kterém existuje možnost, že se jednotlivec pořeže o nůž. Pokud přitom nejde o činnosti prováděné v zaměstnaneckém poměru, ale v soukromí jednotlivce, v jeho domově, je absurdní představa, že by tyto činnosti nemohl vykonávat jen kvůli možnému ohrožení vlastního zdraví a nemohl si při žádné z těchto činností dát ani sklenku jakéhokoli alkoholického nápoje.
172. Zároveň platí, že pokud budou slova "svoje nebo" z napadeného ustanovení vypuštěna, zůstane legitimní účel tohoto ustanovení zachován. V případech, kdy totiž bylo chráněno zdraví jednotlivce s ohledem na propojenost dalších chráněných hodnot, tedy ochrany života a zdraví dalších osob nebo ochrany majetku, bude zákaz požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky platit i nadále. Tím budou v případech ochrany těchto dalších hodnot zprostředkovaně chráněni jednotlivci i sami před sebou. Vypuštěním slov "svoje nebo" ale dojde k tomu, že zákaz požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky nebude dopadat na situace, při nichž by jednotlivec v důsledku požití alkoholu nebo užití jiné návykové látky ohrožoval jen sám sebe a nikoho jiného. Tím rovněž zůstane zachován alespoň minimální prostor pro seberealizaci jednotlivce a jeho svébytnou existenci, do něhož se stát nebude vměšovat. Bude tak ochráněno právo na soukromí jednotlivce a rovněž méně zasahováno do jeho vlastnického práva.
173. Ústavní soud proto dovodil, že § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek sleduje legitimní, resp. ústavně aprobovaný cíl jen tehdy, neobsahuje-li slova "svoje nebo". Zahrnutím těchto slov do daného ustanovení se totiž sledované cíle dostávaly do rozporu s právem na ochranu soukromí. Vzhledem k tomu, že již při posouzení legitimního cíle dospěl k závěru o nutnosti zrušit uvedená slova z § 19 zákona, další kroky testu proporcionality již neprováděl. Shledal, že zásah do práva na ochranu soukromí a vlastnického práva spočívající v tom, že § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek zahrnuje i slova "svoje nebo", z popsaných důvodů v testu proporcionality neobstál.
174. Musí však zdůraznit, že se zabýval pouze § 19 obsahujícím výše citovaný zákaz. S ohledem na rozsah napadení se nemohl zabývat ústavností § 35 odst. 1 písm. o) téhož zákona, tj. tím, zda je ústavně konformní porušení citovaného zákazu sankcionovat, zejména ve vztahu k osobě, která ohrozí pouze sama sebe. Závěr Ústavního soudu by tak měl především zohlednit zákonodárce. Do doby, než bude zákonodárcem rozpor mezi zněním § 19 zákona po derogaci provedené Ústavním soudem a § 35 odst. 1 písm. o) zákona odstraněn, musí orgány aplikující § 35 odst. 1 písm. o) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., vycházet z toho, že se dle tohoto ustanovení fyzická osoba dopustí přestupku jen jednáním, které je "v rozporu s § 19". Při tom budou muset vzít v úvahu, že Ústavní soud z § 19 zákona slova "svoje nebo" odstranil.
VIII.7 Ustanovení týkající se hrazení nákladů spojených s lékařským či toxikologickým vyšetřením
175. Sedmým okruhem námitek navrhovatelka namítla neústavnost částí § 24 odst. 2, 3, 4 a 5 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Napadené části těchto ustanovení upravují u nezletilých hrazení nákladů jejich zákonnými zástupci, a to pokud jde o náklady odborného lékařského vyšetření či toxikologického vyšetření na zjištění ovlivnění alkoholem nebo jinými návykovými látkami a nákladů na dopravu vyšetřovaného nezletilého do zdravotnického zařízení.
176. Tyto náklady přitom obecně hradí poskytovateli zdravotních služeb Policie České republiky, Vojenská policie, obecní policie, Vězeňská služba, zaměstnavatel, kontrolní orgán nebo poskytovatel zdravotních služeb, v rámci jejichž působnosti byla učiněna výzva k vyšetření, případně u toxikologického vyšetření ten, kdo si je vyžádal. Teprve prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky nebo je-li provedeno lékařské vyšetření z důvodu odmítnutí orientačního vyšetření vyšetřovanou osobou, dochází k přenosu povinnosti hradit náklady na vyšetřovanou osobu, u nezletilých vyšetřovaných osob pak na jejich zákonné zástupce.
177. Námitky navrhovatelky směřovaly k tomu, že je těmito ustanoveními založena objektivní odpovědnost zákonných zástupců, byť je například nezletilý umístěn ve výchovném zařízení a na jeho případnou opilost v takovém případě jeho rodiče nemají žádný vliv. Právě odpovědnost rodičů bez možnosti přihlédnutí k individuálním okolnostem případu považovala navrhovatelka za neústavní. Nesouhlasila také s tím, že je těmito ustanoveními veřejnoprávního předpisu vstupováno do soukromoprávní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi.
178. Ústavní soud předně neshledává, že by námitka nesprávného prolínání soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy měla ústavní relevanci. V minulosti již vyslovil, že "v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno ‚čínskou zdí'. Dochází k častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnému intenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních" [nález ze dne 10. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)]. K takovému stírání hranic mezi soukromým a veřejným právem dochází často i v rámci jednoho předpisu, sama o sobě však taková skutečnost k neústavnosti právní úpravy nevede [k tomu srov. také nález ve věci zákoníku práce ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)].
179. Ukládají-li zmíněná ustanovení povinnost zákonným zástupcům hradit určité náklady za nezletilé, lze v nich spatřovat zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Proto Ústavní soud zhodnotí tento zásah v testu proporcionality.
180. Cíl napadených částí § 24 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek lze spatřovat především ve zvláštní ochraně dětí a mladistvých (čl. 32 Listiny). Poplatkovými povinnostmi uloženými nezletilým se Ústavní soud podrobně zabýval v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/15, v němž zdůraznil, že "veřejná moc nezletilým nemůže ukládat povinnosti, které svou mírou či způsobem zatěžují nad únosnou mez možnost uzpůsobit si život podle vlastní potřeby. Taková možnost není zachována, pokud jsou nezletilí do dospělého života vpuštěni se závažnými dluhy (dluhová zátěž je ostatně jedním z významných kriminogenních faktorů). Je tedy ústavně chráněným zájmem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt [nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349)]. To platí tím spíše v případech, kdy jde o dluhy vrchnostensky určené (neuplatní se tudíž zásada pacta sunt servanda) v době, kdy veřejná moc zároveň omezuje možnosti výdělečné činnosti takových dlužníků". V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dle § 20 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek jsou orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření povinny se za stanovených podmínek podrobit osoby mladší 18 let, aniž by byla vymezena spodní věková hranice. Může tedy jít i o děti mladší patnácti let, které mají jen omezenou možnost obstarat si příjmy vlastním úsilím a zpravidla nebudou mít k hrazení poplatkových povinností dostatečný majetek.
181. Napadené části § 24 uvedeného zákona jsou způsobilé cíle zvláštní ochrany dětí a mladistvých dosáhnout, a uchránit je tak před závazky, které pro svou nezletilost nejsou schopni splatit. Proto jsou vhodným prostředkem k jejich dosažení.
182. Ústavní soud neshledal, že by existovaly mírnější prostředky, které by cílů úpravy mohly stejně efektivním způsobem dosáhnout. Nelze požadovat po státu, aby veškeré náklady opilých či intoxikovaných osob mladších osmnácti let nesl sám, čímž by byli zproštěni této povinnosti jejich zákonní zástupci. Takové řešení by bez rozumného důvodu zatěžovalo rozpočet státu a nemělo nikdy žádný, tedy ani zprostředkovaný, výchovný efekt na nezletilé. Zjišťování, nakolik se na případné intoxikaci nezletilých podíleli sami jejich zákonní zástupci, např. zanedbáním své povinnosti dohledu, které by snad měla provádět ta zdravotnická zařízení, která náklady vynaloží, by podstatně snižovalo efektivitu právní úpravy. Způsobovalo by další dodatečné náklady těchto zařízení a přitom oddálilo okamžik, kdy jim původně vynaložené náklady budou proplaceny. Nejde proto o srovnatelnou alternativu.
183. V posledním kroku testu proporcionality musí Ústavní soud v tomto případě zhodnotit, zda má dostat přednost zvláštní ochrana dětí a mladistvých před omezením vlastnického práva jejich zákonných zástupců. Z hlediska významu sledovaného cíle lze odkázat na již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, který zdůrazňuje ochranu dětí a mladistvých před dluhy, a to obzvláště za situace, kdy neuhrazení platební povinnosti může vést až k exekučním břemenům pronásledujícím nezletilé do jejich rané dospělosti. Omezení vlastnického práva zákonných zástupců se proti tomu významně neliší od obecné úpravy občanského zákoníku, dle níž je nezletilý způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. U těch nezletilých, kteří by byli způsobilí uhradit náklady sami, je totiž ponecháno na jejich zákonných zástupcích, zda sami uplatní v rámci rodičovské odpovědnosti po svých svěřencích požadavek, aby se na uhrazení alespoň části vynaložených nákladů podíleli z vlastních úspor. Přitom v případech, kdy zákonný zástupce zjistí, že stav jemu svěřeného nezletilého byl zaviněn jinou osobou, včetně zanedbání péče např. ústavu, v němž nezletilý pobýval, není nikterak vyloučena jeho možnost domáhat se po těchto osobách regresní náhrady vynaložených nákladů prostředky soukromého práva (srov. § 2917 občanského zákoníku). Bude ale spíše pravidlem, že osobou, která bude primárně odpovědná za dohled nad nezletilým, bude právě zákonný zástupce. Z těchto důvodů se napadená právní úprava zdá být přiměřeným omezením vlastnického práva, které vhodně chrání děti a mladistvé a přitom nijak nezasahuje do výkonu rodičovské odpovědnosti.
184. Ústavní soud proto shledal, že napadené části § 24 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek představují ústavně konformní zásah do vlastnického práva. Přitom nezjistil ani jiný důvod jejich neústavnosti.
IX. Závěr
185. Ústavní soud v předchozí části tohoto nálezu dospěl k závěru o rozporu slova "převážně" v § 3 odst. 2 písm. d), § 11 odst. 2 písm. d) a § 36 odst. 1 písm. b) a k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., s ústavním pořádkem. Proto dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., výrokem I rozhodl o tom, že v § 3 odst. 2 písm. d), § 11 odst. 2 písm. d) a § 36 odst. 1 písm. b) a k) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek se slovo "převážně" ruší. Dále dospěl k závěru o rozporu slov "svoje nebo" v § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek s ústavním pořádkem. Výrokem II tak dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl, že v § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek se slova "svoje nebo" ruší. Neústavnost ostatních napadených ustanovení zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek neshledal. Proto ve zbylé části výrokem III rozhodl podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o zamítnutí návrhu.
1. Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji odlišné stanovisko k výrokům I a II nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/17.
K výroku I
Ústavní soud přistoupil ke kasaci adverbia "převážně" pro údajnou neurčitost napadeného ustanovení, která zakládá nesoulad s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (bod 72 odůvodnění nálezu). Přitom do bezprostředně předcházejícího textu odůvodnění je zařazena notorieta o tom, že "neurčitost právních pojmů není v právním řádu ničím neobvyklým a ve své podstatě plyne z abstraktní a regulativní povahy právních norem. Sama o sobě nezakládá protiústavnost právního předpisu", a navazují odkazy na judikaturní závěry o prostoru pro případný derogační zásah Ústavního soudu. Jsem přesvědčen, že v posuzované věci tento prostor nebyl dán, neboť nejde o případ, "kdy se současně jedná o porušení ústavního pořádku a nepřesnost, neurčitost a nepředvídatelnost právní úpravy extrémně narušuje základní požadavky na zákon v podmínkách právního státu", když bylo možné logicky očekávat, že výklad tohoto pojmu bude naplňovat konkrétním obsahem rozhodovací činnost obecných soudů. Přitom jde o příslovce běžně užívané v textu právních předpisů.
K výroku II
Ustanovení § 19 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, podle mého názoru sleduje legitimní, resp. ústavně aprobovaný cíl, a to ochranu života, zdraví i majetku. Též slovy "svoje nebo" je sledován cíl ochrany zdraví (srov. opět čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jejichž vypuštěním se úroveň naplnění sledovaného cíle snižuje právě o ochranu samotného jednajícího. Zákaz ohrozit své vlastní zdraví požíváním alkoholických nápojů nebo užíváním jiných návykových látek v souvislosti s jinou činností nepovažuji za ústavně nepřípustný zásah do některého ze základních práv.
Závěr
Z výše uvedených důvodů zastávám názor, že návrh skupiny poslanců na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, resp. jejich částí, zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, měl Ústavní soud zamítnout v celém rozsahu.
2. Odlišné stanovisko soudce Tomáše Lichovníka k části výroku III nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/17, kterým se zamítá návrh na zrušení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek.
Se zmíněným výrokem nálezu pléna nesouhlasím a podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vůči němu uplatňuji odlišné stanovisko.
Stejně jako naši disentující kolegové zastávám názor, že ohledně úplného zákazu kouření ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb mělo být návrhu vyhověno a napadené ustanovení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jako protiústavní zrušeno. Souhlasím i s jejich úvahami, že tento plošný zákaz nepřiměřeně zasahuje do práva podnikat.
Rozhodující důvod pro zrušení zákazu však spatřuji zejména v zásahu do práva na soukromý život chráněného čl. 10 Listiny. Kuřáci tvoří nepřehlédnutelnou část naší společnosti. A této velké části naší společnosti napadené ustanovení de facto znemožňuje setkávat se s ostatními v restauracích, a zejména v hostincích, vinárnách, barech apod., které jsou k tomu zvláště vhodné. Jistěže de iure tam jít mohou, ale bez cigarety tam dlouho nevydrží. Nejsou vyloučeni jen ze společnosti nekuřáků, ale i ze společnosti kuřáků. Vždyť si tam nemohou společně posedět ani samí kuřáci! Zákon je chrání před nimi samotnými, a výrazně tak zasahuje do práva setkávat se s ostatními lidmi a trávit s nimi svůj čas, které tvoří součást práva na soukromý život.
Řešení ochrany před škodlivými důsledky kouření přijaté zákonodárcem je řešením jen zdánlivým. Kuřáci se z již zmíněných restaurací, hostinců, vináren, barů apod. přesunuli před tato zařízení. Projdeme-li se (nejen) večer po městě, spatříme prakticky před každým takovým podnikem hlouček kuřáků. Cigaretový kouř již tedy nemusí dýchat návštěvníci zmíněných podniků, ale všichni kolemjdoucí a zejména majitelé a nájemci bytů umístěných nad těmito podniky. K tomu je nutno připočíst hluk a nedopalky na zemi. Zákaz je řešením nedůstojným pro obě strany - kuřáky i kolemjdoucí. Obáváme se důsledků tohoto stavu. Aby nevedl k plošnému zákazu kouření na ulicích a veřejných prostranstvích vůbec. Aby nevedl k tomu, že ti opravdu závislí kuřáci budou kouřit už jen doma, "pod nos" svým dětem.
Zákonný zákaz je nedůsledný - následuje doporučení prováděcích pokynů k čl. 8 Rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku pouze ve vztahu k vnitřnímu prostoru provozovny stravovacích služeb, a nikoliv už ve vztahu k tranzitnímu prostoru mezinárodního letiště či k zdravotnickému zařízení, kde § 8 odst. 1 písm. b), e) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek výjimku ze zákazu připouští. Kategorické tvrzení o nedostatečné účinnosti technického řešení stavebně odděleného prostoru, které by bylo způsobilé zcela zamezit pronikání kouře do jiných prostor provozovny (bod 105 ad.), tedy zřejmě není opodstatněné. Zákonný zákaz je rovněž neslučitelný s imperativem čl. 4 odst. 4 Listiny - šetřit při omezování základních práv a svobod jejich podstatu a smysl, k nimž v rámci práva na soukromý život bezpochyby náleží i příležitost ke vzájemné komunikaci mezi nekuřáky a kuřáky. Zrušení zákazu by uvolnilo prostor k respektu vůči osobám na kouření závislým, tedy svým způsobem postiženým, kterého je ve společnosti zapotřebí, aniž by oslabovalo efektivnost nástrojů pro postupné omezování této závislosti při ochraně veřejného zdraví.
Zcela zastávám tezi, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Ale zvolená regulace problém neřeší a nadto zasahuje do práva na soukromý život nemalé části společnosti. Pokud by napadené ustanovení bylo zrušeno, byly by všechny již zmíněné podniky - provozovny stravovacích služeb zásadně nekuřácké. Bez výjimky všechny. Bylo by pak na jejich provozovatelích, zda mimo nekuřáckou část zřídí i kuřárnu, tedy stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření, jak jej blíže definuje ustanovení § 10 napadeného zákona. V nejmenším nezpochybňuji škodlivost kouření, ale přesto jsem přesvědčen, že není úkolem státu kuřáky napravovat a chránit je před nimi samotnými. A to ještě tak, že je ze společnosti nedůstojným způsobem vyčleňuje a nadto vyvolává obtěžování kouřem všech, kdo chodí po ulici. Zvolené řešení se tak zjevně míjí s ambicí, kterou by měl zákonodárce v demokratické společnosti, zatížené řadou kulturních stereotypů, sledovat: zdrženlivostí při uplatňování svého legislativního apetitu vytvářet prostor k neformální samoregulaci tím, že bude působit na posilování ohleduplnosti mezi různými společenskými skupinami.
3. Odlišné stanovisko soudců Vojtěcha Šimíčka, Ludvíka Davida, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Sládečka a Kateřiny Šimáčkové k části výroku III nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/17, kterým se zamítá návrh na zrušení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek
S nálezem pléna v této části nesouhlasíme a uplatňujeme vůči němu podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko. Máme totiž za to, že ohledně úplného zákazu kouření ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb mělo být návrhu vyhověno a napadené ustanovení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jako protiústavní zrušeno. K tomuto závěru nás vedou především následující úvahy.
1. Úvodem je třeba vysvětlit, že napadené zákonné ustanovení zakazuje kouřit ve vnitřním prostoru "provozovny stravovacích služeb". Tento pojem je však třeba vyložit v souladu s § 2 písm. i) zákona č. 65/2017 Sb. a zejména čl. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 (ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin) tak, že se "potravinou rozumí jakákoli látka nebo výrobek, zpracované, částečně zpracované nebo nezpracované, které jsou určeny ke konzumaci člověkem, nebo u nichž to lze oprávněně předpokládat". Mezi "potraviny" patří nápoje, žvýkačky a jakákoli látka (včetně vody), která je záměrně přidávána do potraviny během její výroby, přípravy nebo zpracování. To znamená, že mezi provozovny stravovacích služeb nespadají pouze taková zařízení, která vaří a podávají jídlo, nýbrž např. i všechna pohostinská zařízení, kde se podávají pouze nápoje. Toto terminologické "uvození do tématu" považujeme za důležité. Velmi lapidárně řečeno, úplný zákaz kouření se totiž netýká jen restaurací, kde by hostům pochopitelně mohlo vadit, že u sousedního stolu někdo kouří, zatímco oni jí, nýbrž i hospod, náleven, barů a kaváren.
2. Naším základním východiskem je skutečnost, že předmětná regulace představuje nepopiratelný zásah do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Tento zásah ostatně přiznává i většina pléna (viz bod 100). Právo podnikat přitom vnímáme nikoliv jen jako "jedno ze sociálních práv", nýbrž daleko více jako svobodu podnikat. To konkrétně znamená, že stát má při zásazích do tohoto práva (resp. svobody) vždy velmi pečlivě vážit, zda je tento zásah nezbytný. Svobodné podnikání je totiž elementárním předpokladem skutečně svobodné společnosti, založené na primátu jednotlivce před státem. Platí také, že právo podnikat je odvozeno od práva vlastnit majetek a svobodně s ním nakládat.
3. Nesouhlasíme proto s postupem, který z čl. 26 odst. 2 Listiny ("Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností") dovozuje možnost prakticky jakýchkoliv zásahů do podnikání. Již z citované věty je totiž zřejmé, že tyto podmínky a omezení nemohou být libovolné, nýbrž mají být úzce spjaty s výkonem konkrétního povolání či činnosti, tedy musí zohledňovat jejich specifika. Současně se na ně v plném rozsahu vztahují požadavky proporcionality a racionality. Podobně jako v disentu k nálezu o elektronické evidenci tržeb [nález sp. zn. Pl. ÚS 26/16 ze dne 12. 12. 2017 (N 227/87 SbNU 597; 8/2018 Sb.)] lze připomenout, že napadenou regulaci nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu dalších omezení a zásahů do podnikání. Jedná se tak o příslovečnou "další kapku" a jak známo, každý pohár může jednou přetéct. Jinak řečeno, další a další regulace, vždy odůvodňované sofistikovanou argumentací ochrany kdečeho, nakonec nutně vedou k omezení anebo dokonce - v některých případech - až k úplnému potlačení této svobody. Právo svobodně podnikat je přitom jedním z hlavních výdobytků polistopadového vývoje.
4. Argumentaci většiny pléna v tomto směru vytýkáme i určitou nelogičnost a nekonzistenci. V nálezu je totiž např. uvedeno, že na provozovatele provozovny stravovacích služeb předmětný zákaz "přímo nedopadá" (bod 99) a dotýká se ho pouze zprostředkovaně (bod 100), neboť jeho povinnosti jsou vymezeny v § 9 zákona č. 65/2017 Sb.; na jiném místě je dokonce uvedeno, že tento zákaz "na podnikatele nemíří a nestanoví jim žádnou povinnost ani sankci v případě nesplnění povinnosti" (bod 116). Současně však zákazem kouřit dochází "ke změně podmínek, za nichž mohou být stravovací služby poskytovány", a proto byl posuzován i zásah do základního práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny (bod 100). Jinak řečeno, pokud většina výslovně připouští zásah do práva podnikat, není možné současně tvrdit, že předmětný zákaz na takto zasaženého provozovatele přímo (resp. vůbec!) nedopadá. Samozřejmě dopadá, a to přímo a plnou silou! Další nekonzistence spočívá v provedeném druhém kroku tzv. testu rozumnosti, který je v nálezu proveden pouze povrchně. Závěr většiny, že zákaz kouření se nedotýká esenciálního obsahu práva podnikat, se totiž na jedné straně opírá o tvrzení, že z přehledu základních finančních ukazatelů v oblasti stravování a pohostinství, v nichž jsou zahrnuta první tři čtvrtletí roku 2017, vyplývá, že ve všech třech čtvrtletích má podnikání v této oblasti zlepšující se tendenci (bod 118); zároveň se však v dalším bodě přiznává, že z uvedených statistik nelze zjistit, nakolik se na zvýšení tržeb podílela stravovací zařízení původně kuřácká oproti nekuřáckým nebo stravovací zařízení ve městech oproti zařízením na venkově.
5. Protiústavnost paušálního zákazu kouření v restauracích a kavárnách spatřujeme rovněž v tom, že (podobně jako je tomu u jiných plošných regulací) zatěžuje jednotlivé adresáty velmi nerovnoměrně. Jestliže totiž ve velkých městech ještě před zákazem kouření přirozený vývoj trhu vedl k tomu, že skutečně nebylo problémem najít nekuřáckou restauraci a u těch kuřáckých postačovalo zakázat kouření v době podávání jídel, nejvíce tento zákaz logicky postihuje typické venkovské hospody, kde se však často vůbec nevaří. Tržba v těchto hospodách je proto téměř výhradně závislá na množství prodaných nápojů, což ovšem v případě paušálního zákazu kouření nutně vede k tomu, že se stanou pro typické konzumenty méně zajímavé, což pak nutně povede i k poklesu tržeb. Napadený paušální zákaz kouření se proto nutně projeví rozdílně v jednotlivých pohostinských zařízeních v závislosti na jejich umístění, velikosti, zaměření, obvyklé klientele atp. Lapidárně řečeno, provozovatel hospody ve vesnici s několika desítkami obyvatel se musí chovat zcela jinak než provozovatel restaurace v centru Prahy či jiného velkého města. Přitom podle setrvalé judikatury Ústavního soudu spočívá podstata podnikání ve vytváření zisku a jeho jádrem je ekonomická smysluplnost této činnosti. Protiústavně si proto stát počíná tehdy, umožňuje-li formálně podnikání v určité oblasti, nicméně současně pro ně stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují možnost je provozovat - tzn. dosahovat přiměřený zisk [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 66]. Máme za to, že v případě některých (zejména venkovských) pohostinských zařízení předmětný zákaz kouření, navíc zasazený do kontextu dalších regulací a omezení, jako např. zavedení EET, ve svém důsledku do jádra tohoto základního práva zasahuje.
6. Napadený absolutní zákaz kouření ve všech pohostinských zařízeních ve svém konečném důsledku zásadním způsobem zasahuje i do života kuřáků, a to do jejich práva na soukromý život zaručeného v čl. 10 Listiny, jehož integrální částí je i svobodná sociální interakce. Jak již dříve dovodil Ústavní soud, právo na soukromí "nutně musí zahrnovat i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem" [viz nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43), bod 17]. Zásah do svobody podnikání se tak odráží i jako zásah do soukromého života a svobodného jednání spotřebitelů - kuřáků. Přitom ale, jak již dávno vyjádřil John Stuart Mill "jediný cíl, který opravňuje lidstvo - individuálně nebo kolektivně - zasáhnout do svobody jednání lidí, je sebeobrana. Jediným účelem, pro který se může moc spravedlivě použít proti kterémukoliv členu společnosti i proti jeho vlastní vůli, je zabránit ubližování jiným". Stát je oprávněn zasahovat do svobody podnikání, aby ochránil práva spotřebitelů. Lze proto akceptovat takové omezení kouření, které zabrání obtěžovat spotřebitele - nekuřáky či zaměstnance provozovatele pohostinského zařízení; navíc není možné donutit hostinského, aby se v jeho provozovně umožňovalo kouření, pokud se mu to příčí. Ale jak vysvětlíme kuřákovi, který si přeje konzumovat svou kávu s dýmkou nebo pivo s cigaretou ve společenství ostatních v pohostinském zařízení, které provozuje kouření podporující hostinský či kavárník, že je nezbytné tomuto jeho přání nevyhovět?
7. Nález pléna podle našeho přesvědčení značně nedoceňuje rovněž okolnost, že restaurace, kavárny a vinárny jsou odedávna tradičními místy, kde se mohou lidé svobodně scházet, seznamovat, vyměňovat si názory a diskutovat. Bylo by příslovečným nošením sov do Athén, kdybychom připomínali, kolik spolků a politických stran vzniklo v hospodách, kolik literárních děl bylo napsáno v kavárnách a kolik inspirace našli umělci ve vinárnách. Nesouhlasíme proto ani s kategorickým a až dehonestujícím odmítnutím argumentu určitou tradicí (bod 82). Zastáváme totiž přesně opačný názor: samozřejmě je možné, aby stát určitou praxi změnil, nicméně musí pro to mít velmi dobré důvody. V tomto případě však neshledáváme důvody pro paušální zákaz kouření vůbec žádné.
8. Stranou nelze ponechat ani neodůvodněnou nerovnost, která v důsledku napadeného zákazu kouření vzniká mezi jednotlivými veřejnými prostory sloužícími k podnikání. Zatímco v tranzitním prostoru mezinárodního letiště je možné zřídit stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření, ve vnitřním prostoru stravovacího zařízení je zaveden absolutní zákaz kouření. V nálezu (bod 127) je tento rozdíl odůvodňován jednak tím, že stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření je umožněn pouze v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, tedy části letiště, která není veřejnosti volně přístupná, a dále tím, že cestující, kteří cestují na velké vzdálenosti a na letišti pouze přestupují, nemají žádnou jinou možnost, jak čelit abstinenčním příznakům, zatímco z restaurací je možné vyjít ven a zapálit si. Tato argumentace je značně zavádějící a neodpovídá ani reálné skutečnosti. Zejména však namítáme, že tato zákonná výjimka výrazně prolamuje argumentaci většiny ve prospěch absolutního zákazu kouření, kterým je (rovněž) ochrana zdraví personálu před inhalováním zplodin z kouření. V kuřárnách na letišti jsou totiž zaměstnanci úklidu také vystaveni inhalacím z kouření, neboť tam uklízí často a průběžně, a to za plného provozu. Není proto zřejmé, proč by měli být chráněni méně než zaměstnanci ve stravovacím zařízení. V tomto smyslu považujeme za nepřesvědčivý odkaz na rozsudek Spolkového ústavního soudu ze dne 30. července 2008 sp. zn. 1 BvR 3262/07 (bod 129). Otázkou totiž je, pokud "zákonodárce nemá žádnou ústavní povinnost vytvářet s ohledem na právo podnikat výjimky ze zákazu kouření ve stravovacích zařízeních (odst. 122), a to ani s ohledem na malé podniky či jejich omezenou nabídku (odst. 123), stejně jako takové výjimky nečiní ani v jiných oblastech, např. hromadné dopravě", proč je činí právě pro kuřárny na letišti. Pak totiž nemůže platit ani spekulativní tvrzení o nedostatečné účinnosti technického řešení stavebně odděleného prostoru pro kuřáky (bod 105). Ostatně řada restauračních zařízení je dnes již vybavena výkonnou vzduchotechnikou.
9. Nález se také vyhýbá jevu, který je po roce účinnosti zákona zřetelný a zřejmý: plošný zákaz kouření kdekoliv uvnitř stravovacího zařízení má za následek, že kuřáci v masivním měřítku stojí na ulici, znečišťují veřejné prostranství, čímž nepochybně ohrožují životní prostředí, nutí vlastníka a nájemce bytů nad restauracemi inhalovat cigaretový kouř a obtěžují je hlukem, čímž zasahují i do jejich vlastnického práva (nebo do práva na roveň jemu postaveného), v denních hodinách jsou na očích malým dětem, čímž mohou ohrožovat jejich zdravý vývoj. To jsou všechno efekty plošného zákazu kouření, které lze označit za "vedlejší" - nález však zcela pomíjí fakt, že mají vážný dopad do jiných práv a svobod, než jsou ty, které má zákon chránit.
10. V čem vlastně tedy spočívá společenský užitek úplného zákazu kouření v provozovnách stravovacích služeb? V ochraně provozovatele či majitele stravovacího zařízení určitě nikoliv. Ten totiž mohl zavést zákaz kouření již před přijetím napadené regulace a - jak jsme poukázali výše - mnohdy se tak i dělo. Lichý je rovněž argument ochranou nekuřáků - hostů a obsluhujícího personálu. Pokud by totiž Ústavní soud podanému návrhu vyhověl, znamenalo by to prakticky, že by se na provozovny stravovacích služeb nevztahoval speciální zákaz obsažený v § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., nýbrž omezení plynoucí z písmene a) citovaného zákonného ustanovení. Jinak řečeno, zákaz kouření by se týkal volně přístupného vnitřního prostoru stravovacího zařízení s výjimkou stavebně odděleného prostoru vyhrazeného ke kouření. Tento prostor je pak podrobněji vymezen v ustanovení § 10, kde jsou - mimo jiné - výslovně zakotveny záruky toho, že se v tomto prostoru např. nemůže zdržovat osoba mladší 18 let a ani zaměstnanec při výkonu své práce. Toto omezení považujeme za zcela odpovídající a přiměřené z hlediska těch hodnot, které je nutno chránit. Pokud totiž stále platí okřídlené pravidlo, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda jiného, je plně v pořádku, aby kuřáci neobtěžovali osoby, kterým kouř vadí. Není však (a ani by neměl být!) dán žádný důvod pro ochranu samotných kuřáků, když to ani sami nevyžadují.
11. Většina pléna se proto zcela mýlí, pokud dovozuje ústavní legitimitu zákazu kouření z ochrany života a zdraví "osob, které jsou v případě kouření jiných osob ve vnitřních prostorech proti své vůli vystaveny tabákovému kouři" (bod 102). Žádné takové osoby by totiž ani po zrušení napadeného zákonného ustanovení nijak ohrožovány či obtěžovány nebyly, jelikož by bylo kouření možné jen v tzv. kuřárnách, tedy v oddělených prostorách, do kterých by nekuřáci vůbec nemuseli vstupovat, a pokud by tak činili (např. aby se mohli bavit s kamarádem kuřákem), bylo by to na základě jejich svobodného rozhodnutí. Pokud většina pléna argumentuje tím (bod 111), že kuřárny jsou prostředkem, který "nechrání zdraví populace a nezajišťuje vynutitelnost zákona ani přibližně srovnatelně jako nyní napadený zákaz" a jsou také "nákladnější i náročnější pro provozovatele stravovacích zařízení, kteří jsou pak vystaveni větší míře možných sankcí ze strany státu za nedodržení přesných technických i funkčních podmínek zřízení kuřáren", namítáme, že první z citovaných tvrzení je ničím nepodložená spekulace a druhé je ryze paternalistické, neboť neponechává na volbě samotných provozovatelů, jaké řešení zvolí, a namísto toho jim podsouvá, že (zřejmě) úplný zákaz pro ně bude vlastně nakonec výhodnější. Pokud je naznačováno, že zřízení kuřáren by v praxi nebylo zcela dodržováno, pak uvádíme, že jednak se jedná opět pouze o spekulaci a jednak by bylo namístě nejprve zvolit zákonné mírnější řešení a teprve po jeho náležitém vyhodnocení s větším časovým odstupem zvážit, zda je dostatečně efektivní, či nikoliv, a případně přistoupit k řešení radikálnějšímu. Úvaha Ústavního soudu učiněná v této věci, že úplný zákaz kouření je přiměřený, protože je nejjednodušší a vede nejúčinněji ke stanovenému cíli, je podle našeho názoru ústavně nepřijatelná. Myšlenkový postup v testu proporcionality je přece opačný: teprve když selžou mírnější opatření, je namístě přistoupit k omezením citelnějším.
12. Ze shora uvedeného se tedy podává, že zákaz kouření v současné podobě ve skutečnosti "chrání" kuřáky výhradně před sebou samotnými. V tomto směru souhlasíme s navrhovatelkou, že se jedná o projev nemístného paternalismu a snad až mesianismu. Ústavní soud, který tento zákaz většinově akceptuje jako ústavně souladný, tak de facto zcela otáčí svoji dřívější filozofii, promítnutou do desítek nálezů, založenou na primátu jednotlivce před státem.
13. Pokud jsme výše vyložili, že předmětný zákaz ve skutečnosti "chrání" kuřáky jen proti sobě samým, naskýtá se otázka, zda by podle stejné logiky neměl být zakázán též prodej alkoholu a (údajně) nezdravých jídel. Velmi se obáváme toho, aby Ústavním soudem akceptovaný zákaz kouření (většina pléna dokonce tomuto zákazu přiznává "silný kulturní i společenský rozměr"! - bod 96) nepovzbudil stát při hledání dalších "obecných dober", samozřejmě vždy velmi sofistikovaně odůvodněných. Přitom v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku došlo v našem právním prostředí k určité restauraci osobnosti jednotlivce a jeho práva na autonomii. Nemůžeme proto zakončit jinak nežli citací ustanovení § 81 tohoto zákoníku: "Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého." Dodáváme, že tím spíše je právní stát povinen respektovat právo na svobodné jednání jednotlivců.