{"html": "<div class=\"pre\">\n54      ESLP vycházel zejména z judikatury IACHR týkající se amnestie, aby konstatoval, že amnestii nelze připustit, pokud jde o závažná porušení lidských práv: „ESLP bere rovněž na vědomí judikaturu [IACHR], zejména výše uvedené věci Barrios Altos, Gomes Lund a další, Gelman a Masakr v El Mozote a okolí, v nichž nejvyšší soud, který vycházel ze své dřívější judikatury, jakož i ze závěrů Meziamerické komise pro lidská práva, orgánů Organizace spojených národů a dalších světových a regionálních orgánů na ochranu lidských práv, zaujal k této otázce jasné stanovisko a uvedl, že v souvislosti se závažnými porušeními základních lidských práv nelze připustit žádnou amnestii. Vysvětlil, že v takovém případě by amnestie vážně narušila povinnost států vyšetřovat takové útoky a potrestat jejich pachatele (výše uvedené rozsudky Gelman, bod 195, a Gomes Lund a další, bod 171). [IACHR] zdůraznil, že taková opatření amnestie jsou v rozporu s nezadatelnými právy uznanými mezinárodním právem v oblasti lidských práv (rozsudek Gomes Lund a další, bod 171)“ [rozsudek Marguš v. Chorvatsko (bod 138)].\n\n55      Viz rozsudek Marguš v. Chorvatsko (bod 140).\n\n56      Viz Pérez-León-Acevedo, J.-P., „The European Court of Human Rights (ECtHR) vis-à-vis amnesties and pardons; factors concerning or affecting the degree of ECtHR’s deference to states“, The International Journal of Human Rights, sv. 26, č. 6, 2022, s. 1107 až 1137.\n\n57      Viz rozsudek Marguš v. Chorvatsko (bod 139): „[&amp;hellip;] mezinárodní právo má stále větší tendenci považovat tyto amnestie za nepřijatelné, neboť jsou neslučitelné s obecně uznávanou povinností států stíhat a trestat pachatele závažných porušení základních lidských práv. I kdyby amnestie byly možné, jsou-li doprovázeny zvláštními okolnostmi, jako jsou proces usmíření nebo forma odškodnění obětí, byla by amnestie udělená stěžovateli v projednávané věci přesto nepřijatelná, neboť nic nenasvědčuje tomu, že takové okolnosti existují v projednávané věci“. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.\n\n58      Viz zejména body 64 až 68 tohoto stanoviska.\n\n59      Benátská komise, stanoviska č. 1167/2023 a 1168/2023 ze dne 18. března 2024 o požadavcích na právní stát týkajících se amnestií, zejména s ohledem na návrh španělského parlamentního zákona „o organickém zákoně o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku“ [CDL-AD(2024)003, bod 74]. K autoamnestii viz rovněž Marxen, K., op. cit., s. 38 až 45.\n\n60      V této souvislosti viz rozsudek IACHR ze dne 14. března 2001, Barrios Altos v. Peru (řada C, č. 75). K tomuto rozsudku viz Cançado Trindade, A. A., Évolution du droit international au droits des gens. L’accès des individus à la Justice Internationale. Le regard d’un juge,  Pedone, Paříž, 2008, zejména s. 123 až 125; Stahn, C., A Critical Introduction to International Criminal Law,  Cambridge University Press, Cambridge, 2019, zejména s. 259 až 260. Viz rovněž rozsudek IACHR ze dne 29. listopadu 2006, La Cantuta v. Pérou (řada C, č. 162); rozsudek IACHR ze dne 26. září 2006, Almonacid Arellano a další v. Chile (řada C, č. 154); rozsudek IACHR ze dne 24. února 2011, Gelman v. Uruguay (řada C, č. 221). Obecně k judikatuře IACHR týkající se amnestie viz Perez-Leon-Acevedo, J.-P., „The control of the Inter-American Court of Human Rights over amnesty laws and other exemption measures: Legitimacy assessment“, Leiden Journal of International, sv. 33, č. 3, 2020, s. 667 až 687; konkrétněji k vlivu soudce Cançado Trindade na výklad zákonů o amnestii prováděný uvedeným soudem také viz zejména Chiari Gonçalves, V. a Albuquerque, L., „A contribuição de Cançado Trindade na interpretação das leis de anistia no Sistema Interamericano de Direitos Humanos: uma análise a partir do caso Herzog“, Revista da Faculdade de Direito. Número Especial: Em Memória do Professor Antônio Augusto Cançado Trindade, č. 81, 2022, s. 299 až 317).\n\n61      K otázce soudního přezkumu zákonů o amnestii viz Benátská komise, stanovisko č. 710/2012 ze dne 11. března 2013 k ustanovením zákona o amnestii týkajícím se politických vězňů Gruzie [CDL-AD(2013)009, body 43 až 46]. Benátská komise uvádí, že postup, kterým je soudní moc na základě rozhodnutí Parlamentu pověřena rozhodovat o tom, zda konkrétní osoby splňují obecná kritéria stanovená Parlamentem pro udělení amnestie, je v souladu se zásadou dělby moci.\n\n62      V této souvislosti je třeba připomenout, že toto ustanovení bylo do LOA vloženo na základě doporučení Benátské komise, jak je uvedeno v preambuli tohoto zákona.\n\n63      Jak zdůraznila francouzská Conseil d’État (Státní rada), právní jistota předpokládá, že „[o]bčané jsou, aniž to z jejich strany vyžaduje nepřekonatelné úsilí, schopni určit, co je podle platného práva dovoleno a co zakázáno. Aby bylo tohoto výsledku dosaženo, musí být stanovené normy jasné a srozumitelné a nesmí v průběhu času podléhat příliš častým a zejména nepředvídatelným změnám“ (viz Conseil d’État, Rapport public 2006 – Sécurité juridique et complexité du droit, La Documentation française, Paříž, 15. března 2006, s. 281, dostupná na následující adrese: https://www.vie-publique.fr/files/rapport/pdf/064000245.pdf).\n\n64      Viz rozsudek ze dne 30. dubna 2020, Hecta Viticol (C‑184/19, EU:C:2020:337, bod 52).\n\n65      Je třeba uvést, že ESLP zdůrazňuje základní funkci zásady právní jistoty při výkladu EÚLP. Právní jistota jednotlivce je právě jedním z cílů EÚLP, neboť přímo souvisí s jednou z obecných zásad výkladu, na kterou judikatura ESLP často odkazuje a která je ostatně zakotvena v preambuli EÚLP, a sice s „nadřazeností práva“. Adekvátní ochrana před svévolí je přitom povinností každého státu, který chce zakotvit „nadřazenost práva“ (viz de Salvia, M., „La place de la notion de sécurité juridique dans la jurisprudence de la Cour européenne des droits de l’homme“, Cahiers du Conseil Constitutionnel, č. 11, 2011, k dispozici na následující adrese: https://www.conseil-constitutionnel.fr/nouveaux-cahiers-du-conseil-constitutionnel/la-place-de-la-notion-de-securite-juridique-dans-la-jurisprudence-de-la-cour-europeenne-des-droits). Dodržování pravidel spravedlivého procesu bylo často spojeno s pojmem právní jistoty. ESLP v této souvislosti uvedl, že: „[p]rávo na spravedlivý proces před soudem, zaručené v čl. 6 odst. 1 [EÚLP], musí být vykládáno ve světle preambule [EÚLP], která uvádí nadřazenost práva jako součást společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních prvků nadřazenosti práva je zásada jistoty právních vztahů, která mimo jiné vyžaduje, aby konečné řešení každého sporu ze strany soudů nebylo již zpochybněno“ [ESLP, 28. října 1999, Brumarescu v. Rumunsko (CE:ECHR:1999:1028JUD002834295, bod 61)].\n\n66      Viz rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 114). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236, body 161 a 162), a rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97, body 136 a 223).\n\n67      Viz bod 46 tohoto stanoviska, poznámka pod čarou 29.\n\n68      Cože je podle všeho také postoj lidové žaloby ve věci v původním řízení (viz bod 45 tohoto stanoviska).\n\n69      Přijaté v New Yorku Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1984, Recueil des traités des Nations unies, sv. 1465, s. 85, č. 24841 (1987).\n\n70      Viz mimo jiné ESLP, 18. ledna 1978, Irsko v. Spojené království (CE:ECHR:1978:0118JUD000531071, bod 167); ESLP, 28. července 1999, Selmouni v. Francie (CE:ECHR:1999:0728JUD002580394, body 96 a 97), a ESLP, 24. července 2014, Al Nashiri v. Polsko (CE:ECHR:2014:0724JUD002876111, bod 508).\n\n71      Viz ESLP, 6. dubna 2000, Labita v. Itálie (CE:ECHR:2000:0406JUD002677295, bod 120): „Soud považoval určité zacházení za ‚nelidské‘, zejména proto, že bylo prováděno promyšleně po dobu několika hodin a způsobilo když ne skutečná zranění, tak přinejmenším vážné fyzické a morální utrpení, a také za ‚ponižující‘, protože vyvolávalo v obětech pocity strachu, úzkosti a podřadnosti, které je mohly ponížit a zneuctít. Aby byl trest nebo s ním spojené zacházení ‚nelidské‘ nebo ‚ponižující‘, musí utrpení nebo ponížení v každém případě přesahovat utrpení nebo ponížení, které určitá forma zákonného zacházení nebo trestu nevyhnutelně zahrnuje“. Viz také ESLP, 26. října 2000, Kudła v. Polsko (CE:ECHR:2000:1026JUD003021096, bod 92).\n\n72      Viz ESLP, 1. června 2010, Gäfgen v. Německo (CE:ECHR:2010:0601JUD002297805, bod 89).\n\n73      Viz ESLP, 21. ledna 2011, M. S. S. v. Belgie a Řecko (CE:ECHR:2011:0121JUD003069609, bod 220): „Může postačovat, že je oběť ponížena ve svých vlastních očích, i když tomu tak není v očích ostatních [...]. Konečně i když je třeba zohlednit otázku, zda bylo cílem ponížit nebo zahanbit oběť, absence takového cíle nemůže definitivně vyloučit konstatování porušení článku 3 [...]“. Viz také ESLP, 28. září 2015, Bouyid v. Belgie (CE:ECHR:2015:0928JUD002338009, bod 87): „Špatné zacházení, které dosahuje takové minimální míry závažnosti, obvykle zahrnuje tělesné zranění nebo vážné fyzické či duševní utrpení. Avšak i v případě, že k takovému týrání nedochází, může být zacházení v případě, že ponižuje nebo pokořuje jednotlivce, svědčí o nedostatku úcty k jeho lidské důstojnosti nebo ji snižuje, nebo u dotyčné osoby vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo podřadnosti, které mohou zlomit její morální a fyzickou odolnost, kvalifikováno jako ponižující, a spadat tak rovněž pod zákaz stanovený v článku 3 [...]“.\n\n74      Viz ESLP, 20. prosince 2004, Makaratzis v. Řecko (CE:ECHR:2004:1220JUD005038599, bod 50), a ESLP, 14. června 2011, Trévalec v. Belgie (CE:ECHR:2011:0614JUD003081207, body 55 až 61).\n\n75      Jsem si vědom toho, že Benátská komise ve stanovisku č. 1167/2023 a 1168/2023 ze dne 18. března 2024 o požadavcích na právní stát týkajících se amnestií, zejména s ohledem na návrh španělského parlamentního zákona „o organickém zákoně o amnestii za účelem institucionální, politické a sociální normalizace v Katalánsku“ [CDL-AD(2024)003], uvedla, že „pokud jde o právní jistotu, [Benátská] komise poznamenává, že věcná a časová působnost amnestie, jak je vymezena v článku 1.1 návrhu zákona o amnestii, je velmi široká a neurčitá“, a proto „doporuč[ila], aby věcná a časová působnost amnestie byla omezena a přesněji vymezena, aby byly účinky zákona předvídatelnější“ (body 94 a 96). Je však třeba připomenout, že Benátská komise zkoumá zásadu právní jistoty z obecné, abstraktní a normativní perspektivy s cílem stanovit ideální standardy použitelné v každé situaci. V unijním právu se však tato zásada neposuzuje abstraktně, ale funkčně ve světle cílů unijního právního řádu, a zejména s cílem určit, zda je ohrožen užitečný účinek směrnice 2017/541. Právě to vyjádřil generální advokát G. Hogan ve svém stanovisku, když zdůraznil, že „[a]nalýza Benátské komise je v zásadě politická, i když vyplývá z důkladné právní a politické analýzy“, a „[c]ílem stanoviska Benátské komise je dosažení ideálního systému“ [stanovisko generálního advokáta G. Hogana ve věci Repubblika (C‑896/19, EU:C:2020:1055, bod 88)]. I když by tedy z hlediska normativního zlepšení mohl být rozsah působnosti článku 1 LOA vymezen přesněji, tato okolnost nemůže být v projednávaném případě pokládána za porušení zásady právní jistoty, jak je zaručena unijním právem.\n\n76      Co se týče případu, kdy je amnestie udělena v době, kdy probíhá řízení před trestním soudem, Donnedieu de Vabres zdůrazňuje, že amnestie respektuje práva třetích osob a nevylučuje uplatnění nároků na náhradu škody; pokud ještě nebyla podána občanskoprávní žaloba, může o ní rozhodnout pouze občanskoprávní soud (Donnedieu de Vabres, H., op. cit., s. 558 a 559, č. 991).\n\n77      Merle a Vitu se příznačně a kriticky vyjadřují k obecné povaze amnestie, když poznamenávají, že „[a]utoři zákona o amnestii nejsou nijak omezeni, pokud jde o určení trestných činů, na které se bude vztahovat opatření zapomenutí“ (Merle, R. a Vitu, A., op. cit., s. 1111, č. 945). Pokud jde o osoby, kterým je amnestie udělena, autoři rozlišují mezi „skutečnou amnestií“, a sice „amnestií, která je udělena pachatelům trestných činů uvedených v zákoně, aniž jsou zohledněny vlastnosti osob, kterým je amnestie udělena“, a „osobní amnestií“, tedy amnestií, která nezohledňuje povahu nebo závažnost spáchaných trestných činů, ale „určité skupiny jednotlivců, jejichž minulost nebo určitá vlastnosti je činí hodnými tohoto opatření“ (tamtéž, s. 1112 až 1113, č. 946). Ke klasifikaci amnestií podle jejich působnosti viz také Siatista, I. M. a Wierda, M., op.cit., s. 259, a Stahn, C., op. cit., s. 260.\n\n78      Viz bod 88 tohoto stanoviska.\n\n79      Viz bod 84 tohoto stanoviska. \n\n80      6/64, EU:C:1964:66.\n\n81      Viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu) (C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 52), a rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 79).\n\n82      Viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 54 a citovaná judikatura).\n\n83      Viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Slovinsko (Archivy ECB) (C‑316/19, EU:C:2020:1030, bod 119).\n\n84      Viz bod 84 tohoto stanoviska.\n\n85      Viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (C‑558/18 a C‑563/18, dále jen „rozsudek arrêt Miasto Łowicz“, EU:C:2020:234, bod 44).\n\n86      Viz rozsudek Miasto Łowicz (bod 45).\n\n87      Viz rozsudek Miasto Łowicz (bod 46).</div>", "next": 0}