{"html": "<div class=\"pre\">\n241. Navrhovatelka zpochybňuje analýzu Tribunálu uvedenou v bodech 367 až 370 napadeného rozsudku, která se týká neexistence zrušení subjektu. Na rozdíl od toho, co tvrdí Tribunál v bodě 368 napadeného rozsudku, usnesení ze dne 24. listopadu 1994 i původní a následné stanovy dokládají podle navrhovatelky existenci mezinárodní organizace, která by mohla být zrušena na základě ustanovení stanov nebo, pokud stanovy taková ustanovení neobsahují, jednomyslným rozhodnutím členů podle článku 54 Vídeňské úmluvy.\n3.      Posouzení\n\n242. Mám za to, že tuto část není třeba přezkoumávat.\n\n243. Z důvodů, které jsem uvedl v bodech 99 až 110, 116 až 125 a 149 až 179 tohoto stanoviska, jsem totiž toho názoru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení ve svém posouzení úmyslu stran založit mezinárodní organizaci, jakož i tím, že řádně nezohlednil různé prostředky výkladu stanovené v článcích 31 a 32 Vídeňské úmluvy. Tímto nesprávným právním posouzením je tudíž dotčen i závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 369 napadeného rozsudku.\nVII. Závěry\n\n244. S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyhověl pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení právního postavení navrhovatelky.\n\n1–      Původní jazyk francouzština.\n\n2–      T‑509/21, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2024:590.\n\n3–      Viz body 7 až 25 napadeného rozsudku.\n\n4–      Podepsána byla dne 23. května 1969 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331, č. 18232 (1980)] a v platnost vstoupila dne 27. ledna 1980; dále jen „Vídeňská úmluva“.\n\n5–      Dále jen „původní stanovy“.\n\n6–      Dále jen „následné stanovy“.\n\n7–      Viz zpráva Komise pro mezinárodní právo A/66/10 o výsledcích práce na jejím šedesátém třetím zasedání, předložená Valnému shromáždění OSN, Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 2011, svazek II, část druhá, bod 87, s. 38.\n\n8–      Skutečnosti předcházející sporu byly podrobně popsány v bodech 2 až 24 napadeného rozsudku.\n\n9–      Viz zvláštní zpráva Účetního dvora č. 2/97 o humanitární pomoci Evropské unie v období let 1992–1995, spolu s odpověďmi Komise (předložená na základě čl. 188 C odst. 4 druhý pododstavec Smlouvy o ES) (Úř. věst. 1997, C 143, s. 1), část 3, nadepsaná „Uvolnění pomoci Komisí“, zvláště bod 3.6 písm. b) v položce pod názvem „[u]volnění finančních prostředků (celkové plány)“ (s. 12), a poznámka pod čarou 33.\n\n10–      Marianne Ducasse-Rogier ve své knize nazvané À la recherche de la Bosnie-Herzégovine, La mise en œuvre de l’accord de paix de Dayton, Presses universitaires de France, Paříž, 2003, kapitola 3 nadepsaná „Les négociations et l’accord de Dayton“, s. 72 až 128, zvláště bod 76, vysvětluje, že omezení počtu mezinárodních a zvláště regionálních organizací, které získaly mandát k provádění Daytonských mírových dohod podepsaných v Paříži dne 14. prosince 1995, je důsledkem neúčasti Organizace spojených národů (OSN) v provádění těchto dohod. Unie, která si ponechala svůj správní mandát ve městě Mostar (Bosna a Hercegovina), získala současně pověření k hospodářské obnově země (viz závěry Konference o dosažení míru, která se konala v Londýně ve dnech 8. a 9. prosince 1995, bod 41), a k tomu, aby společně se Světovou bankou pořádala konference o získávání finančních prostředků pro tuto hospodářskou obnovu. Co se týče místa a úlohy IMG, viz 1., 2. a 3. zpráva mezinárodního vysokého zástupce v Bosně a Hercegovině, pověřeného prováděním mírové dohody v Bosně, předložené generálnímu tajemníkovi OSN, dostupné na následující internetové stránce: https://www.ohr.int/cat/hrs-reports/page/9/.\n\n11–      C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78.\n\n12–      Viz rozsudek ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78, body 92 až 97 a 104).\n\n13–      C‑183/17 P-INT, EU:C:2020:507, bod 23.\n\n14–      C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78.\n\n15–      Článek 53 písm. c) a článek 53d nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1081/2010 ze dne 24. listopadu 2010 (Úř. věst. 2010, L 311, s. 9), jakož i čl. 58 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), přiznávají Komisi odpovědnost za plnění rozpočtu Unie, přičemž stanoví několik způsobů plnění tohoto rozpočtu, z nichž jeden, nazvaný „společné řízení s mezinárodními organizacemi“ v prvním z těchto nařízení a „nepřímé řízení“ ve druhém z nich, umožňuje tomuto orgánu, aby „pověři[l] úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu“ takové organizace, což je možnost, v rámci níž má tento orgán širokou posuzovací pravomoc.\n\n16–      C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722.\n\n17–      Viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 111).\n\n18–      Tyto důvody jsou uvedeny v bodech 58 a 59 napadeného rozsudku.\n\n19–      Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku ze dne 23. července 2025, Povinnosti států v oblasti změny klimatu, připomněl, že k určení a upřesnění povinností vyplývajících ze smlouvy je třeba použít pravidla výkladu uvedená v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy, která odrážejí i mezinárodní obyčejové právo (&amp;sect; 176 a citovaná judikatura).\n\n20–      Viz rovněž rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 2. února 2017, Mořské hranice v Indickém oceánu (Somálsko v. Keňa), předběžné námitky (Sbírka rozhodnutí 2017, s. 3, &amp;sect; 42).\n\n21–      C‑233/02, EU:C:2004:173, body 42 až 44.\n\n22–      Viz návrh článků o smluvním právu, dostupný ve zprávě Komise pro mezinárodní právo předložené Valnému shromáždění OSN o výsledcích práce na jejím sedmdesátém zasedání, Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1966, sv. II, druhá část, zvláště komentář k návrhu článku 27, s. 240, bod 11, později změněného v článek 31 Vídeňské úmluvy; Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., Droit international public, 9. vyd., Librairie générale de droit et de jurisprudence, Paříž, 2022, zvláště bod 206, jakož i Kammerhofer, J., International Investment Law and Legal Theory, Expropriation and the Fragmentation of Sources, Cambridge University Press, Cambridge, 2021, zvláště kapitola 4 nadepsaná „Treaty Interpretation“, s. 68 až 143, zejména s. 114.\n\n23–      Viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea) (&amp;sect; 73).\n\n24–      Viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea) (&amp;sect; 72).\n\n25–      Sbírka rozhodnutí 2018, s. 507.\n\n26–      C‑203/07 P, EU:C:2008:606.\n\n27–      Sbírka rozhodnutí 2018, s. 507.\n\n28–      Viz rozsudek ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea) (&amp;sect; 73). Viz rovněž právní posudek ke stavu usnesení, kterým se zřizuje Přípravná komise pro Organizaci Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBTO), Právní ročenka OSN z roku 2012, s. 526 až 543, zejména bod 5.1.\n\n29–      Sbírka rozhodnutí 1992, s. 240, &amp;sect; 47.\n\n30–      Sbírka rozhodnutí 2012, s. 10, &amp;sect; 57 a 61.\n\n31–      Sbírka rozhodnutí 1992, s. 240.\n\n32–      Sbírka rozhodnutí 2012, s. 10.\n\n33–      Viz rovněž bod 330 napadeného rozsudku.\n\n34–      Komise odkazuje na článek 104 Charty Organizace spojených národů podepsané v San Franciscu dne 26. června 1945 a na článek 1 Úmluvy o výsadách a imunitách Organizace spojených národů podepsané dne 13. února 1946 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 1, s. 15, č. 4 (1946–1947)], která vstoupila v platnost dne 17. září 1946, jelikož tato ustanovení přiznávají OSN vnitrostátní právní subjektivitu v každém členském státě.\n\n35–      Viz Martin, J.-C., „La personnalité juridique interne de l’organisation internationale“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., Droit des organisations internationales, Librairie générale de droit et de jurisprudence, Paříž, 2013, s. 465 až 488, zvláště body 915 až 917, jakož i Amerasinghe, C., F., Principles of the Institutional Law of International Organizations, Cambridge University Press, Cambridge, 2009, zvláště kapitola 3 nadepsaná „Legal Personality“, s. 66 až 104, zvláště s. 79.\n\n36–      Mezinárodní soud ve svém poradním stanovisku ze dne 11. dubna 1949, Náhrada škody způsobené ve službě OSN (Sbírka rozhodnutí 1949, s. 174), konstatoval, že OSN je subjektem mezinárodního práva, který má mezinárodní právní subjektivitu, vzhledem k tomu, že je „způsobilá být nositelem mezinárodních práv a povinností a že je způsobilá domáhat se svých práv pomocí mezinárodních právních prostředků“ (s. 179). Viz Schermers, H., G., a Blokker, N., M., International Institutional Law, 7. vyd., Nijhoff, Leyde, 2025, zvláště kapitola 11 nadepsaná „Legal Status“; Collins, R., „Beyond Binary Oppositions? The Elusive Identity of the International Organization in Contemporary International Law“, International Organizations Law Review, Nijhoff, Leyde, 2023, sv. 20, č. 1, s. 28 až 51, zvláště s. 43; D’Argent, P., „La personnalité juridique internationale de l’organisation internationale“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 439 až 464, zvláště s. 441; Gazzini, T., „Personality of international organizations“, Research Handbook on the Law of International Organizations, Edward Elgar Publishing, Cheltenham, 2011, s. 33 až 55, zvláště s. 34; Amerasinghe, C., F., op. cit., s. 68 a 78; jakož i Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 371.\n\n37–      Zásada speciality, kterou Mezinárodní soudní dvůr považuje za „obecnou zásadu“ a za základní kámen práva mezinárodních organizací, požaduje, aby byly organizace vybaveny „pravomocemi, jejichž meze závisí na společných zájmech, které jim [&amp;hellip;] státy[, které je založily,] svěřují za úkol prosazovat“ [poradní stanovisko ze dne 8. července 1996, Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu (Sbírka rozhodnutí 1996, s. 66, &amp;sect; 25 a &amp;sect; 26)]. Tato zásada vymezuje rozsah působení mezinárodní organizace, jakož i její odpovědnost v mezinárodním právním řádu, a její způsobilost jednat omezuje pouze na výkon pravomocí, které jí byly výslovně nebo implicitně svěřeny.\n\n38–      Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14.\n\n39–      Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14.\n\n40–      Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14.\n\n41–      Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14.\n\n42–      Výraz „komunikační kanály“, který použil Tribunál celkem třikrát, a to v bodech 212, 312 a 343 napadeného rozsudku, se ve skutečnosti týká zvláštního úkolu CARU, která představovala rámec pro spolupráci a komunikaci mezi Uruguayí a Argentinou.\n\n43–      CARU byla zřízena smlouvou podepsanou mezi Uruguayí a Argentinou, přičemž Uruguay měla za to, že tento subjekt, stejně jako každá jiná říční komise, nepředstavuje subjekt, jemuž je přiznána samostatná vůle, ale spíše fakultativní mechanismus zřízený k tomu, aby usnadnil spolupráci mezi stranami [rozsudek ze dne 20. dubna 2010, Papírny na řece Uruguay (Argentina v. Uruguay) (Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14, &amp;sect; 84)], zatímco Argentina tvrdila, že představuje klíčový orgán institucionálně zajišťující trvalou a úzkou spolupráci, na který je nutné se povinně obracet (&amp;sect; 85 tohoto rozsudku).\n\n44–      Sbírka rozhodnutí 2010, s. 14.\n\n45–      Viz rovněž rozsudek ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78, bod 91).\n\n46–      C‑684/13, EU:C:2015:439.\n\n47–      C‑516/16, EU:C:2017:1011.\n\n48–      C‑684/13, EU:C:2015:439.\n\n49–      C‑516/16, EU:C:2017:1011.\n\n50–      Nařízení Komise ze dne 21. dubna 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro podmíněnost, odlišení a integrovaný administrativní a kontrolní systém podle nařízení Rady (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce (Úř. věst. 2004, L 141, s. 18).\n\n51–      Prováděcí nařízení Komise ze dne 7. června 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny (Úř. věst. 2011, L 157, s. 1).\n\n52–      C‑211/06 P, EU:C:2008:34. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, měl Soudní dvůr rozhodnout o vyplacení příspěvku za práci v zahraničí úředníku Unie.\n\n53–      Viz rozsudek ze dne 24. ledna 2008, Adam v. Komise (C‑211/06 P, EU:C:2008:34, body 28 a 44).\n\n54–      C‑364/10, EU:C:2012:630.\n\n55–      Viz rozsudek ze dne 16. října 2012, Maďarsko v. Slovensko (C‑364/10, EU:C:2012:630, body 49 až 51).\n\n56–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77, jakož i opravy Úř. věst. 2004, L 229, s. 35, a Úř. věst. 2005, L 197, s. 34).\n\n57–      C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722.\n\n58–      Viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 150).\n\n59–      C‑104/16 P, EU:C:2016:973.\n\n60–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Front Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973, bod 81 a násl.).\n\n61–      Sbírka rozhodnutí 1997, s. 7, &amp;sect; 26.\n\n62–      Viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 13. prosince 1999, Ile de Kasikili/Sedudu (Botswana/Namibie) [Ostrov Kasikili/Sedudu (Botswana v. Namibie)] (Sbírka rozhodnutí 1999, s. 1045, &amp;sect; 49, který odkazuje na ročenku Komise pro mezinárodní právo, 1966, sv. II, druhá část, s. 241, bod 14).\n\n63–       EU:C:1975:145.\n\n64–       EU:C:1995:83.\n\n65–       EU:C:2014:2303.\n\n66–      Viz posudek č. 1/13 (Přistoupení třetích států k Haagské úmluvě) ze dne 14. října 2014 (EU:C:2014:2303, body 38 a 41). V tomto posudku Soudní dvůr konstatoval, že projevy vůle vyjádřené v dokumentu o přistoupení k Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980, a v prohlášení o souhlasu s tímto přistoupením se shodují, pokud jde o cíl sledovaný dotyčnými státy (tj. společný závazek, že budou v souladu s mezinárodním právem používat tuto Úmluvu ve dvoustranných vztazích), a rozhodl, že tyto akty vyjadřují jako celek shodnou vůli dotyčných států, takže představují mezinárodní dohodu, bez ohledu na to, že má každý z nich podobu samostatné listiny (body 39 a 41 uvedeného posudku). Z právní teorie viz Mehdi, R., a Nourrissat, C., „L’Avis 1/13, ou comment la Cour de justice confirme une conception traditionnellement extensive de sa compétence et privilégie l’efficacité des règlements de l’Union sur l’unité des conventions internationales“, dostupné na internetových stránkách výzkumné skupiny „Réseau Universitaire européen dédié à l’étude du droit de l’Espace de liberté, sécurité et justice“ (Evropská univerzitní síť zaměřená na studium práva prostoru svobody, bezpečnosti a práva), 7. prosinec 2014.\n\n67–      Sbírka rozhodnutí 1997, s. 7.\n\n68–      Viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 25. září 1997, Projekt Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko v. Slovensko) (Sbírka rozhodnutí 1997, s. 7, &amp;sect; 26).\n\n69–      Sbírka rozhodnutí 1949, s. 174, zejména s. 185.\n\n70–      Viz poznámka pod čarou 34 tohoto stanoviska.\n\n71–      Viz D’Argent, P., op. cit., s. 441.\n\n72–      Viz Schermers, H., G., a Blokker, N., M., op. cit., body 1564 a 1565.\n\n73–      Strany se mohou rozhodnout, že mezinárodní právní subjektivitu výslovně přiznají v zakládající listině, a stejně tak se mohou rozhodnout, že tuto subjektivitu odejmou ( viz například čl. 2 odst. 2 Smlouvy o zřízení funkčního bloku vzdušného prostoru „Střední Evropa“ mezi Spolkovou republikou Německo, Belgickým královstvím, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím a Švýcarskou konfederací, která byla podepsána v Bruselu dne 2. prosince 2010 a vstoupila v platnost dne 1. června 2013).\n\n74–      Viz Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 535; Amerasinghe, C., F., op. cit., s. 81; Schermers, H., G., a Blokker, N., M., op. cit., body 1564 až 1566, jakož i Schmalenbach, K., „International Organizations or Institutions, General Aspects“, Max Planck Encyclopedia of Public International Law (online), 2020, podle něhož „[d]iskuse přetrvávající v právní teorii i v praxi je způsobena tím, že ve většině zakládajících listin mezinárodních organizací nejsou obsažena výslovná ustanovení o právní subjektivitě v mezinárodním právu“ (volný překlad) (bod 20).\n\n75–      Viz Amerasinghe, C., F., op. cit., s. 79.\n\n76–      Viz poradní stanovisko ze dne 11. dubna 1949, Náhrada škody způsobené ve službě OSN (Sbírka rozhodnutí 1949, s. 174).\n\n77–      V tomto stanovisku Mezinárodní soudní dvůr připustil, že přestože Charta Organizace spojených národů v tomto ohledu mlčí, mezinárodní právní subjektivita OSN sice implicitně, ale nezbytně vyplývá z úmyslu zakladatelů a z potřeb, jež zakladatelé vyjádřili v této zakládající listině i v pozdější praxi mezinárodního společenství (s. 178 a 179). Viz rovněž d’Aspremont, J., „La composition des organes et le processus décisionnel“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 403 až 433, zejména s. 431.\n\n78–      Sbírka rozhodnutí 1996, s. 66, zejména s. 75. Viz D’Argent, P., op. cit., body 878 a 879, jakož i Schmalenbach, K., op. cit., bod 20 a násl.\n\n79–      Viz El Sawah, S., Les immunités des États et des organisations internationales, Larcier, Brusel, 2012, zejména kapitola 3 nadepsaná „Les immunités des organisations internationales“, s. 203 až 229, zejména s. 210 a 211. Viz rovněž Fox, H., a Webb, P., The Law of State Immunity, 3. vyd., Oxford University Press, Oxford, 2015, s. 571 a násl.; Blokker, N., M., „International Organizations: the Untouchables?“, International Organizations Law Review, Nijhoff, Leyde, 2013, sv. 10, č. 2, s. 259 až 275, zejména s. 260, jakož i Dominicé, C., „L’immunité de juridiction et d’exécution des organisations internationales“, Recueil des cours de l’Académie de droit international de La Haye, Nijhoff, Dordrecht, 1984, sv. 187, s. 145 až 238, zejména s. 163.\n\n80–      Viz zejména Úmluva o statutu Organizace Severoatlantické smlouvy, zástupců států a mezinárodních zaměstnanců, podepsaná v Ottawě dne 20. září 1951, která definuje výsady a imunity této organizace namísto Severoatlantické smlouvy, podepsané ve Washingtonu dne 4. dubna 1949.\n\n81–      V tomto ohledu viz rozsáhlá studie Dominicé, C., op. cit., s. 168 a 169. Viz rovněž Schermers, H., G., a Blokker, N., M., op. cit., body 325 a 1606; Pingel, I., „Les privilèges et immunités de l’organisation internationale“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 626 až 656, zejména bod 1247, jakož i Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 538.\n\n82–      Volný překlad.\n\n83–      Viz poradní stanovisko ze dne 8. července 1996, Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu (Sbírka rozhodnutí 1996, s. 66, &amp;sect; 19), jakož i Monaco, R., Le caractère constitutionnel des actes institutifs d’organisations internationales, vydavatelství A. Pedone, Paříž, 1974, s. 153 až 172.\n\n84–      Například Přípravná komise Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek byla založena dne 19. listopadu 1996 jako prozatímní mezinárodní organizace (viz právní posudek citovaný v poznámce pod čarou 28 tohoto stanoviska).\n\n85–      K rozmanitosti mezinárodních organizací viz Klabbers, J., „Unity, Diversity, Accountability: The Ambivalent Concept of International Organisation“, Melbourne Journal of International Law, University of Melbourne, Melbourne, 2013, sv. 14, č. 1, s. 149 až 170.\n\n86–      Viz poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ze dne 23. července 2025, Povinnosti států v oblasti změny klimatu (&amp;sect; 177).\n\n87–      Viz Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1966, sv. II, druhá část, s. 238, bod 5. Viz rovněž Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 206.\n\n88–      Viz poznámka pod čarou 22 tohoto stanoviska.\n\n89–      Viz ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1966, sv. II, druhá část, s. 239, bod 8.\n\n90–      Zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.\n\n91–      Sekretariát CTBTO ve svém právním posudku uvedeném v poznámce pod čarou 28 tohoto stanoviska uvedl, že v daném kontextu spolu obě tyto listiny, tj. usnesení ze dne 19. listopadu 1996, kterým se zřizuje Přípravná komise CTBTO, a příloha tohoto usnesení, kterým se stanoví status této komise, tj. zakládající listina a listina ustavující uvedenou komisi, navzájem souvisely (s. 527, 534 a 542).\n\n92–      Tyto práce bývají často považovány za chaotické, nepříliš transparentní a málo přesvědčivé a smí být zohledněny nanejvýš v míře, v níž potvrzují výklad podaný na základě jiných nástrojů, nebo v níž tyto nástroje nejsou dostatečně účinné. V praxi se dokonce zdát, že tyto přípravné práce jsou z výkladu zakládající listiny vyloučeny, neboť se v nich prosazuje hledisko některých členů na úkor ostatních, což není slučitelné se zásadou rovnosti států (viz Peters, A., „L’acte constitutif de l’organisation internationale“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 201 až 245, zejména body 408 a 409).\n\n93–      Viz závěr 4 návrhu závěrů o pozdější dohodě a pozdější praxi při výkladu smluv, nadepsaný „Definice pozdější dohody a pozdější praxe“, včetně souvisejících komentářů (zpráva Komise pro mezinárodní právo A/73/10 předložená Valnému shromáždění Organizace spojených národů a týkající se výsledků práce na jejím sedmdesátém zasedání, ročenka Komise pro mezinárodní právo, 2018, sv. II, druhá část) (dále jen „návrh závěrů“), jakož i komentář 33 (s. 39).\n\n94–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n95–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n96–      Viz bod 14 tohoto stanoviska.\n\n97–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n98–      K definici pojmu „pozdější dohoda“ ve smyslu čl. 31 odst. 3 písm. a) Vídeňské úmluvy viz závěr 4 návrhu závěrů, jakož i komentáře k odstavci 1 tohoto závěru, s. 34 a násl.\n\n99–      Článek 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy odkazuje na „jakoukoliv [...] praxi“, aniž ji výslovně omezuje na praxi stran, na rozdíl od znění čl. 31 odst. 3 písm. a) Vídeňské úmluvy, které odkazuje na „každou [...] dohodu, [...] k níž došlo mezi stranami“, a které se týká praxe států, jež jsou stranami dvoustranné nebo vícestranné dohody, která sdružuje tyto státy v postavení smluvních stran, nikoli v postavení členů smluvních orgánů. Viz závěr 12 návrhu závěrů, nadepsaný „Zakládající listiny mezinárodních organizací“, s. 77 a násl.\n\n100–      Z právní teorie viz Kadelbach, S., „International Law Commission and role of subsequent practice as a means of interpretation under Articles 31 and 32 VCLT?“, Questions of International law (online), 2018; Arato, J., „Treaty Interpretation and Constitutional Transformation: Informal Change in International Organizations“, Yale Journal of International Law, 2013, sv. 38, č. 2, s. 289 až 357; Raffeiner, S., „Organ Practice in the Whaling Case: Consensus and Dissent between Subsequent Practice, Other Practice and a Duty to Give Due Regard“, European Journal of International Law, European University Institute, Florence, 2016, sv. 27, č. 4, s. 1043 až 1059, jakož i Peters, C., „Subsequent Practice and Established Practice of International Organizations: Two Sides of the Same Coin?“, Göttingen Journal of International Law, Universitätsverlag Göttingen, Göttingen, 2011, sv. 3, č. 2, s. 617 až 642.\n\n101–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n102–      Viz poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ze dne 11. dubna 1949, Náhrada škody způsobené ve službě OSN (Sbírka rozhodnutí 1949, s. 174, zejména s. 180).\n\n103–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n104–      Viz rozsudek ze dne 19. května 2025, Délimitation terrestre et maritime et souveraineté sur des îles [Vymezení pozemní a námořní hranice a svrchovanost nad ostrovy (Gabon v. Rovníková Guinea) (&amp;sect; 83 až 91). V tomto rozsudku přiznal Mezinárodní soudní dvůr značnou váhu jednoznačnému a shodnému jednání jednotlivých stran během několikaletého vyjednávání zcela bez ohledu na smlouvu o vymezení pozemních a námořních hranic mezi Rovníkovou Guineou a Gabonem („smlouva z Bata“) (&amp;sect; 91).\n\n105–      Viz závěr 9 návrhu závěrů, nadepsaný „Váha pozdější dohody a pozdější praxe jakožto prostředků výkladu“, a komentář 12, s. 64.\n\n106–      Sbírka rozhodnutí 1971, s. 16.\n\n107–      Viz poradní stanovisko ze dne 21. června 1971, Právní následky přetrvávající přítomnosti Jihoafrické republiky v Namibii pro státy (Jihozápadní Afrika) navzdory rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 276 (1970) (Sbírka rozhodnutí 1971, s. 16, &amp;sect; 22).\n\n108–      Viz Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1966, sv. II, druhá část, s. 242, bod 15. Během přípravy čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy nahradila tato Komise výraz „dohoda všech stran“ výrazem „dohoda stran“, aby zdůraznila, že není nutné, aby se všechny strany aktivně účastnily pozdější praxe. Viz závěr 12 návrhu závěrů a komentář 22, s. 81 a 82.\n\n109–      C‑464/13 a C‑465/13, EU:C:2015:163.\n\n110–      Uzavřená v Lucemburku dne 21. června 1994 mezi členskými státy a Evropským společenstvím (Úř. věst. 1994, L 212, s. 3).\n\n111–      Viz rozsudek ze dne 11. března 2015, Oberto a O’Leary (C‑464/13 a C‑465/13, EU:C:2015:163, bod 65).\n\n112–      Viz rozsudek ze dne 11. března 2015, Oberto a O’Leary (C‑464/13 a C‑465/13, EU:C:2015:163, bod 66).\n\n113–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226. V tomto rozsudku Mezinárodní soudní dvůr uznal v tomto smyslu relevantnost usnesení, které sice nebyla právně závazná, avšak byla přijata smluvním orgánem na základě shody či jednomyslně, a vyloučil usnesení, která byla přijata bez podpory všech stran všech států, které byly stranami smlouvy, a při existenci rozdílných názorů (&amp;sect; 46 a 83).\n\n114–      Sbírka rozhodnutí 1996, s. 66.\n\n115–      Viz poradní stanovisko ze dne 8. července 1996, Licéité de l’utilisation des armes nucléaires par un État dans un conflit armé [Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu] (Sbírka rozhodnutí 1996, s. 66, &amp;sect; 27).\n\n116–      Viz bod 154 tohoto stanoviska.\n\n117–      Sbírka rozhodnutí 1962, s. 151.\n\n118–      Viz poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ze dne 20. července 1962, Certaines dépenses des Nations unies (article 17, paragraphe 2, de la Charte) [Některé náklady Organizace spojených národů (čl. 17 odst. 2 Charty)] (Sbírka rozhodnutí 1962, s. 151, s. 151 až 174).\n\n119–      Tyto dohody nemohou představovat ani pozdější „jednání“ při provádění smlouvy, které je relevantní ve smyslu článku 32 Vídeňské úmluvy. Viz závěr 4 návrhu závěrů (s. 33).\n\n120–      Sbírka rozhodnutí 2014, s. 226.\n\n121–      Viz poznámka pod čarou 113 tohoto stanoviska.\n\n122–      Nebránilo nic tomu, aby strany vložily ustanovení stanovící, že usnesením ze dne 25. listopadu 1994 nebyla založena mezinárodní organizace s mezinárodní právní subjektivitou (viz zejména čl. 2 odst. 2 smlouvy uvedené v poznámce pod čarou 73 tohoto stanoviska).\n\n123–      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Mezinárodní soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 1. července 1994, Délimitation maritime et questions territoriales entre Qatar et Bahreïn, compétence et recevabilité (Námořní hranice a územní otázky mezi Katarem a Bahrajnem, pravomoc a přípustnost (Sbírka rozhodnutí 1994, s. 112, &amp;sect; 29), odmítl argument, podle něhož bylo třeba vzít v úvahu zaprvé úmysl stran (prohlášení politické povahy), vzhledem k tomu, že tyto strany podepsaly text stanovící závazky přijaté jejich vládami a že takový úmysl nesmí mít větší váhu než samotné znění dotyčné listiny, a zadruhé jejich pozdější jednání (svědčící o skutečnosti, že strany tento text nikdy nepovažovaly za mezinárodní dohodu).\n\n124–      Sbírka rozhodnutí 1980, s. 73.\n\n125–      Poradní stanovisko ze dne 20. prosince 1980, Výklad smlouvy mezi Světovou zdravotnickou organizací a Egyptem ze dne 25. března 1951 (Sbírka rozhodnutí 1980, s. 73, &amp;sect; 43).\n\n126–      Viz Simon, D., L’interprétation judiciaire des traités d’organisations internationales; Morphologie des conventions et fonction juridictionnelle, vyd. A. Pedone, Paříž, 1981, s. 384, jakož i Schermers, H., G., a Blokker, N., M., op. cit., bod 30. Pokud jde o judikaturu, viz poradní stanoviska ze dne 20. července 1962, Náklady Organizace spojených národů (čl. 17 odst. 2 Charty) (Sbírka rozhodnutí 1962, s. 151, zejména s. 160), a ze dne 9. července 2004, Právní důsledky vybudování zdi na okupovaném palestinském území (Sbírka rozhodnutí 2004, s. 136, &amp;sect; 88).\n\n127–      V témže smyslu viz individuální stanovisko soudce E. Lauterpachta přiložené k poradnímu stanovisku ze dne 7. června 1955, Postup hlasování použitelný na otázky týkající se vztahů a peticí na území jihozápadní Afriky (Sbírka rozhodnutí 1955, s. 57), zejména s. 106.\n\n128–      Viz závěr 8 návrhu závěrů, nadepsaný „Výklad znění smlouvy ve smyslu možného vývoje v průběhu času“, a komentáře 4 a 5 (s. 58), jakož i Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 213.\n\n129–      Simon, D., op. cit.\n\n130–      Simon, D., op. cit., s. 378.\n\n131–      Podepsána v Bruselu dne 17. března 1948.\n\n132–      Viz Coulée, F., „La fondation de l’organisation internationale“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 147 až 167, zejména bod 304.\n\n133–      Viz Blokker, N., M., „Constituent Instruments“, in Cogan, J., K., Hurd, I., a Johnstone, I., The Oxford Handbook of International Organizations, Oxford University Press, Oxford, 2016, s. 943 až 961.\n\n134–      Podepsaná ve Vídni dne 21. března 1986.\n\n135–      Sbírka rozhodnutí 2021, s. 206.\n\n136–      Viz Bonucci, N., Cosnard, M., a Nganga Malonga, A., „Les rapports entre l’organisation internationale et l’État hôte“, in Lagrange, É., a Sorel, J.-M., op. cit., s. 601 až 625, zejména bod 1204.\n\n137–      V tomto ohledu viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994, Différend territorial [Spor o území (Libyjská arabská džamáhíríje v. Čad)] (Sbírka rozhodnutí 1994, s. 6), v němž Mezinárodní soudní dvůr zdůraznil, že „sloveso ‚uznat‘ [...] nasvědčuje tomu, že došlo ke sjednání právního závazku. Uznat určitou hranici znamená především s touto hranicí ‚souhlasit‘, tj. vyvodit z její existence veškeré právní důsledky, respektovat ji a ani v budoucnu ji nezpochybňovat“ (&amp;sect; 42). Viz rovněž Daillier, P., Forteau, M., a Pellet, A., op. cit., bod 510.\n\n138–      Viz Burriez, D., Cahin, G., a Lagrange, É., „Le retrait des États des organisations internationales: actualité récente (UNESCO, OEA, CPI...)“, Annuaire Français de droit international, CNRS, Paříž, 2018, s. 373 až 382. Tento postup je kladen na roveň prostému vypovězení zakládající listiny, jež vychází z jednostranného diskrečního aktu přijatého státem.\n\n139–      Sbírka rozhodnutí 1966, s. 6.\n\n140–      Sbírka rozhodnutí 1971, s. 16.\n\n141–      Viz rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 18. července 1966, Sud-Ouest africain, deuxième phase (Jihozápadní Afrika, druhá fáze) (Sbírka rozhodnutí 1966, s. 6, &amp;sect; 16 a 17), jakož i poradní stanovisko ze dne 21. června 1971, Conséquences juridiques pour les Etats de la présence continue de l’Afrique du Sud en Namibie (Sud-Ouest africain) nonobstant la résolution 276 (1970) du Conseil de sécurité [Právní následky přetrvávající přítomnosti Jihoafrické republiky v Namibii pro státy (Jihozápadní Afrika) navzdory rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 276 (1970)] (Sbírka rozhodnutí 1971, s. 16, &amp;sect; 53).\n\n142–      Viz Dominicé, C., op. cit., s. 162.\n\n143–      C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78.\n\n144–      Komise incidenčně dodává, že neměla v úmyslu „ztížit projednávání kasačního opravného prostředku vznesením vedlejšího kasačního opravného prostředku týkajícího se otázky existence mezinárodní dohody“, ale že zůstává „skeptická“, co se týče důvodů uvedených v bodech 276 až 289 napadeného rozsudku.</div>", "next": 0}