I.ÚS 1015/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016 N 155/82 SbNU 451 Hodnocení možných rizik odepření spravedlnosti jako důvodu nepřípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání v Ruské federaci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Kateřiny Šimáčkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 ve věci ústavní stížnosti A. I. O., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014 sp. zn. 14 To 16/2013, jímž bylo připuštěné stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, spojené s návrhem na uložení povinnosti Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv a rozhodnout o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. Výrok I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014 sp. zn. 14 To 16/2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014 sp. zn. 14 To 16/2013 se ruší. III. Návrh na uložení povinnosti Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv a rozhodnout o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1, 3, čl. 6 odst. 1 a 2, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., jakož i porušení čl. 10, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze (dále též jen "soud prvního stupně") a Vrchnímu soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") povinnost obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv a rozhodl o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel žije od roku 1999 střídavě na území České republiky a Ruské federace, jíž je občanem. V České republice podniká a má zde povolen trvalý pobyt. Dopisem ze dne 25. června 2012 požádala Generální prokuratura Ruské federace na základě Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené pod č. 549/1992 Sb., o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle čl. 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace, kterého se měl dopustit ve stručnosti tím, že se v první dekádě měsíce prosince 2009 v kanceláři společnosti s ručením omezeným Promstrojmatěrijaly, se sídlem v Machačkale, hlavním městě Republiky Dagestán, s další nezjištěnou osobou představil jako zaměstnanec koncernu Obchodní dům - Pomoc podnikání v regionech města Moskvy a za účelem odcizení cizích finančních prostředků ve zvlášť velkém rozsahu, podvodným způsobem a zneužitím důvěry dosáhl toho, že vedoucí této společnosti podepsal smlouvy o převodu finančních prostředků v celkové výši 2 mil. rublů. Tyto prostředky měly být dále převedeny na bankovní účty toliko formálně existujících firem a poté vybrány stěžovatelem a další neztotožněnou osobou v hotovosti, aniž by byla uskutečněna dodávka zboží. Jestliže by byl stěžovatel vydán, trestní řízení proti němu by bylo vedeno příslušnými orgány Republiky Dagestán, jednoho ze subjektů Ruské federace, na jehož území mělo dojít k trestnému činu. Součástí žádosti o vydání stěžovatele byla i žádost o jeho vzetí do předběžné vazby na základě čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání, k němuž došlo po jeho zadržení dne 1. června 2012 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2012 č. j. Nt 404/2012-32. 3. Usnesením ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. Nt 404/2012 rozhodl Městský soud v Praze o nepřípustnosti vydání stěžovatele podle § 393 písm. k) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. prosince 2013, (dále jen "trestní řád"), neboť jeho vydání by bylo v rozporu s úmluvami zavazujícími Českou republiku k dodržování lidských práv a základních svobod, kterým je třeba dát přednost před aplikací Evropské úmluvy o vydávání. Toto usnesení však bylo k stížnosti příslušné státní zástupkyně v celém rozsahu zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2013 sp. zn. 14 To 16/2013. Současně jím bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, a to při přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace ze dne 25. června 2012 č. 81/3-278-12, doplněných dne 20. února 2013 pod č. 81/3-278-12. Na základě těchto záruk má být Ministerstvo spravedlnosti v případě vydání včas informováno o tom, zda stěžovatel nebo jeho zástupce podali stížnost, jež by směřovala proti špatnému zacházení s ním nebo jeho fyzickému zneužívání ze strany zástupců orgánů justice nebo vězeňskými orgány, stejně jako o výsledku posouzení takové stížnosti a o výsledku jeho stíhání přiložením kopie odsuzujícího rozsudku. Konzulární úředníci budou moci navštívit stěžovatele v zařízeních omezujících jeho osobní svobodu a mluvit s ním bez přítomnosti třetích osob nejen v době vyšetřování, ale i v průběhu řízení před soudem a v případě vynesení odsuzujícího rozsudku i během výkonu trestu. Kromě toho budou mít právo požadovat informace o tom, v jakém stadiu trestního řízení se nachází trestní věc, pro kterou má být stěžovatel vydán, a po souhlasu soudu nebo orgánu vyšetřování také být přítomni provedení procesních úkonů. Tyto záruky se vztahují na stadium projednání věci před soudem i výkon rozsudku, jestliže dojde k vynesení odsuzujícího rozsudku. 4. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 11. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a toto rozhodnutí zrušil. Porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny shledal v tom, že vrchní soud rozhodl o přípustnosti vydání, přestože extradiční žádost a s ní spojené podklady obsahovaly nedostatečně konkretizovaný popis extradičního skutku, jenž neumožňoval s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů podle našeho trestního zákoníku. Především z něho nebylo zřejmé, v čem měly spočívat "podvodný způsob a zneužití důvěry", kterými mělo být dosaženo, že poškozená společnost převedla finanční prostředky na bankovní účty jiných společností. Zároveň zcela absentovalo odůvodnění, z něhož by bylo možné zjistit, na základě jakých důkazů dospěly ruské orgány k podezření, že se uvedeného skutku dopustil právě stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že nelze přehlížet "zcela flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede". Odstranění uvedených nedostatků "navíc do jisté míry umožňuje rozptýlit případné námitky vydávané osoby, že řízení v dožadující zemi bylo zcela vykonstruováno, je dílem politicky motivované libovůle atp.". 5. Vrchní soud v Praze si v návaznosti na uvedený nález vyžádal doplnění extradičních materiálů a ve věci nařídil veřejné zasedání, jemuž byl přítomen stěžovatel a na němž bylo provedeno doplnění dokazování. Usnesením ze dne 16. ledna 2014 sp. zn. 14 To 16/2013 pak opětovně zrušil usnesení soudu prvního stupně a vydání připustil při přijetí stejných záruk, jak to učinil ve svém původním rozhodnutí. 6. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel je v Ruské federaci stíhán pro trestný čin podléhající vydání ve smyslu § 392 odst. 1, § 393 písm. n) trestního řádu; jednání, pro které je stíhán, je obecně kriminální povahy. Vrchní soud zdůraznil, že v řízení o přípustnosti vydání není oprávněn posuzovat otázky viny a za tímto účelem hodnotit důkazy. Pro jeho rozhodnutí bylo podstatné, že ze strany orgánů Ruské federace byla doplňujícími materiály napravena Ústavním soudem vytýkaná nedostatečnost odůvodnění jejich rozhodnutí o stíhání stěžovatele, když podezření vůči němu a jeho stíhání jsou opatřenými důkazy dostatečně odůvodněny. Jde zejména o doklady o finančních operacích, výpověď vedoucího poškozené společnosti, včetně jím provedené rekognice s užitím tří fotografií, a dále o výpovědi dalších čtyř svědkyň nasvědč