I.ÚS 1028/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1028/14 ze dne 19. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., se sídlem Pražská 264, Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem Školská 695/38, Praha 1, proti výrokům III., IV., V., VI., VII., VIII., X. a XI. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 116 EC 63/2012-91, za účasti Okresního soudu v Kladně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků III., IV., V., VI., VII., VIII., X. a XI. v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Kladně z důvodů porušení jejích základních práv, tvořících součást práva na spravedlivý proces, přičemž se odvolává na právo domáhat se svých práv u nestranného soudu zákonem stanoveným postupem, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci v přítomnosti stěžovatelky tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Protiústavnost napadených výroků stěžovatelka rovněž spatřuje v rozporu s čl. 96 Ústavy, zaručujícím rovné postavení účastníků v řízení před soudem. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013 č. j. 116 EC 63/2012-91 byla stěžovatelce jako žalované uložena ve výrocích I. a II. povinnost uhradit žalobkyni částky 13.128 Kč a 17.928 Kč s příslušenstvím, ve výrocích III. až XI. jí byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částky 5.664 Kč, 6.816 Kč, 9.480 Kč, 5.376 Kč, 6.816 Kč, 8.210 Kč, 16.104 Kč, 4.416 Kč a 4.320 Kč s příslušenstvím a výrokem XII. ji byla uložena také povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17.881 Kč. Předmětné částky měly představovat odměny za právní služby, které měla žalobkyně jako advokátka poskytnout stěžovatelce. Podle okresního soudu přitom bylo v daném případě sporným to, zda měla být odměna žalobkyně určena jako mimosmluvní dle vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a dále jaké právní služby žalobkyně stěžovatelce konkrétně poskytla. S ohledem na to, že v právně i skutkově totožné věci bylo mezi žalobkyní a stěžovatelkou vedeno u okresního soudu řízení pod sp. zn. 117 EC 482/2011, které již bylo pravomocně skončeno, a v němž byl podrobně a bez ovlivnění soudními rozhodnutími vyslechnut jednatel stěžovatelky i další navržení svědci, vycházel okresní soud pouze z protokolu o výslechu a samotné výslechy již neopakoval. Na základě provedeného dokazování pak okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou došlo dne 1. 4. 2010 k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, na základě které se žalobkyně zavázala podávat pro stěžovatelku u soudů a exekutorů návrhy a žaloby a zastupovat ji v probíhajících soudních a exekučních řízeních, což také žalobkyně v souzených případech učinila. Protože mezi stěžovatelkou a žalobkyní nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně za právní služby, byla stěžovatelka povinna zaplatit odměnu dle advokátního tarifu. Jelikož byl podle okresního soudu provedenými důkazy skutkový stav prokázán v míře potřebné pro rozhodnutí ve věci, nebyly další důkazy z důvodu hospodárnosti řízení pro nadbytečnost prováděny. Okresní soud tedy žalobkyni vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit výše specifikované částky. Stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze výše specifikované výroky rozhodnutí, neboť proti výrokům týkajících se částek převyšujících 10.000 Kč podala odvolání. 3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti prvně uvádí důvody, proč nelze její ústavní stížnost odmítnou z důvodu bagatelnosti. V této souvislosti namítá, že v jejím případě došlo k intenzivnímu zásahu do její ústavních práv, přičemž závažnost porušení její ústavních práv v jednotlivých bagatelních věcech prudce zvyšuje skutečnost, že u okresního soudu bylo mezi ní a žalobkyní vedeno celkem 155 dílčích řízení, často spojených do větších celků. Dle názoru stěžovatelky je třeba rozlišovat různé kategorie i v rámci bagatelních sporů a poté k nim i odlišně přistupovat. Jedná se totiž o rozdílné situace, když na jedné straně soud řeší například spor z jediné zápůjčky, jejímž předmětem je pouze několik tisíc korun, a když se na straně druhé jedná o dílčí nároky, kterých je obrovské množství a ve svém souhrnu mohou tvořit částku, která se včetně nákladů řízení šplhá do řádu milionů korun, jako je tomu právě v jejím případě. Žalobkyně navíc aktuálně zaslala stěžovatelce předžalobní výzvu k zaplacení v souhrnu dalších 144.720 Kč, což podle stěžovatelky ještě více dokresluje, že se nejedná o bagatelní spor. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci a uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí, kterého výroky napadá, soud označil projednávanou věc za právně i skutkově totožnou s věcí projednávanou pod sp. zn. 117 EC 482/2011, ačkoli skutková shoda se týká pouze části zkoumaných otázek, a soud si tak zjevně pouze nesprávně zjednodušoval situaci ohledně vedení řízení a provádění důkazů. Své skutkové závěry spočívající zejména v tom, že mezi stěžovatelem a žalobkyní nebyla sjednána odměna za právní služby, okresní soud opřel v podstatě pouze o důkaz čtením protokolu o výpovědích svědků v řízení sp. zn. 117 EC 482/2011 a na základě toho návrhy na doplnění dokazování opakováním výslechu svědků i jednatele stěžovatelky zamítl pro údajnou nadbytečnost. Stěžovatelka spatřuje vadu, která představuje zásah, resp. odepření práva na spravedlivý proces, zejména v tom, že okresní soud odmítl provést výslech jí navržených svědků a provedl pouze čtení protokolu o výslechu svědků z jiného řízení, přestože tento výslech měl být klíčovým důkazem pro tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka navíc, vzhledem k odlišné obraně a tvrzením, hodlala svědkům položit i jiné dotazy, než které jim byly položeny v dřívějším řízení. Tím, že výslechy navržených svědků nebyly provedeny a byly nahrazeny pouze čtením protokolů o dřívějších výpovědích, byla stěžovatelce tato možnost odňata. Intenzita tohoto zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky je navíc umocněna tím, že se vzhledem k bagatelní povaze žalovaných částek jedná o řízení jednostupňové, ve kterém je tím spíše nutné přistupovat se zvýšenou obezřetností k šetření procesních práv účastníků a k zamítání jejich důkazních návrhů, a tím, že je mezi stejnými účastníky u stejného soudu o skutkově podobných, nikoliv však zcela stejných, věcech vedeno velké množství dílčích řízení. Od vynesení rozhodnutí ve věci sp. zn. 117 EC 482/2011 přitom jednotliví samosoudci odmítají provádět v řízení dokazování výslechem navržených svědků a pouze mechanicky přebírají skutkové závěry z první pravomocně skončené věci. Dále lze očekávat, že žalobkyně, vzhledem k zaslání výše uvedené předžalobní výzvy, uplatní u soudu další pohledávky v celkové výši 144.720,- Kč. Za této situace považuje stěžovatelka za žádoucí, aby Ústavní soud na její ochranu do takto nastaveného procesu zasáhl tak, aby byl obecný soud povinen respektovat ústavně zaručená práva stěžovatelky a jejich projev obsažený v pravidlech a zásadách dokazování v občanském soudním řízení. 5. Stěžovatelka dále okresnímu soudu vytýká, že okresní soud v řízení provedl důkaz připojením soudního spisu, který nebyl navrhnut ani jedním z účastníků řízení, ale jehož potřeba provést vyplynula ze spisu řešené věci. Podle stěžovatelky tedy soud z vlastní iniciativy provedl důkaz, ze kterého bylo od počátku patrno, že může být pouze k užitku jedné strany. Navíc odmítl stěžovatelčin návrh na doplnění dokazování, které mělo tento nerovný stav alespoň zčásti napravit. Tento postup podle stěžovatelky naprosto popírá ústavně zakotvenou zásadu rovnosti, která je součástí práva na spravedlivý proces. Stěžovatelce je tímto postupem upírána šance na obranu, když jí není umožněno ani to, aby byl proveden důkaz ke stěžejní otázce věci. 6. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s odůvodněním okresního soudu, že by svědek nemohl k věci přispět ničím novým nebo že by jeho výpověď měla být ovlivněná či nedůvěryhodná, přičemž se podle ní jedná o zcela předčasný postoj, jelikož k takovým závěrům lze dojít právě tím, že svědek bude vyslechnut přímo, a obsah a průběh jeho výpovědi takovým závěrům poskytne oporu. Stěžovatelka okresnímu soudu vyčítá i mechanický postup při nalézání práva, který ilustruje skutečnost, že v odůvodnění rozsudku se nacházejí doslova shodné pasáže, a to až v rozsahu několika stránek, jako v jiných rozsudcích okresního soudu. Takový postup soudu, kdy je pouze opisováno odůvodnění jiného rozsudku, a to včetně skutkových zjištění v