I.ÚS 1043/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1043/14 ze dne 15. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Evy Knopové a 2) Martiny Knopové, obou zastoupených JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1 As 155/2013-35 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013 č. j. 10 A 150/2010-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Leopolda Ondrůška a 2) Ludmily Ondrůškové, 3) městyse Buchlovice, se sídlem Buchlovice, náměstí Svobody 800, a 4) Bc. Marty Lůčné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Průběh řízení před správními soudy a správními orgány 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelky pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv - na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhaly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů a navrhovaly odložení jejich vykonatelnosti. 2. O odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 1043/14. 3. Dne 6. 2. 2006 vydal Obecní úřad (nyní Úřad městyse) Buchlovice, odbor výstavby (dále i jen "stavební úřad") rozhodnutí č. j. 810/2005-D-144, kterým nařídil Vlastě Knopové (právní předchůdkyni stěžovatelek; dále též "stavebník") podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), odstranění částí stavby na pozemku parc. č. X v kat. úz. Buchlovice, neboť stavební úpravy byly provedeny v rozporu se stavebním povolením. Správní orgán poukázal na nedostatky v předložené stavební dokumentaci a na nesouladnost žádosti o dodatečné povolení stavby s projektovou dokumentací i se stanovisky dotčených orgánů státní správy. 4. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala Vlasta Knopová odvolání ke Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále i jen "krajský úřad"), který svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2009 č. j. KUZL 4171/2009 změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že část výroku o povinnosti odstranit části stavby nahradil novým výrokem, ve kterém dostatečně vymezil povinnosti stavebníka. Vlastou Knopovou byl po dalším průběhu řízení podán podnět na Ministerstvo pro místní rozvoj (dále i jen "ministerstvo"), ve kterém se domáhala přezkoumání rozhodnutí stavebního i krajského úřadu. Ministerstvo přezkoumalo správní akty krajského i stavebního úřadu a rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010 č. j. 35259/2009-83/2625 tyto správní akty zrušilo s vrácením věci stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj podaly rozklad osoby zúčastněné na řízení (Leopold Ondrůšek, Ludmila Ondrůšková a městys Buchlovice). Ministr pro místní rozvoj podanému rozkladu vyhověl a zrušil rozhodnutí ministerstva svým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4. 5. Proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj podala Vlasta Knopová žalobu k Městskému soudu v Praze. Usnesením ze dne 15. 7. 2013 č. j. 10 A 150/2010-114 správní soud rozhodl o procesním nástupnictví stěžovatelek namísto Vlasty Knopové a v soudním řízení správním pokračoval. 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013 č. j. 10 A 150/2010-127 byla žaloba proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4 zamítnuta. Správní soud konstatoval, že stavebník neprokázal soulad stavby (stavebních úprav) s veřejným zájmem a neodstranil mj. rozpor žádosti o dodatečné povolení stavby s projektovou dokumentací. 7. Zamítavý rozsudek správního soudu napadly stěžovatelky včasnou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Namítaly, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s žalobními námitkami a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1 As 155/2013-35 kasační stížnost zamítl. Z toho důvodu podaly stěžovatelky ústavní stížnost s níže uvedeným obsahem. II. Obsah ústavní stížnosti 8. Jádrem ústavní stížnosti byl názor stěžovatelek, že v průběhu řízení před správními orgány, jakož i řízení před obecnými soudy v rámci přezkumu správního rozhodnutí o odstranění částí stavby, docházelo k předpojatému posuzování a zkreslování pochybení stěžovatelek a jejich právní předchůdkyně (stavebníka). Došlo tak k porušení zákona a k formalistickému výkladu provedených právních úkonů, který vedl k legalizaci nesprávného postupu správních orgánů, což založilo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek. 9. Jako základ pro svá tvrzení o zásahu do základních práv a svobod považovaly stěžovatelky mj. rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 14. 1. 2010 č. j. 35259/2009-83/2625. Ministerstvo v tomto rozhodnutí vyslovilo názor, že jím zrušenými správními akty Krajského úřadu Zlínského kraje a Obecního úřadu Buchlovice byl porušen zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a to posuzováním obsahu podání právní předchůdkyně stěžovatelek. S ohledem na složitost a dlouhodobost řízení ministerstvo označilo postup stavebního úřadu jako přepjatý formalismus. Podle názoru stěžovatelek správní orgán (stavební úřad) ani nepomohl stavebníkovi odstranit nedostatky podání a nedal mu možnost účinně hájit zájmy. 10. Stěžovatelky namítaly, že stavebník (právní předchůdkyně) nebyl řádně poučen a nebyla mu poskytnuta pomoc k odstranění vad žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav. Žádost o dodatečné povolení stavby byla stavebníkem podána, avšak stavební úřad v obsahu žádosti spatřoval rozpory v tom, že v dokladech s projektovou dokumentací bylo jako funkční využití stavebních úprav uvedeno ubytovací zařízení (penzion), ovšem v žádosti bylo stanoveno, že stavební úpravy budou využity k bydlení rodiny. Správní orgán rozhodnutím o odstranění stavby pochybil, neboť nevyšel z řádného věcného posouzení a nehodnotil, zda stavba neodporuje obecným požadavkům, zda je v souladu s veřejným zájmem apod. Posouzení obsahu žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav považovaly stěžovatelky za zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 11. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že tato je v zásadě opakováním námitek a výhrad stěžovatelek, které proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4 uplatnily v obsahu správní žaloby a kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ve vyjádření konstatoval, že správní přezkum z titulu podaných rozkladů byl ministrem pro místní rozvoj proveden v souladu s ustanovením § 89 odst. 2 ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu. Podané rozklady obsahovaly veškeré náležitosti vyžadované zákonem a ministr pro místní rozvoj byl nadán pravomocí o nich rozhodnout. Pokud jde o posouzení skutkového stavu, Nejvyšší správní soud uvedl, že nepostupoval v rozporu se spisovým materiálem a neporušil zásady spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení. 12. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 13. Ministerstvo pro místní rozvoj se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem. 14. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu podrobně vyjádřil i Krajský úřad Zlínského kraje. Zopakoval, že řízení o odstranění stavby bylo stavebním úřadem zahájeno z moci úřední podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a to na základě místního šetření v roce 2005, podle kterého byla stavba, u níž bylo žádáno o změnu před dokončením, provedena v rozporu se stavebním povolením. Tato skutečnost byla v řízení řádně prokázána. Stavební úřad proto vyzval stavebníka k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby včetně projektové dokumentace a dalších dokladů nezbytných k posouzení otázky dodatečného povolení nebo odstranění stavebních úprav. Stavebník žádost o dodatečné povolení stavby a projektovou dokumentaci včetně ostatních dokladů stavebnímu úřadu předložil. Stavební úřad zjistil, že žádost o dodatečné povolení stavby byla svým obsahem v rozporu s projektovou dokumentací a vyzval stavebníka ke zjednání nápravy. V rámci výzvy byl jasně označen rozpor, který byl stavebník během stanovené lhůty povinen odstranit. Stavebník v řízení o odstranění stavby požádal o dodatečné povolení stavebních úprav rodinného domu č. p. Y za účelem zvětšení rozsahu obytných částí tohoto domu, a to v rozsahu podle projektové dokumentace. 15. Krajský úřad však