I.ÚS 1055/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1055/14 ze dne 6. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., t. č. Ústav výkonu trestu odnětí svobody Leopoldov, Slovenská republika, právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 2 To 139/2013 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 1 Nt 426/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, jakož i práv dle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014 č. j. 2 To 139/2013-136 byla zamítnuta stížnost podaná stěžovatelem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013 č. j. 1 Nt 426/2013-90, kterým bylo rozhodnuto tak, že se podle § 418 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve spojení s § 411 odst. 1 tr. řádu uděluje souhlas k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy spáchaný formou spolupachatelství vedenému na Slovensku u Okresního soudu Bratislava I pod sp. zn. 0 Tp 305/2013. Stalo se tak poté, co byl stěžovatel již dříve vydán do Slovenské republiky k výkonu trestu a k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení shora vyjmenovaných základních práv a toto porušení spatřuje především v tom, že skutek vraždy poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym), který byl předmětem řízení o vydání, byl spáchan dne 7. 6. 1998 a z tohoto důvodu nemohlo nynější řízení o rozšíření vydání proběhnout na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem Bratislava I pod sp. zn. 0 Tp 305/2013. Správně měla být podána žádost o souhlas podle čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (dále jen "Úmluva o vydávání"). Z jazykového výkladu čl. 14 odst. 1 písm. a) Úmluvy o vydávání vyplývá závěr, že proti vydané osobě nemůže být vedeno trestní stíhání pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána. Podle názoru stěžovatele mohlo být obvinění za předmětný skutek vraždy vzneseno až po vydání souhlasu příslušných soudů. Tomu odpovídá i znění § 11 odst. 1 písm. b), h) tr. řádu. Tyto okolnosti stěžovatel podrobně popsal ve své stížnosti ze dne 27. 10. 2013, avšak Vrchní soud v Olomouci se s nimi v odůvodnění svého usnesení nijak nevypořádal. 4. V podané stížnosti stěžovatel poukazoval na čl. 14 odst. 1 písm. c) Úmluvy o vydávání, podle které žádost o souhlas má být podána spolu s protokolem obsahujícím výpověď stěžovatele k trestnému činu vraždy poškozeného Pavla K. Pakliže toto nebylo učiněno, tato žádost nebyla podána v souladu s čl. 14 odst. 1 písm. c) Úmluvy o vydávání. Účelem tohoto protokolu je umožnit vydané osobě uvádět argumenty pro neudělení souhlasu k trestnímu stíhání. V poslední části stížnosti stěžovatel poukazoval na porušení práva na obhajobu s tím, že Krajský soud v Brně stěžovatele nevyzval ke zvolení si obhájce, ale hned mu ho ustanovil, stejně tak jako spoluobviněnému L. Podle stěžovatele Krajský soud v Brně porušil ustanovení § 38 odst. 1 tr. řádu, které ukládá soudu povinnost vyzvat obviněného v přiměřené lhůtě ke zvolení si obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, může ho soud ustanovit. Neobstojí stanovisko krajského soudu str. 3 usnesení, že všechna práva stěžovatele byla plně zachována ustanovením obhájce, neboť k ustanovení vůbec nemělo dojít. Stěžovatel rovněž tvrdí, že ustanovený obhájce se dopustil závažného porušení povinností advokáta ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o advokacii, neboť neprosazoval řádně zájmy stěžovatele tak, jak mu to zákon ukládá. 5. Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vydán na území Slovenské republiky na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 3. 3. 1999 č. j. 4292/98-M, přičemž k realizaci deportace z území České republiky došlo dne 18. 3. 1999, a to po zkráceném vydávacím řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Nt 101/1999. Stěžovatel byl vydán k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Spišská Nová Ves sp. zn. 3 T 219/97 ze dne 10. 11. 1998, a dále k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, o jehož vydání bylo žádáno zatýkacím rozkazem Okresního soudu v Prešově ze dne 9. 12. 1998 pod sp. zn. Ntv 77/98. Po vydání stěžovatele do Slovenské republiky bylo následně na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR z 16. 8. 2000 č. j. 4492/98-M rozšířeno jeho vydání rovněž pro trestné činy nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 4 písm. b) a vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), písm. g) trestního zákona č. 140/1961 "Zb". Stěžovatel byl společně s I. L. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Prešově ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 1 T 9/2001 k trestu odnětí svobody na doživotí. Uložený trest vykonává ve věznici v Leopoldově. 6. Soud I. stupně v nynějším řízení, které proběhlo podle ustanovení tr. řádu o evropském zatýkacím rozkazu, konstatoval, že žádost slovenského soudu v tomto případě splňuje veškeré formální náležitosti a neshledal jakýchkoliv překážek, které by bránily její realizaci formou udělení dodatečného souhlasu s trestním stíháním dle § 418 tr. řádu. Soud uvedl, že dožádanému státu nepřísluší hodnocení skutkových okolností případu v dožadujícím státě ve smyslu přezkumu merita věci, ale jeho povinností je posouzení existence překážek uvedených zejména v § 411 odst. 6 tr. řádu, event. § 409 odst. 3 tr. řádu. 7. Ústavní soud si vyžádal k obsahu ústavní stížnosti vyjádření obou účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci v něm konstatoval, že krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně zabýval všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o rozšíření předání na jiný trestný čin, zejména otázkami, zda trestné činy podléhají předání, zda vydání není nepřípustné, zejména z důvodu promlčení trestního stíhání, jakož i formálními podmínkami rozhodnutí. Za této situace nelze stížnostnímu soudu vytýkat, že odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž dále reagoval na stížnostní námitky týkající se nesprávného procesního postupu slovenských justičních orgánů, či zajištění práva stěžovatele na obhajobu. V tomto vrchní soud odkazuje na odůvodnění ve věci vydaných usnesení s tím, že stěžovatel klade nepřiměřené požadavky na řízení o rozšíření vydání na jiný trestný čin, ve kterém se řeší jen formálně právní podmínky rozšíření vydání a nikoli skutkové otázky věci, popř. procesní otázky týkající se řízení v cizím státě. K námitce nesprávného použití ustanovení trestního řádu o evropském zatýkacím rozkazu soud uvedl, že tato je založena na nesprávném přesvědčení stěžovatele, že v případě vadnosti použití ustanovení § 418 tr. řádu by nemohlo být o rozšíření předání rozhodnuto. Ve skutečnosti by se totiž spustil mechanismus ustanovení § 402 tr. řádu se stejnými způsoby rozhodování a obdobným řešením otázky trestných činů podléhajících vydávání a nepřípustnosti vydání, a to se stejnými závěry jako v ústavní stížností napadených usneseních. Stížnostní soud i soud nalézací však dospěly ke shodnému závěru o nutnosti aplikace ustanovení § 418 tr. řádu jako ustanovení speciálního k ustanovení § 402 tr. řádu s ohledem na to, že trestné činy, ohledně nichž bylo rozhodováno, svým charakterem vyhovují speciálním ustanovením o evropském zatýkacím rozkaze. Krajský soud v Brně podle svého vyjádření setrval na stanoviscích, která jsou obsažena v obou napadených rozhodnutích, a to včetně použití ustanovení trestního řádu o evropském zatýkacím rozkazu, s poukazem na ustanovení § 340 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a dále s poukazem na ustanovení § 404 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatel se k obsahu vyjádření účastníků řízení žádným způsobem nevyjádřil, byť mu je Ústavní soud zaslal k případné replice. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnost