I.ÚS 1058/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1058/14 ze dne 12. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zast. Mgr. Michaelou Šafářovou, advokátkou, sídlem Záběhlická 3262/88A, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2013, č.j. 26 Cdo 3520/2013-60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.5.2013, č.j. 11 Cmo 14/2013-45, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.1.2013, č.j. 74 Cm 160/2012-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek Osadní 45, sídlem Osadní 1552/45, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných ve sporu, v němž se domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi náhrady škody a zrušení dvou smluv. Obecné soudy jeho žalobu odmítly pro absenci potřebných skutkových tvrzení, stěžovatel navrhl jejich zrušení a současně navrhl i zrušení specifikovaných ustanovení obč. soudního řádu týkajících se předpokladů přípustnosti dovolání a rozhodnutí o něm. Stěžovatelova ústavní stížnost byla odeslána na adresu Ústavního soudu dne 17.3.2014 a byla mu doručena dne 19.3.2014. Protože jeho podání nenaplňovalo zákonem stanovené požadavky, byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Na výzvu reagovala právní zástupkyně stěžovatele podáním ze dne 23.6.2014, které směřuje proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"); z tohoto důvodu již Ústavní soud nepřihlížel k návrhu na zrušení některých ustanovení obč. soudního řádu. K věci stěžovatel uvedl, že se u městského soudu domáhal proti vedlejšímu účastníkovi náhrady škody ve výši 10 000,- Kč, posléze žalobu doplnil a požadoval zrušení smlouvy o přijetí a splácení úvěru a zrušení smlouvy, kterou je předáván výkon správy domu, dalším návrhem požadoval náhradu škody ve výši 492 000,- Kč způsobené na jeho obydlí. Význam návrhu na zrušení smlouvy o úvěru odůvodnil tím, že z přijetí úvěru a splácení úroků vyplývají pro něj závazky, které vedle škody mu působí nemajetkovou újmu, protože odporují jeho náboženskému přesvědčení založenému na zásadách islámu. Návrhem na zrušení smlouvy o přenechání správy brání své právo na vlastnictví vzhledem k tomu, že touto smlouvou je mu odnímán účinný výkon vlastnických práv a tato práva jsou přenášena na organizaci označovanou jako správce. Další náhradu škody požaduje za zohyzdění vzhledu obydlí uzavřením všech okenních otvorů bytu ve vnějších obvodových stěnách stavebními zásahy, které spočívají v zabudování dalších oken před stávající okna. Městský soud odmítl stěžovatelovy návrhy a uložil mu povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení s tím, že stěžovatel návrh na výzvy soudu nedoplnil, neurčitě rozšířil a jeho podání zůstalo nesrozumitelné. Na základě stěžovatelova odvolání vrchní soud změnil usnesení městského soudu ve výroku o nákladech a ve výroku o odmítnutí návrhu na zahájení řízení je potvrdil s odůvodněním, že "v žalobě nadále chybí potřebná skutková tvrzení, na jejichž podkladě by bylo možno uplatněný nárok správně právně kvalifikovat ve vazbě na uplatněné peněžité plnění". Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítls konstatováním, že přípustnost dovolání vymezil stěžovatel tak, že se domnívá, že "závěr o odmítnutí návrhů je nesprávný a měl by být posouzen jinak" a že v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které je obligatorní náležitostí dovolání. Podle stěžovatele byl napadenými usnesení porušen zákon a jeho ústavní práva, a to jednat následkem nesprávného názoru městského soudu, že stěžovatel svůj návrh nedoplnil, neurčitě rozšířil a že jeho návrh je nesrozumitelný, uplatněním nesprávného právního názoru vrchním soudem ohledně možnosti uplatněný nárok správně právně kvalifikovat a odmítnutím dovolání, ačkoli nebyla splněna podmínka, pro kterou lze dovoláním odmítnout, a zněním zákona, které není jednoznačně srozumitelné. Svoje argumenty stěžovatel podrobně rozvádí, např. poukazuje na slovosled v § 237 obč. soudního řádu (podle stěžovatele měl zákonodárce použít místo anteponovaného rozvitého přívlastku přívlastek postponovaný), na okolnost, že judikáty, na něž Nejvyšší soud odkázal nebyly dostupné v době, kdy započal běh lhůty pro dovolání, a polemizuje s postupem Nejvyššího soudu při hodnocení vad dovolání, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatel tvrdí, že následkem postupů zůstávají odvolací námitky vznesené proti rozsudku (správně má být "usnesení") městského soudu a obsah dovolání proti rozsudku (správně má být "usnesení") vrchního soudu meritorně neprojednány, proto mu byl odepřen účinný přístup k soudu ve věci práv zaručených v čl. 8 (právo na respektování obydlí), čl. 9 (právo na svobodu náboženského přesvědčení) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 (právo pokojně užívat majetek) Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), a to ve spojení s čl. 6 (právo na spravedlivé soudní řízení) a čl. 13 (právo na účinný právní prostředek nápravy) Úmluvy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Čl. 8 Úmluvy: 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl. 9 Úmluvy: 1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. 2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl. 13 Úmluvy: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Čl. 1 Dodatkového protokolu: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. II. Ze spisu městského soudu sp.zn. 74 Cm 160/2012 zjistil Ústavní soud ty