I.ÚS 1086/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1086/08 ze dne 10. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 41, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č. j. 28 Co 34/2008-409, za účasti M. L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Popelářem, advokátem se sídlem v Praze, Novostrašnická 31, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Praze, stejně jako soud prvního stupně, nevzaly v úvahu všechny zákonné i skutkové předpoklady odůvodňující závěr, že vedlejší účastník splnil podmínky pro vydání konfiskovaného majetku, navíc zasáhly do skutkového i právního stavu v minulosti, který upravily způsobem vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí. Zejména dle stěžovatele nelze zpětně posuzovat zákonnost postupu orgánů státní správy při konfiskaci majetku bez respektování společenské situace, za které byly dekrety prezidenta republiky vydány a aplikovány. Soudy dále nevzaly v potaz skutečnost, že konfiskace majetku byla pojata komplexně, podléhaly jí tedy i majetková (např. dědická) práva osob, kterým tato práva svědčila, a které podléhaly některému z dekretů. Jestliže se tedy v dané věci k dědictví přihlásily pouze sestry vedlejšího účastníka, mohlo být jednáno v dědickém řízení pouze s nimi, pokud však podléhaly některému z konfiskačních dekretů prezidenta republiky, nebylo nejen možno jim dědictví vydat, ale také jejich dědické právo podléhalo konfiskaci. Stěžovatel dále uvádí, že M. L. jako syn F. Z. L. nikdy dědickou přihlášku nepodal a proto jeho nároky domáhat se dědictví tak zanikly promlčením, nikoli konfiskací ležící pozůstalosti a nejedná se tedy o křivdu, kterou by bylo možno napravit postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatel má tedy zato, že pokud soudy obou stupňů zhojily svým postupem nečinnost M. L., jedná se jednoznačně o snahu soudů odměnit jeho odbojovou činnost. Tím je však popřena základní myšlenka restitucí, tedy odškodnit některé křivdy spáchané komunistickým režimem, v důsledku čehož je M. L. přiznáno absolutní majetkové právo, které mu ze zákona nepřísluší; v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03. Postup soudů je tak v rozporu se zásadou právní jistoty a současně s čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 2. 2008, č. j. 28 Co 34/2008-409, a dodává, že ve věci rozhodl v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 1706/2005-293, a č. j. 28 Cdo 3466/2006-359, které řešily zcela stejnou problematiku restituce ležící pozůstalosti, jejímž posledním knihovním vlastníkem byl F. Z. L. Pozemkový fond ČR se vzdal podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení. Vedlejší účastník M. L. ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadený rozsudek je zcela v souladu s logikou, elementární spravedlností a principy restitučních zákonů a navíc konformní s opakovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve zcela identických věcech týchž účastníků. Vedlejší účastník má zato, že stěžovatel konkrétně neuvedl, v čem spatřuje porušení jím citovaných ústavních práv, ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již vesměs vznesené v předcházejícím soudním řízení. S ohledem na zásadu subsidiarity dle vedlejšího účastníka nejsou přípustné námitky stěžovatele vztahující se k tvrzené skutečnosti, že dcery původního vlastníka, které se přihlásily k dědictví, měly příbuzenské vazby k Německé říši, a proto nebylo nejen možno jim dědictví vydat, ale také, že jejich dědické právo podléhalo konfiskaci. Navíc se jedná o neopodstatněné námitky z oblasti jednoduchého práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. To se ostatně týká i dalších námitek stěžovatele, se kterými se soudy vypořádaly ve svých předcházejících rozhodnutích. Vedlejší účastník dále ve svém vyjádření podrobně polemizuje s jednotlivými námitkami stěžovatele, přičemž na podporu svých tvrzení hojně cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky nicotnosti správních aktů, možnosti restitučního soudního přezkumu správního aktu konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a restituce neodevzdané ležící pozůstalosti. Pokud jede o námitku nečinnosti M. E. L., který se k dědictví jako jeho sestry nepřihlásil, zde vedlejší účastník odkazuje na podrobná odůvodnění cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kde se podává, že během války tak jmenovaný nemohl učinit vzhledem ke své odbojové činnosti a po případném návratu z exilové vlády se již jeho majetek stal objektem konfiskace. Vedlejší účastník se ohrazuje proti námitce stěžovatele, že pokud soudy obou stupňů zhojily svým postupem nečinnost M. L., jedná se jednoznačně o snahu soudů odměnit jeho odbojovou činnost. Narážky na skutečnost, že tímto postupem byla popřena základní myšlenka restitucí, tedy odškodnění některých křivd spáchaných komunistickým režimem, považuje naopak vedlejší účastník za znevažující vůči osobě jeho otce. Účelové zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. vyplývá již ze skutečnosti, že F. Z. L. se doby, za níž měly být generelně dekretem postiženy osoby německé národnosti, nedožil a na jeho majetek byla nacisty v březnu 1939 uvalena nucená správa. M. E. L. se snažil bránit neoprávněné konfiskaci majetku svého otce, avšak v době vydání konfiskační vyhlášky ONV Sedlčany ze dne 19. 4. 1948 byl již takový postup neúčinný. Konstantní judikatura Ústavního soudu opakovaně dovodila, že za takové situace bylo zjevně bezúčinné klást uvedenému postupu odpor. Vedlejší účastník uzavírá, že v řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období došlo k odnětí majetku zneužitím dekretu č. 12/1945 Sb., postupem, kdy konfiskační správní rozhodnutí nejednalo s ležící pozůstalostí, nebylo doručeno, nestalo se pravomocným a ani vykonatelným a bylo aplikováno na osobu, která nesplňovala podmínky ust. § 1 a 2 cit. dekretu a stát tak převzal majetek postupem odpovídajícímu důvodu § 6 odst. 1 písm. p) resp. r) zákona o půdě. Judikatura Ústavního soudu připouští restituci ležící pozůstalosti, proto vedlejší účastník považuje postup obecných soudů za správný a ústavně konformní. Ústavní soud zaslal toto vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci bylo prokázáno, že F. Z. L. zemřel ještě před vypuknutím II. světové války a dědické řízení bylo zahájeno před odjezdem JUDr. M. E. L. do exilu. V dědickém řízení podaly přihlášku pouze sestry JUDr. M. E. L., nikoli on sám. Za této situace bylo právně vyloučeno, aby JUDr. M. E. L. mohl převzít dědický podíl, neboť se sám svou nečinností, nikoli svévolí komunistického režimu, vyloučil z možnosti převzetí dědictví. Pokud tedy byl komunistickým režimem konfiskován nemovitý majetek z pozůstalosti F. Z. L., pak se tímto nemohla stát majetková křivda JUDr. M. E. L. Soudy obou stupňů se zabývaly věcí z hlediska souladu konfiskace s právem a z hlediska naplnění formálních znaků oprávněné osoby, avšak zcela negovaly okolnosti vedoucí k nemožnosti vniku a existence majetkové křivdy na straně JUDr. M. E. L., když zcela bez jakéhokoli podkladu ztotožnily nezákonnost konfiskace majetku F. Z. L. se vznikem majetkové křivdy na straně JUDr. M. E. L. Tím došlo ke konstituování vlastnických práv vedlejšímu účastníkovi nad rámec kompetence obecných soudů na úkor majetkových práv stěžovatele. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 30/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 5. 2007, č. j. 12 C 30/2004-355, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 19. 9. 2007, č. j. 12 C 30/2004-383, bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí v k. ú. Habří, obec Vysoký Chlumec. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že rozsudek je popřením účelu dekretu č. 12/1945 Sb., který měl postihovat osoby německé národnosti, v tomto smyslu je třeba odmítnout argu