I.ÚS 1095/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1095/24 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti JUDr. Hany Karáskové, Jankovcova 94/41, Praha 7, insolvenční správkyně dlužnice AUTO-ŠTÁDLER s.r.o. Jankovcova 94/41, Praha 7, zastoupené JUDr. Petrou Gabrielovou, advokátkou se sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 4 To 84/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a R. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka v řízení před trestními soudy vystupovala jako insolvenční správkyně poškozené společnosti AUTO-ŠTÁDLER s.r.o. Její zmocněnkyní na základě plné moci byla stejná advokátka, která ji nyní zastupuje v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž jí byla snížena náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo v trestním řízení, kterou ji původně přiznal Krajský soud v Plzni. Stěžovatelka tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Krajský soud stěžovatelce přiznal podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu náhradu nákladů v celkové výši 125 914 Kč. Ta se skládala z odměny za tři úkony právní služby, včetně hotových nákladů a náhrady cestovních výdajů. Při výpočtu postupoval podle § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 6 advokátního tarifu. Vyšel tedy z tarifní hodnoty odvislé od přiznané náhrady škody ve výši 7 736 500 Kč. Toto rozhodnutí napadl stížností vedlejší účastník, který byl odsouzen v trestním řízení. 3. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu zrušil a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů v celkové výši 48 594 Kč. Částečně odůvodněnou totiž shledal stížnostní námitku ohledně účelnosti uplatněných nákladů, kterou se krajský soud vůbec nezabýval. Vrchní soud zrekapituloval, že zmocněnkyně byla ještě jako koncipientka zaměstnankyní insolvenční správkyně, z této pozice se také účastnila hlavního líčení. Již jako advokátka vstoupila do řízení coby zmocněnkyně, když se za poškozenou vyjadřovala k podanému odvolání, následně se zúčastnila veřejného zasedání. Na základě této procesní historie vrchní soud dospěl k závěru, že zmocněnkyně byla s trestní věcí seznámena od počátku jako zaměstnankyně insolvenční správkyně, neproběhlo tak převzetí a příprava zastoupení a nelze jej považovat za účelně vynaložený právní úkon. Výši odměny za zbývající dva úkony vrchní soud posuzoval dle judikatury k odměňování zmocněnců v reakci na zrušení § 12a advokátního tarifu. Podle ní je třeba hodnotit přiměřenost celkové výše nákladů vůči částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, včetně případného dopadu na odsouzeného. Ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu tak vrchní soud restriktivně vykládá tak, že se vztahuje pouze na ty úkony právní služby, které jsou výlučně spojeny s adhezním řízením, ve vztahu ke všem ostatním úkonům se pak uplatní tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Z toho vrchnímu soudu vyšlo, že krajský soud správně vycházel z tarifní hodnoty ve výši přiznané náhrady škody ohledně sepisu vyjádření k odvolání, neboť to bylo výlučně spojeno s adhezním řízením. Účast na veřejném zasedání už ale vrchní soud považoval za úkon, který má být oceněn tarifní hodnotou podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024), tj. 10 000 Kč. Zmocněnkyně se sice v rámci veřejného zasedání vyjadřovala k odvolání i vznášela závěrečný návrh, v obou případech ale odkázala na své písemné vyjádření k odvolání. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na svou povinnost při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Má za to, že změna rozhodnutí krajského soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, přičemž částku přiznanou krajským soudem považuje za zcela přiměřenou. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením o neúčelnosti převzetí zastoupení advokátkou. Argumentuje, že se změnilo její postavení ze zaměstnankyně stěžovatelky na samostatnou advokátku, čímž advokátce vznikl jiný druh odpovědnosti a nové náklady. Namítá, že jí vrchní soud přičetl k tíži její postavení zmocněnkyně. Zdůrazňuje, že v jejím případě nešlo o účelovou snahu zvýšit náklady na úkor odsouzeného, v tom se ostatně shodne s trestními soudy. Stěžovatelka vysvětluje, že zmocněnkyně se kvůli advokátní zkoušce a přípravě na ni neúčastnila hlavního líčení a musela pak nastudovat procesní vývoj, aby mohla převzít právní zastoupení stěžovatelky. K tvrzené neúčelnosti účasti na veřejném zasedání stěžovatelka uvádí, že předmětem jednání bylo i uložení povinnosti nahradit škodu, což napadl jak odsouzený, tak státní zástupce (s tím, že poškozená byla nesprávně označena). Stěžovatelka zdůrazňuje, že náhrada nákladů nesmí být podmíněna procesní aktivitou a že je nutné věc zohlednit v kontextu konkrétního případu. Stěžovatelka nemohla předpokládat vývoj řízení a připomíná, že aktivně přispěla k objasnění trestné činnosti, i u hlavního líčení byla aktivní. Ke snížení tarifní hodnoty stěžovatelka poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné porovnat přiznanou náhradu nejen vůči odměně obhájce, ale i vůči tomu, jaká by byla náhrada nákladů v civilním řízení. Uznává, že její úloha byla v trestním řízení zjednodušená, ale to by podle ní mělo vést ke krácení úkonů, nikoliv ke krácení tarifní hodnoty. Argumentaci zatížením státu v této věci podle ní nelze uplatnit, protože měla zvolenou zmocněnkyni, náklady v tuto chvíli nese stěžovatelka, která se jí domáhá po odsouzeném. 5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je zastoupena advokátkou. Stěžovatelka neměla k dispozici jiné prostředky ochrany práv, její ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud shledal napadené rozhodnutí jako celek ústavně souladným, a tedy rozhodně ne extrémně rozporným s principy spravedlnosti. 7. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně. Důvod pro zásah nastává typicky tehdy, pokud soudy extrémním způsobem vybočí z pravidel pro vedení daného řízení, například vykazuje-li rozhodování trestního soudu o nákladech řízení prvky libovůle (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2086/23, bod 25, a II. ÚS 244/23, bod 16). Jen mírně odlišný přístup Ústavní soud volí ve věcech náhrady nákladů poškozených, kde náhrada nepředstavuje pouze příslušenství pohledávky, kterou poškozený v adhezním řízení uplatňuje, ale samostatný nárok, který slouží k zajištění jejich veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení (nález sp. zn. II. ÚS 357/22, bod 17). I v těchto případech Ústavní soud zachovává zdrženlivost v přehodnocování účelnosti jednotlivých úkonů zmocněnců v trestním řízení. Posuzování účelnosti jednotlivých úkonů v řízení je totiž doménou trestních soudů (např. nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 24). Případná věcná nesprávnost či nezákonnost při posuzování účelnosti úkonů právní služby obecně není důvodem pro ústavněprávní přezkum (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2334/23, bod 18). Jde o výklad podústavního práva a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší rozhodovat o tom, které z těchto řešení je správné (usnesení sp. zn. I. ÚS 2210/15, bod 16). 8. Nálezová judikatura k odměně zmocněnců v trestním řízení formuluje tři kroky pro posuzování jejich účelnosti a přiměřenosti (nález sp. zn. III. ÚS 2835/23, body 33 až 36). Soudy mají zaprvé hodnotit potřebnost každého jednotlivého úkonu s tím, že soud nemůže úkony posoudit jen v jejich souhrnu, aniž by specifikoval, které konkrétní úkony podle něj byly neúčelné a z jakých důvodů (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 33). Zadruhé mají soudy hodnotit přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby (nálezy sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 28, a IV. ÚS 3152/21, bod 18). V tomto kroku jim může sloužit jako referenční kritérium sazba za jeden úkon obhájce, pak je třeba provést srovnání odměny zmocněnce poškozeného a odměny advokáta, která by mu náležela v civilním řízení, které by probíhalo o identickém nároku na náhradu újmy. Zatřetí mají soudy posoudit přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 21), neboť náhradu za zmocněnce hradí odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih by mohl být nepřiměřenou výši náhrady umocněn. 9. Stěžovatelka výtky vůči výpočtu odměny své zmocněnkyně trestními soudy směřuje především do druhého a třetího kroku dle právě shrnutých judikaturních východisek. Konkrétně nesouhlasí s tím, že vrc