I.ÚS 1097/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1097/24 ze dne 31. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Plachého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 10 As 308/2022-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2022 č. j 17 A 102/2021-42, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. září 2021 č. j. MZE-42088/2021-11181 a proti výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. května 2021 č. j. MZE-26464/2021-18134, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České republiky - Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 17, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních a správních rozhodnutí se podává, že stěžovatel v rámci podnikatelské činnosti provozoval chov norků pro získání kožešin. Na základě § 29c zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, svou činnost ukončil do 31. ledna 2019. Podle téhož ustanovení měl nárok na jednorázový finanční příspěvek ke zmírnění dopadů přijaté právní úpravy ("kompenzační příspěvek"). Kompenzační příspěvek byl odvozen od nejvyššího počtu zvířat zjištěných u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v letech 2014 až 2018. Tento počet podle zákona vyplýval z dokladu vydaného krajskou veterinární správou. Stěžovatel požádal o příspěvek ve výši 10 500 000 Kč. Napadeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ("ministerstvo") byl stěžovateli poskytnut kompenzační příspěvek ve výši 9 480 000 Kč (výrok I.). Ministerstvo ale zamítlo poskytnutí kompenzačního příspěvku ve výši 1 020 000 Kč (výrok II.). Proti výroku II. rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel rozklad. Namítal, že ministerstvo vycházelo pouze z počtu zvířat v den kontroly. Do výpočtu kompenzačního příspěvku tak nejsou zahrnuta zvířata, která byla v daném roce "zkožkována", případně uhynula. 3. Napadeným rozhodnutím ministr zemědělství rozklad stěžovatele zamítl. Uvedl, že kompenzační příspěvek se neposkytuje za skutečné počty zvířat, které kdy chovatel reálně choval. Určující je nejvyšší zjištěný počet zvířat při kontrolách v letech 2014 až 2018. Závazným podkladem pro toto zjištění je podle § 29c odst. 4 písm. c) zákona č. 246/1992 Sb. doklad vydaný krajskou veterinární správou. Ani krajská veterinární správa není podle zákona oprávněna čísla libovolně dopočítávat, nýbrž je má převzít z kontrolních zjištění uvedených v protokolech o kontrolách. V posuzované věci nejvyšší počet zvířat ministerstvo určilo správně. 4. Správní žalobu stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se se stěžovatelovou interpretací § 29c odst. 7 zákona č. 246/1992 Sb., tedy že se kompenzační příspěvek poskytuje za každé zvíře zjištěné při kontrolách v daném roce. Tento výklad totiž pomíjí § 29c odst. 8 téhož zákona. Slovo "každé" v odstavci 7 ve spojení s odstavcem 8 znamená, že se kompenzuje každé ze zvířat, které bylo zjištěno při kontrole, která za období let 2014 až 2018 zjistila nejvyšší počet zvířat. Nejde o každé zvíře, které chovatel choval v období let 2014 až 2018. Metoda "kontrolních vzorků" sice nebude zcela odpovídat skutečně nejvyššímu počtu zvířat chovaných stěžovatelem v rozhodném období, jde však o zcela legitimní postup a je běžné, že zákonodárce zakotvuje pro určité skutečnosti právní fikci. Přístup zákonodárce byl navíc vstřícný, neboť počet zvířat nezprůměroval, nýbrž vycházel z nejvyššího zjištěného počtu. 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel přitom ze svého rozsudku ze dne 8. 2. 2024 č. j. 4 As 141/2023-30. Konstrukce kompenzačního příspěvku nesměřuje k náhradě škody či ušlého zisku ve smyslu občanského práva, kde by bylo nezbytné zjistit přesný počet zvířat k rozhodnému okamžiku. Úmyslem zákonodárce bylo pouze zmírnit dopad zákazu chovu kožešinových zvířat na chovatele, kteří museli svou činnost ukončit. Výpočet vycházející ze zjištění veterinárních kontrol může být pro různé chovatele různě výhodný. K vyrovnání odchylek ale zákonodárce stanovil pětileté období kontrol a vybral nejvyšší počet zvířat. Návrh stěžovatele, aby ministerstvo více dbalo na zásadu materiální pravdy a do výpočtu zahrnulo i počty norků uhynulých nebo usmrcených před datem kontroly (které z kontrolních protokolů také plynou a které stěžovatel sám ministerstvu doložil) nemá oporu v zákoně. Zákon č. 246/1992 Sb. neukládá ministerstvu zjistit nejvyšší počet zvířat, jehož chovné stádo dosáhlo v daném roce, ale vyžaduje, aby byl kompenzační příspěvek stanoven právě podle nejvyššího počtu zvířat zjištěných u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy. Znění zákona nepřipouští, aby byl takto zjištěný údaj jakkoli zvyšován. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že výklad ministerstva a správních soudů zcela popírá účel zákonného ustanovení. Tím je poskytnutí kompenzace za účelem zmírnění újmy utrpěné v důsledku nově zavedeného zákazu chovu, a to paušální částkou za každé chované zvíře. Ze samotné podstaty chovu ("zkožkování", uhynutí, narození), pak není možné zjistit počet chovaných zvířat v daném kalendářním roce z jediné kontroly. Chovatelé tak nezískají kompenzaci za nejvyšší počet zvířat zjištěných u chovatele v daném roce, ale pouze za počet zvířat zjištěný při jediné kontrole. Ministerstvo a správní soudy vycházejí z jediného dokladu bez ohledu na jeho správnost a úplnost a zároveň neumožňují jakkoli prokazovat počet skutečně zjištěných zvířat. Tento přístup vede k opomenutým důkazům a je jím zcela popírán účel kompenzace. Zastávaný výklad navíc protiústavně vylučuje vyšetřovací zásadu, zásadu materiální pravdy a správní uvážení a zakládá výluku ze soudního přezkumu. Rovněž vede k nerovnosti mezi jednotlivými chovateli dotčenými zákazem chovu, neboť kontroly probíhají v různých obdobích. Situace chovatelů a jim poskytovaného kompenzačního příspěvku je analogická poskytování restitucí, také jde totiž o nápravu křivdy. Jediným ústavně konformním výkladem je tak extenzivní výklad, podle kterého se má při stanovení kompenzačního příspěvku vyjít z nejvyššího počtu zvířat v kalendářním roce, který lze dopočítat z jednotlivých protokolů o kontrole. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., patří právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy. 10. Ústavní soud již dříve uvedl, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy m