I.ÚS 1123/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1123/14 ze dne 30. 9. 2014 N 180/74 SbNU 569 Rozhodování Nejvyššího soudu o vazbě po zrušení výroku o trestu; náležité odůvodnění vazebních rozhodnutí; důvodnost dalšího trvání vazby; osobní slyšení obviněného při rozhodování soudu o vzetí do vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 ve věci ústavní stížnosti D. V. Q., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 o vzetí stěžovatele do vazby, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 se ve vztahu ke stěžovateli ruší, neboť jím byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného vazebního usnesení. 2. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 16/2012 vyplynulo, že stěžovatel a D. V. H. byli obviněni a posléze obžalováni ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (č. l. 145, 628 a násl.). Oba obvinění byli zadrženi dne 8. 6. 2012 a rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 6. 2012 č. j. 13 Nt 109/2012-13 a č. j. 13 Nt 110/2012-11 byli z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu vzati do vazby (č. l. 326, 367). Po provedeném dokazování Krajský soud v Plzni uznal oba jmenované vinnými zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což jim uložil tresty odnětí svobody v trvání osmi let a tresty vyhoštění na dobu neurčitou. K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Praze při nezměněném výroku o vině a zabrání věcí zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněným uložil tresty odnětí svobody v trvání čtyř roků, trest vyhoštění uložil pouze obviněnému D. V. H. Oba odsouzení nastoupili výkon trestu dne 2. 7. 2013 ve Věznici Jiřice; podle příslušných ustanovení tr. zákoníku a tr. řádu jim byla do trestu odnětí svobody započítána vazba od 8. 6. 2012 (č. l. 988, 998). 3. Z podnětu dovolání obviněného D. V. H. (stěžovatel dovolání nepodal) Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1159/2013-53 ohledně obviněného D. V. H. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, za přiměřeného užití § 261 tr. řádu zrušil zmíněné rozsudky i ohledně obviněného stěžovatele a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin, ačkoliv jednání popsané ve výroku o vině mělo znaky přípravného jednání. 4. Nejvyšší soud nerozhodl dne 22. 1. 2014 o vazbě obviněných, neboť na základě dotazu prostřednictvím informačního systému měl za to, že obvinění nejsou ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence. Po upozornění Krajského soudu v Plzni, že oba obvinění jsou ve výkonu trestu odnětí svobody a že nebylo rozhodnuto o jejich vazbě, rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, přijatým v neveřejném zasedání, že "podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. se obvinění D. V. H. a D. V. Q. berou do vazby". Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění jsou stíháni pro zločin podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stran stěžovatele uvedl, že v České republice pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, dosud nebyl soudně trestán a v České republice má rodinné příslušníky a po ukončení pracovního poměru ve Škoda, a. s., Mladá Boleslav, je nezaměstnaný. Nejvyšší soud shodně jako u obviněného D. V. H. dovodil, že důvody útěkové vazby stále trvají, neboť obviněný stěžovatel "není vázán k pobytu na území České republiky a je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, přičemž obviněnému hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a v době rozhodování nelze se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. U obviněného trvá důvodná obava, že by mohl jednat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) tr. řádu, tedy uprchnout z území České republiky nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, neboť mu hrozí vysoký trest, tedy důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu." 5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu, podle kterého platí, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pokud Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a nerozhodl o vazbě, měl být stěžovatel neprodleně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, neboť nebyl žádný právní základ pro ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Plzni namísto propuštění stěžovatele na svobodu informoval Nejvyšší soud, že opomenul rozhodnout o vazbě a trestní spis odeslal zpět Nejvyššímu soudu. Ten se pokusil zahladit své pochybení vydáním rozhodnutí o vazbě, k čemuž však již neměl žádné oprávnění, neboť tak učinil více než s měsíčním zpožděním po rozhodnutí o dovolání. Napadené vazební usnesení nelze označit za rozhodnutí přijaté způsobem, který stanoví zákon, nehledě k tomu, že i samotné důvody pro omezení osobní svobody stěžovatele nejsou způsobilé řádně doložit nutnost jeho ponechání ve vazbě, a rozhodnutí tak zcela postrádá základ pro zbavení osobní svobody. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil a rozhodl, že obvinění se propouští na svobodu. 6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 7. 2014 stručně zrekapituloval výsledek dovolacího řízení, ve kterém zrušil předcházející rozsudky Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedl, že dovolání projednal v neveřejných zasedáních a před vydáním rozhodnutí učinil dne 9. 1. 2014 dotaz, kde vykonávají oba obvinění tresty odnětí svobody. Informační systém, který Nejvyšší soud využívá k těmto účelům (eLustrace) a do kterého vedoucí trestní kanceláře zapsala jména a příjmení obviněných tak, jak jsou uvedena v aplikaci ISNS a rozsudcích soudů obou stupňů, sdělil ohledně každého z obviněných, že "osoba není ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence a nebyla dosud vězněna". Nejvyšší soud blíže osvětlil, jak funguje eLustrace - projekt Efektivního zjištění identifikace osob a předání dat v rámci OVM činných v trestním řízení - a uvedl, že nerozhodoval o vazbě obviněných dne 22. 1. 2014, neboť byl přesvědčen, že obvinění jsou na svobodě. Pokud o vazbě rozhodl neprodleně po upozornění Krajského soudu v Plzni, byl podle svého názoru oprávněn tak učinit, neboť dikci zákona "rozhodne zároveň o vazbě" je třeba vyložit tak, že je povinností Nejvyššího soudu rozhodnout o vazbě i za nastalé situace. Výtku stěžovatele o nepropuštění z výkonu trestu svobody směřovanou vůči Krajskému soudu v Plzni označil Nejvyšší soud za nesprávnou s tím, že Krajský soud v Plzni nebyl za dané situace příslušný k žádným úkonům trestního řízení. Rozhodnutí o tom, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele, Nejvyšší soud ponechal na Ústavním soudu vědom si nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), kterým bylo rozhodnuto ve věci spoluobviněného D. V. H. 7. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, ten však svého práva nevyužil. 8. Dříve, než Ústavní soud přikročí k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, vždy zkoumá splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí obecného soudu pře