I.ÚS 1124/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1124/24 ze dne 2. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Tomeše, zastoupeného Mgr. Jiřím Lehečkou, advokátem, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 22 Cdo 3973/2023-532, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2023 č. j. 19 Co 812/2023-498 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 1 C 57/2021-443, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a obce Přechovice, sídlem Přechovice 7, Přechovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. X1 a X2 v k. ú. P. (pozemky byly odděleny od pozemku p. č. X3 v k. ú. P. geometrickým plánem č. 199-20/2022). Pozemky p. č. X1 a X2 byly původně součástí pozemku p. č. X3 ve vlastnictví stěžovatele, ale v roce 1975 byly omylem "připloceny" k pozemku p. č. X4 ve vlastnictví vedlejší účastnice, která je měla užívat v dobré víře jako jejich vlastník. 3. Okresní soud žalobě vedlejší účastnice vyhověl. K námitce stěžovatele, že nejsou splněny podmínky řízení, protože plnou moc advokátovi k zastupování vedlejší účastnice udělil neplatně zvolený starosta, vysvětlil, že starosta Jiří Štěpánek, který plnou moc udělil, byl platně zvolen. Okresní soud dále dospěl k závěru, že vedlejší účastnice užívala pozemky v rozsahu, v jakém byly zaploceny a v jakém je užívala její právní předchůdkyně, od 24. 5. 1991 do roku 2018 v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků. Vedlejší účastnice tak splnila podmínky § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a stala se vlastníkem pozemků, neboť je držela v dobré víře, že k nim nabyla vlastnické právo přechodem vlastnického práva z předchozího vlastníka, kterým byla České republika - MNV Hoštice, na základě zákona č. 172/1991 Sb., po dobu delší 10 let. Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. Milana Tomáška a důkaz spisem městského úřadu Volyně, přičemž jejich závěr o nadbytečnosti důkazů je zcela nesprávný. Tyto důkazy byly zcela zásadní pro posouzení dobré víry vedlejší účastnice a měly být provedeny, a to mj. i za účelem dosažení principu rovnosti zbraní. Řízení trvalo déle než 2 roky, konalo se v něm několik soudních jednání, a provedení navrhovaných důkazů by řízení nijak neprodloužilo. Obecné soudy neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav, k čemuž stěžovatel odkazuje i na své odvolání. 5. Stěžovatel dále zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že jím formulovaná právní otázka byla vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010 č. j. 25 Cdo 2158/2009-211 a že zakládá nepřípustnost dovolání. Skutkový stav v daném usnesení je zásadně odlišný od skutkového stavu v posuzované věci. Dále se stěžovatel domnívá, že závěry nalézacích soudů o platnosti volby starosty měly být odůvodněny zvláště pečlivě, k tomu však nedošlo. Obecné soudy se měly zabývat vyslovením absolutní neplatnosti právních jednání učiněných Miroslavem Zdychyncem a případně i jeho nástupců ve funkci starosty. Obecné soudy nadto porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek podle č. 11 Listiny, neboť bylo rozhodnuto o vydání pozemků vedlejší účastnici. 6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že v řízení nebyla vyřešena zásadní právní otázka a že pro její vyřešení je nutná aplikace unijního práva a jeho výklad Soudním dvorem Evropské unie ("dále jen Soudní dvůr"). Žádá, aby Ústavní soud předložil Soudnímu dvoru k posouzení několik předběžných otázek. Dále se stěžovatel domnívá, že zvolení nástupců Miroslava Zdychynce do funkce starosty nemohla být platná, neboť jsou odvozena od protiprávního zvolení Miroslava Zdychynce a soud měl z úřední povinnosti přihlédnout k absolutní neplatnosti jejich jednání, což zahrnuje i udělení plné moci advokátovi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na čtyřech hlavních tvrzeních. Zaprvé, namítá, že v řízení byly opomenuty důkazy. Zadruhé, jím podané dovolání bylo pro nepřípustnost neoprávněně odmítnuto Nejvyšším soudem. Zatřetí, soudy nepoložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru a nevypořádaly se ani s absolutní neplatností právních jednání. A začtvrté, došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. IV.a K námitce opomenutých důkazů 10. Ústavní soud konstantně zastává názor, že zásadu spravedlivého procesu je třeba vykládat v tom smyslu, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (např. nálezy ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 a ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23). 11. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je konkrétní důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (nález sp. zn. II. ÚS 623/05). 12. V posuzované věci nebyly provedeny dva důkazy pro nadbytečnost. Není úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatele, který je v řízení o ústavní stížnosti povinně zastoupen advokátem, domýšlel argumentaci. Vše relevantní má stěžovatel uvést v ústavní stížnosti, nikoli odkazovat na jiná podání (v tomto případě odvolání) a předpokládat, že Ústavní soud z nich dovodí ústavněprávně relevantní argumentaci. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jím navržené důkazy měly být pro výsledek řízení zcela zásadní, neboť měly vést k vyvrácení dobré víry vedlejší účastnice, která nemohla oprávněně vydržet pozemky. Obecné soudy dospěly k opačnému závěru. Okresní soud přesvědčivě vysvětlil, že dobrá víra vydržitele se posuzuje samostatně a není závislá na dobré víře právního předchůdce. Nebylo tak nutné, aby se zabýval dobrou vírou právního předchůdce vedlejší