I.ÚS 1163/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1163/14 ze dne 14. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Centrum nezávislé kultury Palác Akropolis, a. s., se sídlem Kubelíkova 27/1548, Praha 3, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 3058/2013-184, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013, č. j. 53 Co 398/2012-156, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 4. 2012, č. j. 12 C 262/2010-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s odkazem na porušení práva na ochranu dobrého jména zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z přiložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (dále také "soud prvního stupně") domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 313 165,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že uzavřel s obchodním partnerem smlouvu o propagaci a reklamě (vše blíže specifikováno v rozsudku soudu prvního stupně), která však byla zmařena poté, co žalovaný vydal článek "Svět podle Hurdy", kterým bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva na ochranu dobrého jména. Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 12 C 262/2010-129, žalobu zamítl s tím, že publikovaný názor žalovaného v uvedeném článku nevybočil (v mezích demokratické společnosti) z obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter konkrétního úsudku a jako takový se neocitá mimo meze ústavní ochrany. Vzhledem k tomu, že žalovaný vykonával své právo na svobodu slova a projevu v mezích zákona, nemůže být dle soudu prvního stupně odpovědný za případně vzniklou škodu. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním, v němž namítal, že si žalovaný nepočínal v souladu s prevenční povinností dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť nebyl mj. novinářem disponujícím licencí a neopatřil si stanovisko stěžovatele či jeho akcionáře k tvrzením uvedeným v článku. Tím došlo ke škodě na majetku stěžovatele. V odvolání dále namítal procesní pochybení, k nimž mělo ze strany soudu prvního stupně dojít například tím, že nebyl proveden výslech navrženého svědka. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j. 53 Co 398/2012-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K namítanému porušení prevenční povinnosti v tom, že si žalovaný neověřil pravdivost uveřejněných informací, odvolací soud uvedl, že stěžovatel nepravdivost informací netvrdil ani neprokazoval. Navíc tuto námitku zcela vyřazuje prokázaná skutečnost, že informace, které měly stěžovatele poškodit, byly dávno veřejnosti přístupné zveřejněním v Hospodářských novinách. Odvolací soud shledal jako nedůvodné i námitky procesního charakteru, neboť soud prvního stupně nijak z hlediska procesních práv stěžovatele ani z hlediska objasnění skutkového stavu nepochybil, pokud navržené svědky nevyslechl. Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaný vyjádřil svůj hodnotící úsudek formou zcela přiměřenou regionální tiskovině i obsahu sdělovaných informací. Je proto správný závěr o tom, že tímto jednáním žalovaný nejen neporušil prevenční povinnosti dle § 415 občanského zákoníku, ale ani jakoukoli jinou povinnost. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 3058/2013-184, odmítnuto jako nepřípustné, neboť nevymezuje otázku zásadního právního významu, nýbrž pouze vytýká soudům nesprávnost hodnocení důkazů, tj. nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neprokázání protiprávního jednání, resp. porušení prevenční povinnosti žalovaného. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje rozhodnutí obecných soudů a stručně shrnuje skutkový stav. Následně rozvádí, v čem spatřuje zásah do svého práva na ochranu dobrého jména uvedeným článkem žalovaného. Konkrétně uvádí, že se soudy nedostatečně zabývaly závažností obvinění žalovaného ve vztahu k osobě pana Hurdy, která je zřejmá ze stěžovatelem namítané škody, a že se nedostatečně zabývaly okolností dostupnosti článku na internetu, což i nadále umožňuje snižovat čest a důstojnost pana Hurdy a osob s ním spojených. Obecné soudy se dle stěžovatele také nedostatečně zabývaly zdroji informací a vynaloženému úsilí k ověření pravdivosti prezentovaných informací. Žalovaný nepostupoval lege artis, když neověřoval několik let staré informace. Tím byl dle stěžovatele porušen požadavek na náležité ověření si informací a v důsledku toho pak došlo k zásahu do práva na ochranu dobrého jména. Stěžovatel rovněž opakovaně upozorňuje, že žalovaný neměl v době napsání článku novinářskou licenci. V neposlední řadě v souvislosti se zásahem do jeho dobrého jména upozorňuje na to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil publikování článku jen na regionální úrovni, neboť článek byl zároveň zveřejněn na internetu, což má potvrdit závažnost jednání žalovaného. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navrhované důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a své rozhodnutí přesvědčivým způsobem neodůvodnil. Stěžovatel upozorňuje, že opakovaně navrhoval a trval na výslechu svědka a má za to, že i s přihlédnutím k pravidlům koncentrace řízení byla nepřipuštěním jeho výslechu jeho procesní práva týkající se dokazování a zajištění možností pro unesení důkazního břemene ve sporu. Dále upozorňuje i na to, že tuto skutečnost přednesl již v rámci odvolání, avšak neúspěšně, přičemž obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily toliko nedostatečně a nepřesvědčivě. Stěžovatel poukazuje i na další rozpory, které jsou uvedeny v rozhodnutích obecných soudů, například o údajné absenci chybějících tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalovaného. Nejvyšší soud pak do práva na spravedlivý proces měl zasáhnout tím, že nepřipustil dovolání, ačkoliv tak dle stěžovatele učinit měl. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) jasně konstatoval, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je postavena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [podrobně např. ve věci Lingens proti Rakousku (1986)], stejně jako judikatura Nejvyššího soudu USA, srov. např. New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) a Gertz v. Robert Welch, Inc. 418 U.S. 323 (1974)]. Důvod aplikace tohoto principu je dvojí. V prvé řadě se jím podporuje diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně