I.ÚS 1171/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1171/14 ze dne 27. 2. 2015 N 47/76 SbNU 649 Rozvrh práce jako jeden z nástrojů realizace práva na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 27. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1171/14 ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Matějovského, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, advokátní kancelář se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014 č. j. 3 Cmo 361/2013-82, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v řízení o stěžovatelově návrhu na vydání předběžného opatření ve sporu týkajícím se ochrany autorského práva, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. JERRY FABRICS, s. r. o., se sídlem Topolová 485, Jesenice u Prahy, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Purkyňova 2, Praha, a 2. Little Mole, a. s., Pařížská 1075/5, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014 č. j. 3 Cmo 361/2013-82 bylo zasaženo do práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") na základě tvrzení, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Předmětem řízení před vrchním soudem bylo odvolání JERRY FABRIC, s. r. o., (dále též jen "odpůrce") proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013 č. j. 59 Nc 4012/2013-9, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření tak, že odpůrci se nařizuje zdržet se dovozu, prodeje, šíření a distribuce výrobků - ložního povlečení a povlaku na polštář a ručníku s potiskem postaviček "Krtek a jeho přátelé" na území České republiky. 3. Vrchní soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že odpůrci se uvedená povinnost neukládá. Rozhodnutí soudu nižší instance označil za věcně nesprávné. Konstatoval, že ve sporu jde o střet dvou licenčních smluv, resp. tvrzené licenční smlouvy stěžovatele a sublicenční smlouvy odpůrce. Soud prvního stupně pochybil, když nároku stěžovatele vyhověl, jelikož tím de facto za platnou považoval toliko licenční smlouvu, na jejímž základě vykonává svou činnost stěžovatel. Jestliže nebyla platnost smluv, na jejichž základě účastníci řízení svou činnost vykonávají, autoritativně posouzena, nelze přiznat právní ochranu pouze jedné z těchto smluv. Rovněž platí, že není-li osvědčen nárok samotný, nejsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a je zcela nedůvodné zabývat se posuzováním splnění dalších předpokladů pro nařízení předběžného opatření a přiměřeností navržené zatímní úpravy poměrů účastníků. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle svého názoru osvědčil existenci výhradní licence. Již z toho vyplývá, že případná existence jiné licence není možná. Skutečnost, že soud je v řízení o předběžném opatření omezen v možnosti provádět důkazy, neznamená, že naprosto rezignuje na jakékoliv právní posouzení věci. Dále stěžovatel poukázal na jednu z klíčových zásad práva na spravedlivý proces, a to na předvídatelnost soudního rozhodování. K tomu uvedl, že v obdobném řízení se jiná společnost domáhala vydání předběžného opatření de facto ze stejných důvodů jako stěžovatel, přičemž Vrchním soudem v Praze bylo usnesením ze dne 26. 11. 2013 č. j. 1 Co 301/2013-84 potvrzeno usnesení krajského soudu o nařízení předběžného opatření. K námitce porušení práva na zákonného soudce stěžovatel uvádí, že věc k vrchnímu soudu napadla dne 12. 9. 2013 a z tehdy platného rozvrhu práce soudu vyplývá, že senát 3 Cmo, který ve věci rozhodoval, měl v dané době přidělenu agendu odvolání ve věcech duševního vlastnictví a ochrany hospodářské soutěže v dále jmenovitě uvedeném rozsahu dle § 9 odst. 3 písm. k) až o) o. s. ř. Oproti tomu senát 3 Co měl přidělenu agendu odvolání ve věcech nároků vycházejících z autorského práva. Stěžovatel je přesvědčen, že předmětný spor se týká ochrany autorského práva (z titulu držitele výhradní licence), což je podstatně užší pojem, než ochrana práv vyplývajících z duševního vlastnictví. 5. K ústavní stížnosti stěžovatele se vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím Mgr. Jiřího Čurdy, předsedy senátu 3 Cmo. Vrchní soud neshledal žádnou z námitek stěžovatele důvodnou. Konstatoval, že odůvodnění usnesení obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a je v něm jasně vyloženo, jaký závěr odvolací soud učinil ve vztahu k osvědčení rozhodných (navrhovatelem tvrzených) skutečností a ve vztahu k naplnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Podle soudu nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele, že nesprávným přidělením věci byl odňat svému zákonnému soudci (senátu). Při přidělování věci je totiž přihlíženo k tvrzením obsaženým v návrhu, přičemž ta, s ohledem na postavení účastníků coby soutěžitelů v hospodářské soutěži - přímých konkurentů na trhu - dostatečně odůvodňují závěr, že vytýkané jednání může být posouzeno jako jednání zakázané nekalé soutěže. Proto byla věc přidělena senátu 3 Cmo. 6. Vedlejší účastník řízení JERRY FABRICS, s. r. o., v zaslaném vyjádření uvádí, že žádná ze vznesených námitek stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti nemá po obsahové stránce ústavněprávní charakter. Stěžovatel všechny své výtky směřuje na procesní postup vrchního soudu v rámci občanského soudního řízení či na výklad jiných než ústavních předpisů. V dalším textu vyjádření se postupně sám vyjadřuje k jednotlivým námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti, přičemž se ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí. Na závěr navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost. II. 7. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti splňuje náležitosti podle § 34 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel je zastoupen advokátem, jak předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí musí být dána přednost jednotlivci, vykazuje-li působení mocenských orgánů evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle či svévole. 9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele bylo toto právo vrchním soudem porušeno, jestliže o jeho věci rozhodoval senát 3 Cmo, a nikoliv senát 3 Co, resp. 1 Co téhož soudu. 10. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny garantuje každému účastníkovi řízení zákaz odnětí jeho zákonnému soudci. Ohledně příslušnosti soudu i soudce odkazuje na zákonnou úpravu. Listina svou dikcí zakazuje svévolné určování soudce. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a "neschovávat" si je až na dobu, kdy to bude výhodné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193)]. Pravidla přidělování věcí zakotvuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ustanoveních § 41 až 45 následovně: § 41 (1) Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. (2) Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; (...) § 42 (1) V rozvrhu práce soudu se zejména (...) c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, (...) (2) Věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci