I.ÚS 1198/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1198/14 ze dne 4. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radima Vojtka, zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Malátova 633/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3384/2013-128, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2013, č. j. 14 Co 280/2012-104 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatel v ústavní stížností navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve sporu mezi ním a žalovanou společností MEDARD Active, s.r.o., založeného údajně manažerskou smlouvou ze dne 30. 12. 2009. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77 výrokem I. zamítl žalobu na určení, že ukončení pracovního poměru stěžovatele u žalované učiněné dopisem dne 21. 7. 2011 je neplatné, výrokem II. zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr mezi stěžovatelem a žalovanou založený manažerskou smlouvou ze dne 30. 12. 2009 trvá a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, směřujícím proti jeho výrokům II. a III. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2013, č. j. 14 Co 280/2012-104 byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrzen a ve výroku III. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3384/2013-128 odmítnuto. Soudy tak rozhodly proto - jak shrnul Nejvyšší soud, když shledal rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - že na základě žaloby o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trvá, nelze posuzovat otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 16. 2. 2012 a že činnost ředitele žalovaného, která byla v zásadě shodná s činností jednatele žalovaného, nemohl žalobce (stěžovatel) vykonávat v pracovním poměru. II. Se závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle polemizuje. Po podrobné rekapitulaci věci zejména uvedl, že navrhoval důkazy k prokázání provozních činností, vykonávaných na základě pracovní smlouvy a pokynů jednatelky Ing. Martiny Fialové, pro kterou vedl evidenci své práce, byl povinen dodržovat rozvrženou pracovní dobu atd. Odvolací soud prý měl, pokud se rozhodl na rozdíl od soudu prvního stupně věcně zabývat spornou skutečností souběhu funkce jednatele a pracovní pozice ředitele, postupovat podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku a za pomocí zákonných interpretačních pravidel vyložit ujednání účastníků o druhu práce v pracovní smlouvě, resp. vyložit tak konkrétní obsah vztahu založeného předmětnou pracovní smlouvou. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení věci podle stěžovatele neúplné a tudíž nesprávné. Právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti pracovní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel stěžovatel sám se sebou jako zaměstnancem, když za vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele byla podepsána oběma jednateli, tj. stěžovatelem a Ing. Martinou Fialovou, je prý také nesprávný, protože v posuzovaném případě nebyl zjištěn, resp. zjišťován střet zájmů stěžovatele jako zaměstnance a vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele v době uzavření smlouvy. Ústavní soud se opakovaně ve svých rozhodnutích podle slov stěžovatele "vyslovil ve smyslu nutnosti reagování obecných soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí". Vyjádřil se také opakovaně k právu na řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, jakožto jednomu z aspektů práva na spravedlivý proces. Taková napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele nejsou. Stěžovatel má za to, že jeho námitka týkající se způsobilosti úkonu vedlejšího účastníka ze dne 16. 2. 2012, nazvaného okamžitého zrušení pracovního poměru, bezodkladně zrušit pracovní poměr, jakož i výslovné vyjádření vedlejšího účastníka o účelu a smyslu tohoto jeho úkonu, byla v posuzovaném případě velmi zásadní, neboť od jejich posouzení a zhodnocení se odvíjelo dále rozhodnutí ve věci samé, včetně zamítnutí návrhů na dokazování k otázce náplně pracovní činnosti stěžovatele ve smyslu pracovní smlouvy a jejího srovnání s činnostmi jednatele ve smyslu příslušných zákonných ustanovení. Stěžovatel obecným soudům dále vytkl údajnou deformaci důkazů, překvapivé rozhodnutí a porušení rovnosti práv účastníků a upozornil na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, ze které vyplývá, že ke znakům právního státu zcela nepochybně a neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Stěžovatel také namítl, že posouzení dovolacích námitek dovolacím soudem hraničilo podle něj s přehnaným formalismem a ocitlo se "na hranici libovůle". Stěžovatel tak navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. III. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná. Nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) je potud, pokud v petitu napadá celý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77, včetně výroku pod bodem I. Ten však stěžovatel odvoláním nenapadl a odvolací soud se jím nezabýval; jak výše uvedeno, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a změnil jej ve výroku III. Ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu je tedy ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny příslušné procesní prostředky. Ve zbytku, tedy co do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a celých rozsudků odvolacího a dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem, závěry i odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, které věc posoudily odlišně od jeho právního názoru. Ústavní soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil. Především je nutno odmítnout jeho názor, že důkazy byly částečně deformovány a částečně opomenuty, rozhodnutí bylo překvapivé a došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. Nic takového z odůvo