I.ÚS 1206/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1206/14 ze dne 27. 2. 2015 N 48/76 SbNU 659 Rozvrh práce jako jeden z nástrojů realizace práva na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 27. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1206/14 ve věci ústavní stížnosti DETOA Albrechtice, s. r. o., se sídlem Jiřetín pod Bukovou 6, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, advokátní kancelář se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 3 Cmo 371/2013-125, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v řízení o stěžovatelčině návrhu na vydání předběžného opatření ve sporu týkajícím se ochrany autorského práva, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Bino Europe, k. s., se sídlem třída Václava Klementa 836, Mladá Boleslav, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Čs. legií 143, Klatovy, a 2. Little Mole, a. s., se sídlem Pařížská 1075/5, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 3 Cmo 371/2013-125 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 31. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") na základě tvrzení, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Předmětem řízení před vrchním soudem bylo odvolání Bino Europe, k. s., (dále jen "odpůrce") proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2013 č. j. 45 Nc 4011/2013-51, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření tak, že odpůrci se nařizuje zdržet se dovozu, prodeje, šíření a distribuce výrobků - dětských her ze dřeva s potiskem ilustracemi postaviček "Krtek a jeho přátelé" na území České republiky (pozn.: výrobky byly ve výroku usnesení specifikovány). 3. Vrchní soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že odpůrci se uvedená povinnost neukládá. Rozhodnutí soudu nižší instance označil za věcně nesprávné. Konstatoval, že ve sporu jde o střet dvou licenčních smluv, resp. tvrzené licenční smlouvy stěžovatelky a sublicenční smlouvy uzavřené mezi odpůrcem a společností Little Mole, a. s. Soud prvního stupně pochybil, když nároku stěžovatelky vyhověl, jelikož tím de facto za platnou považoval toliko licenční smlouvu, na jejímž základě vykonává svou činnost stěžovatelka. Jestliže nebyla platnost smluv, na jejichž základě účastníci řízení svou činnost vykonávají, autoritativně posouzena, nelze přiznat právní ochranu pouze jedné z těchto smluv. Rovněž platí, že není-li osvědčen nárok samotný, nejsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a je zcela nedůvodné zabývat se posuzováním splnění dalších předpokladů pro nařízení předběžného opatření a přiměřeností navržené zatímní úpravy poměrů účastníků. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že za situace, kdy k autoritativnímu posouzení platnosti smluv dojde v horizontu několika let, je namístě vzájemné vztahy upravit. Stěžovatelka podle svého názoru osvědčila existenci výhradní smlouvy pro období 1. 1. 2011 až 1. 1. 2018. Již z toho vyplývá, že případná existence jiné licence není možná. Skutečnost, že soud je v řízení o předběžném opatření omezen v možnosti provádět důkazy, neznamená, že naprosto rezignuje na jakékoliv právní posouzení. Dále stěžovatelka poukázala na jednu z klíčových zásad práva na spravedlivý proces, a to na předvídatelnost soudního rozhodování. K tomu uvedla, že v obdobném řízení se jiná společnost (Dino Toys, s. r. o.) domáhala vydání předběžného opatření de facto ze stejných důvodů jako stěžovatelka, přičemž Vrchním soudem v Praze bylo usnesením ze dne 26. 11. 2013 č. j. 1 Co 301/2013-84 potvrzeno usnesení krajského soudu o nařízení předběžného opatření. K námitce porušení práva na zákonného soudce stěžovatelka uvádí, že věc k vrchnímu soudu napadla dne 19. 9. 2013 a z tehdy platného rozvrhu práce soudu vyplývá, že senát 3 Cmo, který ve věci rozhodoval, měl v dané době přidělenu agendu odvolání ve věcech duševního vlastnictví a ochrany hospodářské soutěže v dále jmenovitě uvedeném rozsahu dle § 9 odst. 3 písm. k) až o) o. s. ř. Oproti tomu senát 3 Co měl přidělenu agendu odvolání ve věcech nároků vycházejících z autorského práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že předmětný spor se týká ochrany autorského práva (z titulu držitele výhradní licence), což je podstatně užší pojem, než ochrana práv vyplývajících z duševního vlastnictví. 5. K ústavní stížnosti stěžovatelky se vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím Mgr. Jiřího Čurdy, předsedy senátu 3 Cmo. Vrchní soud neshledal žádnou z námitek stěžovatelky důvodnou. Konstatoval, že odůvodnění usnesení obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a je v něm jasně vyloženo, jaký závěr odvolací soud učinil ve vztahu k osvědčení rozhodných (navrhovatelkou tvrzených) skutečností a ve vztahu k naplnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření. Podle soudu nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky, že nesprávným přidělením věci byla odňata svému zákonnému soudci (senátu). Při přidělování věci je totiž přihlíženo k tvrzením obsaženým v návrhu, přičemž ta, s ohledem na postavení účastníků coby soutěžitelů v hospodářské soutěži - přímých konkurentů na trhu - dostatečně odůvodňují závěr, že vytýkané jednání může být posouzeno jako jednání zakázané nekalé soutěže. Proto byla věc přidělena senátu 3 Cmo. 6. Vedlejší účastník řízení v zaslaném vyjádření uvedl, že je názoru, že ústavní stížnost podaná stěžovatelkou, resp. argumentace v ní uvedená nemůže svědčit o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů Ústavnímu soudu náleží především, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, zejména ty, které jsou dány Listinou. V daném případě nelze porušení ústavnosti postupu Vrchního soudu v Praze shledat. Na závěr navrhl ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout. II. 7. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti splňuje náležitosti podle § 34 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatelka je zastoupena advokátem, jak předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí musí být dána přednost jednotlivci, vykazuje-li působení mocenských orgánů evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle či svévole. 9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky stran porušení práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky bylo toto právo vrchním soudem porušeno, jestliže o její věci rozhodoval senát 3 Cmo, a nikoliv senát 3 Co, resp. 1 Co téhož soudu. 10. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny garantuje každému účastníkovi řízení zákaz odnětí jeho zákonnému soudci. Ohledně příslušnosti soudu i soudce odkazuje na zákonnou úpravu. Listina svou dikcí zakazuje svévolné určování soudce. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a "neschovávat" si je až na dobu, kdy to bude výhodné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193)]. Pravidla přidělování věcí zakotvuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ustanoveních § 41 až 45 následovně: § 41 (1) Rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. (2) Rozvrh práce vydává na období kalendá