I.ÚS 1207/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1207/14 ze dne 24. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EUFI - Fashion s.r.o., IČ 27380491, se sídlem Hostivice, K Chýni 1250, zastoupené advokátem Mgr. Michalem Poupětem, se sídlem advokátní kanceláře AK Poupětová/Poupě s.r.o., Praha 1, Štěpánská 27, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č. j. 26 Cdo 3928/2013-447, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 26 Co 165/2013-410, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 C 339/2010-372, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 31. 3. 2014 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o zaplacení 11 473 384,60 Kč s úrokem z prodlení, představující hodnotu, o níž se zvýšila hodnota objektu žalovaného (vedlejšího účastníka) v důsledku stěžovatelem provedených stavebních úprav, po odečtení částky 575 500,40 Kč, kterou stěžovatel dlužil vedlejšímu účastníku na dlužném nájemném. Stěžovatel byl nájemcem nebytových prostor v předmětné nemovitosti, v nichž provedl se souhlasem vedlejšího účastníka úpravy dle zpracovaného projektu, přičemž nájem nebytových prostor byl následně ke konci dubna 2010 ukončen. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 C 339/2010-372, byla žaloba stěžovatelky o zaplacení 11 473 384,60 Kč s úrokem z prodlení zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II., III.). Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se na daný případ vztahuje úprava dle § 667 odst. 1, věta poslední zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), podle které, dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Při určení výše uváděného zhodnocení dospěl soud k závěru, že jedinou možnou opodstatněnou metodou zjištění výše zhodnocení je nákladový způsob ve znaleckém posudku Ing. Kratěny, CSc., který i přesto, že byl objednán žalovaným (vedlejším účastníkem), považuje soud za věrohodný. Posudek obsahoval doložku ve smyslu § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Závěry ostatních znaleckých posudků soud při svém rozhodování nevzal v úvahu, neboť posudek Ing. Cigánka odhadl pouze faktické náklady rekonstrukce, posudek Ing. Kluzáka aplikoval pouze výnosový způsob a dospěl k absurdnímu výsledku o výrazném znehodnocení domu provedením předmětných úprav a revizní posudek znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL, v. o. s. pokládal soud vzhledem k nedoložené výši investic a odhadu jejich opotřebení za nepodložený odhad. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 26 Co 165/2013-410, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen (výrok I.), dalším výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění podstatných skutkových zjištění, která považuje za správná a plně na ně odkázal. Pokud jde o právní závěry, i zde se plně ztotožnil se soudem prvního stupně. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 26 Cdo 3928/2013-447, dovolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným, neboť záviselo na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla výslovně řešena. S účinností od 1. 9. 2011 došlo zákonem č. 218/2011 Sb. ke změně mimo jiné i občanského soudního řádu, přičemž výkladem ustanovení § 127 odst. 2, § 127a ve spojení s § 132 občanského soudního řádu, ve znění provedeném touto novelou, se soudní praxe dosud nezabývala. Stěžovatelkou byla nastolena otázka, zda ve smyslu § 127a občanského soudního řádu může účastník předložit i revizní znalecký posudek či zda revizní znalecký posudek musí být podle § 127 odst. 2 občanského soudního řádu vyžádán soudem. Dovolací soud dospěl k závěru, že není důvodu, aby se ustanovení § 127a občanského soudního řádu nevztahovalo i na znalecké posudky revizní, když § 127a občanského soudního řádu hovoří o znaleckých posudcích obecně. Pokud tedy splňuje znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127a občanského soudního řádu, pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem i v případě, že jde o znalecký posudek revizní. 6. Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č. j. 26 Cdo 3928/2013-447, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 26 Co 165/2013-410, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 1. 2013, č. j. 8 C 339/2010-372, podává stěžovatelka ústavní stížnost. II. 7. Stěžovatelka v úvodních částech rekapituluje průběh řízení před jednotlivými soudy. 8. Domnívá se, že § 127a občanského soudního řádu umožňuje užít znalecký posudek nevyžádaný soudem a tedy zhotovený jen jednou ze stran soudního sporu jako plnohodnotný posudek pouze v případě, že takový postup není v rozporu se základními zásadami soudního řízení, a to mj. se zásadou rovnosti upravenou v § 18 občanského soudního řádu, případně s (v úvodu) citovanými ústavními právy. 9. Podle stěžovatelky soudy ignorovaly skutečnost, že znalec, který je objednán a zaplacen jednou ze stran soudního sporu, je vždy nutně ovlivněn zadáním zadavatele a je motivován k tomu, aby takové zadání splnil. Za jediný postup, který je v souladu se zásadami spravedlivého procesu a rovnosti stran pak považuje toliko postup dle § 127 odst. 2 občanského soudního řádu. III. 10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. 12. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). 13. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. 14. Jádro ústavní stížnosti představuje pouhá polemika stěžovatelky ohledně použití znaleckého posudku (zhotoveného jednou ze stran soudního sporu) dle § 127a občanského soudního řádu jako plnohodnotného znaleckého posudku. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu však tomuto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). 15. Taková pochybení však v dané věci Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že v dané věci obecný soud přihlédl právě ke znaleckému posudku, jenž byl zpracován z podnětu vedlejšího účastníka (žalovaného) v souladu s § 127a občanského soudního řádu nezakládá podle názo