I.ÚS 1215/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1215/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2110/2023-570 ze dne 13. 2. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 82/2022-519 ze dne 13. 7. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel podal dne 26. 1. 2007 u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("zákon č. 106/1999 Sb.") Žádal o informace o obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání bývalého příslušníka Policie České republiky T. Č. pro jednání, kterého se dopustil dne 1. 5. 2006 proti poškozené K. J.; o obsahu usnesení nadřízeného státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení tohoto trestního stíhání; o obsahu usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Mgr. Martiny Ševčíkové ze dne 16. 11. 2006, kterým bylo trestní stíhání T. Č. zastaveno; dále o obsahu usnesení nadřízeného státního zastupitelství o stížnosti proti tomuto usnesení a nakonec o informace týkající se osoby státní zástupkyně Mgr. Martiny Ševčíkové. Jelikož stěžovateli nebyly požadované informace včas poskytnuty a na jeho žádost vedlejší účastnici o předběžné projednání nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), vedlejší účastnice jen konstatovala porušení práva, jinak byla bezvýsledná, podal dne 29. 9. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu. Tou se proti vedlejší účastnici domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, omluvy a pro případ neposkytnutí zadostiučinění také konstatování porušení jeho základních práv. 2. Obecné soudy rozhodovaly opakovaně. Původně ve věci vydaná rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 4292/2017-298 ze dne 20. 3. 2019. Po novém rozhodování zrušil rozhodnutí soudů všech stupňů, týkající se odstranění vady žaloby, Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3299/20 ze dne 6. 4. 2021. Následná rozhodnutí jsou předmětem nynějšího přezkumu před Ústavním soudem. 3. Při opětovném rozhodování obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Obvodní soud rekapituloval, že o průběhu řízení o poskytnutí informace nebylo sporu. Trvalo od 26. 1. 2007 do 16. 9. 2013, kdy byly stěžovateli poskytnuty kopie jím požadovaných usnesení v neanonymizované podobě. V anonymizované podobě mu byly poskytnuty v roce 2011 a informace týkající se státní zástupkyně v roce 2007. Obvodní soud shledal nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace, které měly být podle zákona poskytnuty do 15 dnů od podání žádosti. V plném rozsahu byly poskytnuty až za více než 6 a půl roku. Délka řízení tedy byla významně překročena. Obvodní soud shledal, že bylo namístě, aby vedlejší účastnice konstatovala porušení práva, což učinila při předběžném projednání nároku. Zároveň dovodil, že pouze konstatování porušení práva není v daném případě postačující k satisfakci vzniklé nemajetkové újmy, neboť stěžovatel zákonným postupem uplatňoval práva zaručená také Listinou základních práv a svobod. Konečného poskytnutí informace se musel domáhat využitím všech forem ochrany, včetně žaloby. 4. Intenzita zásahu do sféry stěžovatele však nebyla natolik významná, aby bylo namístě přiznat mu peněžitou satisfakci. Proto jako odpovídající formu zadostiučinění obvodní soud shledal, kromě již konstatovaného porušení práva, písemnou omluvu. V této souvislosti akcentoval význam řízení pro stěžovatele. Délka řízení sice byla výrazně překročena, avšak význam řízení byl pro něj nepatrný. Stěžovatel sice poukazoval na to, že informace požadoval proto, že on sám byl v minulosti napaden policisty, a proto jej zajímalo, jak budou orgány činné v trestním řízení postupovat v obdobném případě, avšak požadované informace již pro sebe fakticky využít nemohl. Řízení ve věci napadení jeho osoby policisty bylo pravomocně skončeno v březnu 2005, tedy předtím, než žalobce podal předmětnou žádost o informace. V namítaném řízení se jednalo o informace, které byly vesměs dostupné a známé, neboť kauza byla široce medializována. Stěžovatel netvrdil, že by poškozené K. J. poskytoval pomoc. O požadované informace se zajímal ze svého osobního zájmu (občanské angažovanosti), aniž pro něj měly praktický význam. Navíc řízení mohlo být určitým způsobem pro žalobce významné jen do okamžiku, kdy mu byla požadovaná usnesení poskytnuta, i když v anonymizované podobě, což bylo dne 14. 6. 2011. Obvodní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť vedlejší účastnice již konstatovala porušení práva stěžovatele a písemně se mu na základě zrušeného rozsudku městského soudu omluvila, a nárok na peněžité zadostiučinění neshledal důvodným; zpětvzetí žalobního požadavku na poskytnutí omluvy městský soud posoudil jako neúčinné (§ 96 odst. 6 občanského soudního řádu). 5. K odvolání stěžovatele městský soud potvrdil ve věci samé rozsudek obvodního soudu; vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a z tvrzení stěžovatele o významu řízení pro jeho osobu. Městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval podle závazného právního názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3299/20, a posoudil správní i soudní řízení jako jeden celek. Městský soud konstatoval, že mezi stranami zůstala spornou jen otázka formy zadostiučinění. Městský soud rekapituloval stěžejní závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o povaze a významu újmy žadatele v nepřiměřeně dlouhém řízení (bod 21 rozsudku). V souladu s jejími závěry shledal, že "nelze vyloučit, že v některých případech délka řízení by mohla způsobit pouze velmi malou újmu nebo dokonce žádnou újmu". Už ze samotných tvrzení stěžovatele plyne, že neměl osobní zájem na získání požadovaných informací ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry. Městský soud připomněl také závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015. Uzavřel, že vzhledem ke konkrétním okolnostem věci, zejména významu informací pro stěžovatele (viz výše), obvodní soud nepochybil, a je dostačující poskytnout zadostiučinění formou omluvy a že není namístě poskytnout zadostiučinění v penězích. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Seznal, že o stěžovatelem předestřených otázkách městský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve zbytku stěžovatel tvrdil otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí městského soudu nespočívalo; případně své právní posouzení stavěl na skutkovém stavu, jenž nebyl zjištěn, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají. II. Procesní předpoklady řízení a argumentace stěžovatele 7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 8. Stěžovatel uvedl, že se dlouhodobě veřejně angažuje při ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí, že namísto zákonné lhůty 15 dnů trvalo získání požadovaných informací 6 let a 7 měsíců. Namítá, že soudní řízení trvala více než 9 let, a to podle stěžovatele nikoliv z důvodu složitosti věci, nýbrž kvůli neschopnosti soudů nalézt správné a zákonné řešení. O tom má svědčit také zrušující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/20. 9. Ústavně zaručené právo na informace, tedy právo veřejnosti podílet se na správě věcí veřejných, měly podle stěžovatele obecné soudy bagatelizovat jako něco podružného, ba přímo bezvýznamného. Jde podle něj o sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti. Přiznání jen morální satisfakce, nikoli peněžitého zadostiučinění, zejména v případech takto dlouhých řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, například pokud se poškozený na délce řízení podílel. 10. Usnesení Nejvyššího soudu je údajně pouze frázovitě odůvodněno a představuje pouhou (povrchní) p