I.ÚS 122/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 122/04 ze dne 23. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Bryksova 939/37, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 Tz 196/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, byl dne 30. 6. 1988 rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze sp. zn. 2 T 139/88 uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500-77/88, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a stěžovateli byl prominut zbytek trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců a 28 dnů. Dne 13. 3. 2002 byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 101/2002 povolena obnova řízení a původní odsuzující rozsudek byl v celém rozsahu zrušen, stejně jako všechna rozhodnutí obsahově navazující. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Praze ze dne 31. 5. 1988. Dne 3. 1. 2003 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením sp. zn. Nt 101/2002 vyslovil, že stěžovatel je účasten rehabilitace a odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. Proti tomuto rozhodnutí však podal ministr spravedlnosti dne 10. 11. 2003 v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud ČR nyní napadeným rozsudkem tak, že vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. Nt 101/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel proti tomuto rozsudku v ústavní stížnosti namítal několik skutečností. Předně se domnívá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť předseda senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Hrabec současně rozhodoval i jako předseda senátu Vojenského obvodového soudu v Plzni, který rozhodoval v roce 1988 o účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky. Stěžovatel se proto domnívá, že se jedná o situaci upravenou v ust. § 30 odst. 3 tr. řádu, podle kterého je z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně. Stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem ČR sice nevznesl námitku podjatosti, to však podle něj nic nemění na tom, že měl být příslušný soudce z rozhodování vyloučen. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že by v jeho případě došlo k porušení zákona v jeho prospěch a namítl, že Nejvyšší soud ČR dospěl k tomuto závěru nesprávnou interpretací příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel má za to, že vyslovení jeho účasti na rehabilitaci je v plném souladu s ust. § 1 a § 33 odst. 2 tohoto zákona. Podle stěžovatele se v napadeném usnesení uvádí, že "ustanovení § 33 odst. 2 zákona bylo možno v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období..., ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek atd.". Podle Nejvyššího soudu ČR se však nepochybně muselo jednat o právní stav před nabytím účinnosti zákona o soudní rehabilitaci. V případě stěžovatele však bylo nejen zahájeno trestní stíhání, ale posléze byl pravomocně odsouzen, proto použití ustanovení § 33 odst. 2 bylo vyloučeno. Stěžovatel se domnívá, že vyslovení rehabilitace se i v jeho případě vztahovalo k právnímu stavu před účinností zákona č. 119/1990 Sb., neboť šlo o právní stav vzetí do vazby s následným odsouzením. Tento právní stav byl později změněn rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2002 a 26. 3. 2002. Jinak řečeno, po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydání rozsudku zprošťujícího nastala podle stěžovatele přesně ta situace, o níž hovoří Nejvyšší soud ČR jako o typickém příkladu, kdy se má ust. § 33 odst. 2 použít, tedy kdy byla osoba bezdůvodně držena ve vazbě a byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda. Naopak k chybnému postupu obvodního soudu by podle stěžovatele došlo, pokud by soud vyslovil účast na rehabilitaci, aniž by k odsouzení došlo ve vymezeném období, nebo nebyly splněny podmínky ust. § 1 zák. č. 119/1990 Sb. Podle stěžovatele však v jeho případě všechny podmínky splněny byly. Podle stěžovatele je rovněž nesprávný závěr Nejvyššího soudu ČR, podle něhož jediným postupem, který se váže na použití § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona (tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), neboť podle Nejvyššího soudu ČR pouze tak je možné dospět ke spolehlivému zjištění, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon vztahuje či nikoliv. Jak stěžovatel zdůraznil, Nejvyšší soud ČR spatřoval i v tom nezákonnost postupu obvodního soudu, neboť žádné takové řízení se v případě stěžovatele nekonalo. Stěžovatel má však za to, že ust. § 33 odst. 2 zákona je třeba použít právě tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle § 2 a § 4 zákona č. 119/1990 Sb., avšak existují k ní důvody podle § 1 tohoto zákona. Konečně, stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu ČR, podle které okolnost, že došlo k přijetí zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům boje za osvobození, přičemž tento zákon k poskytnutí takové jednorázové částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nemůže být důvodem pro trestní soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil obvodní soud. Podle Nejvyššího soudu ČR to ale může být důvodem, aby se obviněný domáhal u České správy sociálního zabezpečení ohledně své osoby analogického postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon o soudní rehabilitaci aplikován. Stěžovatel se především domnívá, že zákonným důvodem pro vyslovení účasti na rehabilitaci nebyla existence zákona č. 261/2001 Sb., ale to, že v případě stěžovatele byly splněny podmínky uvedené v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., tj. neexistovalo již pravomocné odsuzující rozhodnutí a k odnětí svobody došlo v období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. Stěžovatel však připustil, že kdyby neexistoval zákon č. 261/2001 Sb., spokojil by se stěžovatel se zprošťujícím rozsudkem ze dne 26. 3. 2002. Pokud ovšem zákonodárce v zákoně č. 261/2001 Sb. stanovil uvedenou podmínku, podal stěžovatel trestnímu soudu i návrh na vyslovení účasti na rehabilitaci. Doporučení Nejvyššího soudu ČR, aby se stěžovatel domáhal u České správy sociálního zabezpečení analogického postupu na základě rozsudku ze dne 26. 3. 2002, vychází z neznalosti toho, jak dopadly osoby, které tak postupovaly. Česká správa sociálního zabezpečení jim žádosti zamítala právě proto, že jim chybělo rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel toto tvrzení doložil rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení a Vrchního soudu v Praze ve věci jiného tzv. "odpírače vojenské služby", jehož trestní rozsudky byly rovněž jako v případě stěžovatele zrušeny cestou obnovy řízení. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle kterého nelze záměrům rehabilitace bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Nejvyšší soud ČR se v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele tímto právním názorem Ústavního soudu neřídil a na základě pozitivněprávního dogmatismu při výkladu právních norem vyslovil porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem porušil Nejvyšší soud ČR stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil. Na základě výzvy Ústavníh