I.ÚS 1229/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1229/24 ze dne 11. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Samar Younus Sulaiman Al-Abed, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2024 č. j. 25 Co 181, 389/2021-345, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Francise Samera Sameera Fatohi, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 2. 2021 č. j. 38 C 34/2020-167 a doplňujícím usnesením ze dne 2. 9. 2021 č. j. 38 C 34/2020-236 částečně vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost platit příspěvek na náklady rodinné domácnosti (výrok I.) a zaplatit dlužný příspěvek na náklady rodinné domácnosti (výrok II.), žalobu co do zbytku požadovaného měsíčního příspěvku na náklady rodinné domácnosti a zbytku požadované dlužné částky zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za podanou žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 17. 2. 2022 č. j. 25 Co 181, 389/2021-268 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I. a II.) změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), potvrdil v zamítavém výroku (výroku III.) (výrok II.), změnil ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu (tento snížil) a ve zbývající části jej potvrdil (výrok III.), uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok IV.) a vedlejšímu účastníkovi doplatek soudního poplatku (výrok V.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.). V odůvodnění uvedl, že zvažoval v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení aplikaci § 150 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a z jakých důvodů k tomu nepřistoupil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022 č. j. 24 Cdo 2500/2022-307 odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1467/22 výroky III, IV a VI. tohoto rozsudku zrušil, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu o soudních poplatcích a nákladech řízení bylo svévolné. 4. Městský soud v Praze, po zrušení svého původního rozhodnutí, vydal usnesení napadené touto ústavní stížností. Rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku týkajícím se povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek za žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření tak, že stěžovatelce tuto povinnost neuložil (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl v řízení plně úspěšný a má tedy právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. opět neshledal. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud měl při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení aplikovat moderační právo podle § 150 o. s. ř. Domnívá se, že napadený výrok o povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení byl projevem svévole či libovůle, neboť městský soud rozhodl o nákladech řízení formálně, pouze podle výsledku sporu. Nepřihlédl k dalším okolnostem, které mají vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Městský soud nezohlednil majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, ačkoli byly zřejmé. Stěžovatelka byla v době vydání napadeného rozhodnutí v tíživé sociální a finanční situaci. Naopak nepřiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníkovi by zásadním způsobem nezasáhlo do jeho majetkové sféry a nezpůsobilo mu závažnou újmu. Městský soud nepřihlédl ani k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoji účastníků v průběhu řízení a dalším obdobným okolnostem. Skutečnost, že městský soud zamítl žalobu stěžovatelky na základě odlišného právního názoru, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby byla její žaloba posuzována jako svévolné nebo bezdůvodné uplatňování práva. Jednání stěžovatelky, která i po vyjádření předběžného právního názoru městským soudem trvala na projednání věci, nelze sankcionovat. Městský soud měl přihlédnout i k tomu, že obvodní soud shledal důvody pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále brojí proti výši nákladů řízení. Náklady na vyjádření vedlejšího účastníka ve věci samé jsou v hrubém nepoměru s uloženou náhradou. Soud také přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu daně z přidané hodnoty, aniž by jeho právní zástupce prokázal, že je plátcem DPH. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí byla v rámci náhrady nákladů soudního řízení uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi soudní poplatek za odvolací řízení, který mu byl uložen městským soudem v rozsudku č. j. 25 Co 181, 389/2021-268. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že důvody, pro které byly Ústavním soudem zrušeny výroky o povinnosti uhradit soudní poplatek stěžovatelkou, se vztahují i na výrok V. tohoto rozsudku, kterým soud uložil povinnost nahradit doplatek soudního poplatku za odvolání vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník neměl možnost se vyjádřit k závěru městského soudu o povinnosti zaplacení soudního poplatku. Postup soudu, kterým soudní poplatek doměří až v konečném rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelce nemůže být přičítáno k tíži, že vedlejší účastník nepodal ústavní stížnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 10. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. 11. To platí i pro rozhodování soudu podle § 150 o. s. ř. Je zásadně věcí civ