I.ÚS 1251/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1251/14 ze dne 23. 2. 2015 N 42/76 SbNU 573 Požadavek plného soudního přezkumu rozhodnutí o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1251/14 ve věci ústavních stížností 1. APOTEX EUROPE B. V., se sídlem Darwinweg 20, 2333 CR Leiden, Holandsko, a 2. Zentiva, k. s., se sídlem U Kabelovny 130, 102 37 Praha 10, obou zastoupených JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 3 Ads 28/2013-47 o zamítnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelek ve věci stanovení výše úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 3 Ads 28/2013-47 bylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen "Ústav") ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. SUKLS6033/2009 (dále jen "rozhodnutí Ústavu") byla stanovena výše základní úhrady referenční skupiny č. 28/1 hypolipidemika, statiny; per os, a výše úhrady předmětných přípravků. Obě stěžovatelky napadly výroky rozhodnutí Ústavu o výši základní úhrady referenční skupiny č. 28/1 a o výši a podmínkách úhrady předmětných přípravků odvoláním. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 12. 2. 2010 č. j. MZDR 2163/2010, sp. zn. FAR: L12/2010, (dále jen "rozhodnutí žalovaného") byla odvolání stěžovatelek zamítnuta a rozhodnutí Ústavu bylo potvrzeno. 2. Stěžovatelky napadly rozhodnutí žalovaného správní žalobou, ve které věcně argumentovaly důvody, proč byla výše základní úhrady referenční skupiny č. 28/1 a výše úhrady předmětných přípravků stanovena nesprávně a v rozporu s ustanoveními § 39b a 39c zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 7 Ad 8/2010-213 žalobu obou stěžovatelek zamítl, a to s odkazem na to, že stěžovatelky jako žalobkyně v podané žalobě proti pravomocnému rozhodnutí Ústavu mohly uplatnit pouze svá procesní práva postupem podle § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen "s. ř. s.") - tedy pouze práva tzv. zájemníků, nikoli práva hmotná. Městský soud v Praze vyhodnotil, že námitky stěžovatelek směřují pouze do aplikace hmotného práva, což je při postupu podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního nemožné, a proto žalobu zamítl s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to zejména na jeho rozsudek ze dne 28. 4. 2011 č. j. 3 Ads 48/2010-237. 3. Obě stěžovatelky podaly proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 7 Ad 8/2010-213 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelek zamítl napadeným rozsudkem. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na svou dosavadní judikaturu citovanou i městským soudem a potvrdil, že v posuzovaném případě může být soudní ochrana poskytnuta pouze v rozsahu práv procesních. Do skupiny nepřípustných námitek zařadil jak žalobní námitky, kterými stěžovatelky brojily proti nesprávnému stanovení výše úhrady předmětného léčivého přípravku, tak i námitku rozporu se směrnicí Rady 89/105/EHS o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění, Úřední věstník L 40/8 ze dne 11. 2. 1989, s. 345 a násl., (dále jen "směrnice 89/105/EHS"). Nejvyšší správní soud zdůvodnil svůj názor o omezeném rozsahu soudního přezkumu ve správním soudnictví (tedy postupu podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního) tak, že obsahem právních vztahů v rámci veřejného zdravotního pojištění je povinnost pojištěnců odvádět stanovenou část svých příjmů zdravotní pojišťovně v podobě pojistného na straně jedné a jejich tomu odpovídající právo na úhradu zdravotní péče v případech, kdy dojde k pojistné události (nemoc), na straně druhé (§ 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Zdravotní péče hrazená ze zdravotního pojištění pak zahrnuje mimo jiné také poskytování léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely [§ 13 odst. 2 písm. f) a g) zákona o veřejném zdravotním pojištění, pozn. red.: ve znění do 31. 3. 2012]. Předmětem správního řízení, ve kterém se rozhoduje o podmínkách a výši úhrady ze zdravotního pojištění, je úhrada zdravotní péče realizované formou poskytnutí léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely. Osobami, které jsou rozhodnutím přímo dotčeny na svých veřejných subjektivních právech, jsou pak pojištěnci jako účastníci pojistného vztahu s tou kterou zdravotní pojišťovnou. Naproti tomu zákon "ne zcela přesně" dává právo být účastníkem správního řízení též "třetím osobám", podaly-li tyto osoby žádost o zahájení řízení dle § 39f odst. 2 písm. a) a b) zákona. Nejvyšší správní soud sice připustil, že tyto třetí osoby nepochybně mají ekonomické zájmy na realizaci zdravotního pojištění a úhradách z prostředků zde akumulovaných, tyto zájmy však prý nelze uplatňovat v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o výši úhrady, neboť zde nebyly předmětem rozhodování. Předmětem řízení před Ústavem je totiž úhrada zdravotní péče jakožto plnění z pojistného vztahu mezi pojišťovnou a pojištěnci. Hospodářské zájmy osob, které se podílejí na uskutečňování tohoto vztahu, nejsou a nemohou být předmětem posouzení Ústavem, neboť s tímto vztahem nesouvisí a Ústav není k jejich posouzení příslušný [srov. § 13 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů]. Ochrana ekonomických zájmů (soutěžních práv) subjektů podle § 39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 48/1997 Sb., která je bezesporu žádoucí, proto nemůže být poskytována tak říkajíc "po linii zdravotního pojištění", nýbrž "po linii ochrany hospodářské soutěže", ke které jsou ovšem právním řádem povolány odlišné orgány veřejné správy. 4. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podaly stěžovatelky (každá samostatně) ústavní stížnost, přičemž řízení o obou ústavních stížnostech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. I. ÚS 1251/14-25 spojena ke společnému řízení. 5. Poté se k otázce projednávané nyní Ústavním soudem vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 Ads 35/2013-63 překonal názor judikovaný v rozsudku Nejvyššího správního soudu napadeném ústavními stížnostmi, a to pro rozpor výkladu s příslušnou vnitrostátní úpravou, s ústavním pořádkem i s právem Evropské unie (dále též jen "EU"), a rozhodl o tom, že osobám v pozici obdobné pozici stěžovatelek v nyní posuzované věci náleží plný soudní přezkum: "Žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění podle § 39f odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako držitelé registrace těchto léčivých přípravků a účastníci správního řízení podle § 39g odst. 1 téhož zákona jsou v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v tomto řízení vydaného aktivně procesně legitimováni podle § 65 odst. 1 s. ř. s." II. Argumentace stran 6. Stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech obdobného obsahu poukazují na to, že v důsledku shora uvedených rozhodnutí obecných soudů došlo k tomu, že jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu, pokud jde o nesprávnou konkrétní částku hrazenou na léčivo (tj. na předmětné přípravky) z veřejného zdravotního pojištění. Stejně tak bylo stěžovatelkám odepřeno právo na soudní ochranu, pokud jde o netransparentní postup správních orgánů, který nemá oporu v platných právních předpisech. 7. I když stěžovatelky ve své žalobě uváděly konkrétní námitky, dokládající, že výše základní úhrady referenční skupiny č. 28/1, jakož i výše úhrady předmětných přípravků byla stanovena nesprávně a v rozporu se zákonem, Městský soud v Praze posoudil veškeré námitky směřující proti výkladu a aplikaci hmotného práva správními orgány jako nepřípustné, a to z toho důvodu, že stěžovatelky v podané žalobě proti napadenému správnímu rozhodnutí mohly uplatnit pouze procesní práva, nikoli práva hmotná. V důsledku napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem Městské