I.ÚS 1269/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1269/24 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3958/2023-1055 ze dne 21. 2. 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 83/2019-982 ze dne 2. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 693/2002-693 ze dne 12. 9. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zakotvená především v čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel se žalobou z roku 1999 u civilních soudů domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 3 156 196 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. V trestních řízeních stěžovatel vystupoval jako poškozený, neboť se v roce 1995 stal obětí trestného činu spáchaného skupinou šesti pachatelů, mezi nimiž měla figurovat i jeho bývalá manželka a její příbuzní. Dotčené osoby měly vniknout do domu stěžovatele a vůči stěžovateli se zde dopustit fyzického násilí; odvezly odtud i z kanceláře stěžovatele některé věci a zařízení. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele nezajistily jeho nárok na náhradu škody a nezákonně nevyužily postupu upraveného v § 47 odst. 4, § 78 a § 79 trestního řádu, v tehdy účinném znění, tj. neučinily úkony k vydání, respektive odnětí věci důležité pro trestní řízení. O nároku stěžovatele orgány nerozhodly, byť jej stěžovatel řádně uplatnil. 3. Žalovaná částka sestávala z následujících položek: 1) náhrada újmy za ublížení na zdraví ve výši 8 575,50 Kč; 2) náhrada škody za majetek stěžovatele, jenž mu byl odcizen dne 20. 12. 1995 ve výši 157 752,20 Kč; 3) náhrada za další majetek stěžovatele, jenž mu byl odcizen dne 27. 12. 1995 ve výši 374 742 Kč, 4) náhrada za odcizený majetek, který měl stěžovatel v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou bývalou manželkou ve výši 275 126,30 Kč; 5) náhrada zisku za období let 1996 až 2013 ve výši 100 000 Kč za každý rok, tj. celkem ve výši 1 800 000 Kč, který žalobci ušel v důsledku nemožnosti svobodné volby zaměstnání (v důsledku odcizených dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem; 6) náhrada nemajetkové újmy způsobené zastavením pracovního postupu stěžovatele a neprodloužením pracovní smlouvy, jakož i nedosažením doktorátu a habilitace ve výši 450 000 Kč; 7) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v trestním řízení ve výši 30 000 Kč; 8) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v souběžně vedeném civilním řízení o náhradu škody ve výši 10 000 Kč; a 9) náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 50 000 Kč. 4. Okresní soud v Kolíně ("nalézací soud") žalobu stěžovatele "prvním" rozsudkem č. j. 11 C 693/2002-226 ze dne 26. 4. 2007 zamítl. Dospěl k závěru, že postup, který stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, není nesprávným úředním postupem; stěžovatel kromě toho neunesl břemeno tvrzení ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem a údajnou škodou. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") potvrdil uvedené rozhodnutí "prvním" rozsudkem č. j. 24 Co 15/2008-276 ze dne 15. 5. 2008. 5. Nejvyšší soud ovšem rozsudkem č. j. 28 Cdo 1572/2009-329 ze dne 14. 12. 2011 uvedená rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil. Dospěl k následujícím závěrům: Nerozhodl-li státní zástupce (soud) v rámci trestního řízení o návrhu stěžovatele na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, dopustil se tím nesprávného úředního postupu a mohl tak založit odpovědnostní titul na straně státu, protože v rozporu s § 46 trestního řádu neposkytl poškozenému možnost uplatnit práva. O nesprávný úřední postup jde i tehdy, neučinily-li orgány činné v trestním řízení žádná opatření k vydání věcí (§ 78 trestního řádu), popřípadě nerozhodly o odnětí věcí (§ 79 trestního řádu), které byly při trestné činnosti stěžovateli odebrány, neboť šlo o věci důležité pro trestní řízení. V projednávaném případě je nutno zkoumat, zda by případný úkon příslušného orgánu směřujícího k vydání či odnětí řešených věcí mohl dosáhnout svého účelu. Jestliže by bylo zjištěno, že se věci v rozhodné době již u obviněných nenacházely a po spáchání trestného činu loupeže nebyly vůbec nalezeny, postrádal by postup podle § 78 trestního řádu či následně podle § 79 trestního řádu význam. Podstatné tedy je, zda nečinnost orgánů mohla vést ke způsobení škody stěžovateli. Obdobně je třeba zabývat se i reálnou možností zajištění nároku stěžovatele na majetku obviněných ve smyslu § 47 trestního řádu. 6. Nalézací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 žalobu stěžovatele zamítl. Uvedené rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud - v pořadí druhým rozsudkem č. j. 24 Co 83/2019-795 ze dne 7. 11. 2019 - jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud v "druhém kole" rozhodování dospěl k závěru, že žalobě nebylo možné vyhovět v části týkající se vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy; aplikovaný zákon č. 58/1969 Sb. takový nárok poškozeným nepřiznával. Ohledně zajištění nároku stěžovatele postupem podle § 47 trestního řádu odvolací soud uvedl, že nemohl být úspěšný, nebylo-li na jeho podkladě ani na podkladě dalších tehdy dostupných informací možné dovodit, že by jednání obviněných zakládalo (byť i jen v rovině pravděpodobnosti) reálnou obavu z možného budoucího ztížení nebo zmaření uspokojení stěžovatelova nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu podle odvolacího soudu nešlo o nesprávný úřední postup, za který by bylo stěžovatele možné odškodnit. Ani nečinnost spočívající v nevyužití institutů vydání či odnětí věcí (§ 78 a § 79 trestního řádu) nemohla vést ke způsobení v žalobě tvrzené škody. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že obvinění měli věci ve své dispozici v době, kdy stěžovatel návrh učinil. 7. Nejvyšší soud ovšem - v pořadí druhým rozsudkem č. j. 30 Cdo 483/2022-924 ze dne 19. 10. 2022 - "druhý" rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to ve vztahu k částce 2 607 620,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v rozsahu, v němž řeší stěžovatelův nárok na náhradu škody ve výši 807 620,50 Kč s příslušenstvím a na ušlý zisk vyčíslený na částku 1 800 000 Kč. Podle Nejvyššího soudu nebylo v případě závěru odvolacího soudu týkajícího se nevyužití postupu podle § 78 a § 79 trestního řádu patrné, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel. Odvolací soud dospěl k závěru, že z důkazů provedených nalézacím soudem nebylo prokázáno, že obvinění měli věci ve své dispozici v době, kdy stěžovatel návrh učinil; jaké konkrétní důkazy odvolací soud tímto způsobem hodnotil a na základě jakých konkrétních skutkových zjištění, jež by z těchto důkazů vyplynuly, k takovému závěru dospěl, však již nespecifikoval. Odvolací soud se především nevypořádal se zjištěním, které nalézací soud učinil z trestního spisu, podle něhož dva vyslechnutí svědci uvedli, že bývalá manželka stěžovatele část věcí stěžovatele u nich po přechodnou dobu uschovala, a poté je odvezla do svého bytu. Odvolací soud zatížil odvolací řízení procesní vadou, neboť postupoval v rozporu s § 213 odst. 3 občanského soudního řádu. Při svém rozhodování zohlednil blíže nespecifikované důkazy provedené nalézacím soudem, které tento soud výslovně nepovažoval za významné, a proto z nich sám žádná skutková zjištění neučinil, aniž by sám odvolací soud v odvolacím řízení prováděl jakékoliv dokazování. Odvolací soud nerozhodl ani o stěžovatelově návrhu na rozšíření žaloby. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k částce 548 575,50 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byla původní žaloba rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 9. 2018 zamítnuta, bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud odvolací soud zavázal, aby nejprve rozhodl o posledním návrhu stěžovatele na rozšíření žaloby způsobem předvídaným v § 95 o. s. ř. a následně znovu posoudil otázku, zda skutečnosti, které po provedeném dokazování vyšly v řízení najevo nebo po zopakování dokazování najevo vyjdou, odůvodňují existenci stěžovatelova nároku na náhradu škody a ušlého zisku. 8. Odvolací soud následně - v pořadí již třetím, ústavní stížností napadeným, rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 - prvostupňový rozsudek nalézacího soudu ze dne