I.ÚS 1393/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1393/24 ze dne 15. 10. 2024 Řádné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů MVDr. Michala Blovského a Mgr. Jany Blovské, zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Pražákova 1024/66a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3137/2023-724 ze dne 5. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3137/2023-724 ze dne 5. března 2024 v části, jíž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 45/2022-695 ze dne 25. dubna 2023 v rozsahu jeho výroku I a části výroku II potvrzující výrok II rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 171/2018-636 ze dne 15. září 2021, bylo porušeno právo stěžovatelů na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3137/2023-724 ze dne 5. března 2024 se ruší ve výroku I v části, jíž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 45/2022-695 ze dne 25. dubna 2023 v rozsahu jeho výroku I a části výroku II potvrzující výrok II rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 9 C 171/2018-636 ze dne 15. září 2021, a dále v nákladovém výroku II. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Stručné vymezení podstaty nálezu 1. V nálezu se Ústavní soud zabývá ústavními požadavky na rozhodování o dovolání. 2. Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí dovolání tím, že dovolání nebylo přípustné pro řešení otázek předložených v dovolání, avšak v odůvodnění odkázal výlučně na rozhodnutí, z nichž řešení těchto otázek nevyplývá. Nejvyšší soud se navíc nezabýval přípustností dovolání, ač byl upozorněn na extrémní (příkrý) rozpor odůvodnění krajského soudu s obsahem spisu, jehož existence měla podstatný význam pro posouzení právní otázky předložené stěžovateli v dovolání. Takové rozhodování o dovolání shledal Ústavní soud za porušení práva na přístup k soudu. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 3. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 4. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž stěžovatelé uplatňovali svou pohledávku za státem z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí. Všechny tři dílčí nároky uplatněné stěžovateli souvisely s pozemkem p. č. X1 a na něm stojícím rodinným domem č. p. X2 (aktuálně již tvořícím součást pozemku) v k. ú. Pohořelice nad Jihlavou ("nemovitost"), které stěžovatelé koupily od Anny Malachovové ("prodávající"). 5. Nemovitost byla původně ve vlastnictví Anny Kušlové ("původní vlastnice"). Ta ji převedla na obchodní společnost K.L.H.Credit, spol. s r. o. ("kupující"), od ní ji nabyla prodávající a od ní začátkem roku 2003 stěžovatelé. 6. Následně se stěžovatelé v létě 2003 od Okresního soudu v Břeclavi ("okresní soud") dozvěděli, že u něj probíhá pod sp. zn. 9 C 1766/96 řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy mezi původní vlastnicí a kupující, a o určení vlastnického práva k domu a pozemku. Stěžovatelé byli do řízení vtaženi na stranu žalovanou, neboť byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitosti. 7. Okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 1766/96-239 ze dne 26. ledna 2009 žalobu zamítl. K odvolání původní vlastnice Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. května 2010 rozsudek okresního soudu částečně změnil, a to tak, že určil, že původní vlastnice je vlastníkem nemovitosti. Toto rozhodnutí vycházelo ze závěru, že smlouva mezi původní vlastnicí a kupující byla neplatná, a proto nemohli ani prodávající, ani stěžovatelé nemovitost do vlastnictví nabýt, kupující totiž nemohla na nikoho převést více práv, než sama měla. 8. Dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. září 2012. Rozsudky krajského soudu i Nejvyššího soudu byly na základě ústavní stížnosti stěžovatelů zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12, neboť jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Zásah byl způsoben primárně tím, že soudy nehodnotily, zda byli stěžovatelé v dobré víře ohledně toho, že se stali vlastníky nemovitosti. 9. V dalším řízení krajský soud rozsudkem č. j. 14 Co 378/2009-598 ze dne 19. října 2017 rozhodl o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva vůči stěžovatelům, neboť shledal, že na určení již není naléhavý právní zájem, když ke dni rozhodnutí už nebyli vedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitosti. 10. V návaznosti na první rozsudek krajského soudu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastnicí nemovitosti je původní vlastnice, původní vlastnice nemovitost darovala své vnučce a ta ji následně převedla na manžele Lakatošovy ("poslední vlastníci"). Ve výsledku tak stěžovatelé neměli ani nemovitost, ani peníze, které zaplatili prodávající jako kupní cenu. 11. Stěžovatelé se následně domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ("zákon č. 82/1998 Sb."). Konkrétně se domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 1766/96, dále pak újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v katastru nemovitostí nebylo vyznačeno, že probíhá řízení, konečně pak požadovali náhradu újmy vzniklé nezákonným (Ústavním soudem zrušeným) rozsudkem krajského soudu, v jehož důsledku ztratili nemovitost. 12. Okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 171/2018-636 ze dne 15. září 2021 rozhodl, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ("žalovaná") je povinna zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně 1 770 496,90 Kč (výrok I), žalobu co do 404 488,10 Kč zamítl (výrok II), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 169 215 Kč (výrok III), žalobu ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou zamítl co do 130 785 Kč (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 169 215 Kč (výrok V), žalobu ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou zamítl co do 130 785 Kč (výrok VI), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů na náhradě nákladů řízení částku 86 698,47 Kč (výrok VII). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Dále dospěl k závěru, že o nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být způsobena nevyznačením informací v katastru nemovitostí, již mezi stěžovateli a žalovanou bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Konečně pak v podstatné části vyhověl žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Dospěl přitom k závěru, že stát odpovídá jako solidární dlužník, neboť ke škodě došlo přímo v důsledku rozsudku krajského soudu, jenž byl následně zrušen Ústavním soudem. 13. K odvolání stěžovatelů (proti zamítavým výrokům II, IV a VI) a žalované (proti vyhovujícím výrokům I, III a V) krajský soud rozsudkem č. j. 17 Co 45/2022-695 ze dne 25. dubna 2023 rozsudek okresního soudu v jeho výroku I změnil tak, že žalobu v části, v níž se stěžovatelé domáhali po žalované zaplacení částky 1 770 496,90 Kč k ruce společné a nerozdílné, zamítl (výrok I rozsudku krajského soudu), ve výrocích II, III, IV, V a VI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku krajského soudu), ve výroku VII rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 368 Kč (výrok III rozsudku krajského soudu), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 684 Kč (výrok IV rozsudku krajského soudu). Posouzení nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení a z titulu nevyznačení informace v katastru nemovitostí měl krajský soud za věcně správné, a proto rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu potvrdil. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ovšem krajský soud posoudil jinak. Vyšel z toho, že stát nemá být solidárním dlužníkem, nýbrž tzv. posledním dlužníkem, tedy je možno po něm požadovat náhradu škody až v situaci, kdy je zřejmé, že se stěžovatelé nedomohou svého nároku po někom jiném, kdo je povinen jim plnit. Bylo možno požadovat vydání bezdůvodného obohacení po prodávající (jíž stěžovatelé uhradili kupní cenu za nemovitost), nebo požadovat určení, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitosti v řízení proti posledním vlastníkům. 1