I.ÚS 1397/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 N 38/76 SbNU 515 Náhrada nákladů řízení poškozeného v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 19. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Zdenky Stratilové, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2014 č. j. 4 To 39/2014-537 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 3 T 50/2012-522, jimiž stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a J. H., zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2014 č. j. 4 To 39/2014-537 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 3 T 50/2012-522 bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2014 č. j. 4 To 39/2014-537 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2013 č. j. 3 T 50/2012-522 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 15. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Po skončení funkčního období původní soudkyně zpravodajky byla věc dne 24. 9. 2014 postoupena k vyřízení novému soudci zpravodaji. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 T 50/2012 vystupovala stěžovatelka jako poškozená, jejíž práva byla porušena obžalovanou, t. č. její zaměstnankyní, když tato nakupovala jménem stěžovatelky a na její účet zdravotnický materiál (zejména botulotoxin), který sama, bez stěžovatelčina vědomí, užívala k provádění medicínských zákroků. Tím stěžovatelce způsobila škodu ve výši 1 434 850 Kč. Obžalovaná byla rozsudkem městského soudu ze dne 1. srpna 2012 č. j. 3 T 50/2012-366, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. října 2012 sp. zn. 7 To 328/2012, za výše uvedené jednání shledána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry a byla jí uložena povinnost nahradit stěžovatelce uvedenou škodu a vzniklé náklady řízení. Na základě dovolání podaného obžalovanou však Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru o nedostatečném prokázání naplnění znaků trestného činu zpronevěry a za nezákonný označil rovněž výrok týkající se povinnosti nahradit stěžovatelce způsobenou škodu. Stěžovatelka totiž uzavřela dne 7. ledna 2011, tedy před zahájením trestního stíhání, s obžalovanou dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 a násl. tehdy platného občanského zákoníku. Jejím předmětem byla náhrada škody způsobené neoprávněnými nákupy zdravotnického materiálu ze strany obžalované za "uplynulé 4 kalendářní roky". Tím dle Nejvyššího soudu zanikl původní odpovědnostní vztah a byl nahrazen novým, jímž strany odstranily pochybnosti v otázce odpovědnosti za způsobenou škodu, jakož i její výše. Z toho důvodu nemůže být stěžovatelce náhrada škody přiznána v adhezním řízení. Následně bylo ve věci znovu rozhodováno soudy nižších stupňů, které, vázány názorem Nejvyššího soudu, shledaly obžalovanou vinnou ze spáchání trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelku odkázaly s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Napadeným usnesením pak městský soud rozhodl, že stěžovatelce se jako poškozené nepřiznávají náklady řízení ve výši 121 068 Kč. Dospěl přitom k závěru, že povaha věci a okolnosti případu ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, brání tomu, aby byla odsouzené uložena povinnost nahradit náklady řízení vzniklé stěžovatelce. Za takovou okolnost považuje městský soud výše uvedenou dohodu o narovnání, kterou zanikly nejisté závazky mezi odsouzenou a stěžovatelkou a byly nahrazeny závazkem novým. Stěžovatelka se tak nemohla domáhat náhrady škody v adhezním řízení. Její náklady proto dle soudu vznikly "v podstatě zbytečně" a stěžovatelka se měla primárně soustředit na vymáhání nového závazku. Stěžovatelkou podané odvolání pak zamítl napadeným usnesením krajský soud, který se ztotožnil se závěry soudu městského. Ke stěžovatelčiným námitkám stran složitosti sporu a nejistoty výsledku celého řízení uvedl, že v projednávaném případě je třeba aplikovat zásadu "neznalost zákona neomlouvá", přičemž zohlednil rovněž skutečnost, že stěžovatelka byla ještě před podáním trestního oznámení zastoupena odborníkem, pročež si měla být právních důsledků uvedených okolností vědoma. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření ostatních účastníků řízení 3. Protiústavnost postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka v několika aspektech napadeného řízení. Při výkladu § 154 odst. 2 trestního řádu soudy nezohlednily nedávnou novelizaci tohoto ustanovení, jejímž účelem bylo posílení práv poškozeného. Dle tohoto ustanovení je možné nepřiznat poškozenému náhradu jemu vzniklých nákladů řízení toliko ve zcela mimořádných případech, např. kdy sám spoluzavinil vznik škody. Taková situace však v projednávaném případu nenastala. Stěžovatelka se naopak stala obětí úmyslného podvodu, spáchaného pouze odsouzenou. Při hodnocení skutkových okolností pak oba soudy nevzaly v potaz několik podstatných skutečností. Předně, stěžovatelka byla odsouzenou při uzavírání dohody o narovnání ujištěna, že způsobená škoda odpovídá částce v dohodě uvedené. Skutečný, mnohem větší rozsah způsobené škody vyšel najevo až po sjednání dohody. Dohoda tak byla uzavřena v omylu vyvolaném lstí ze strany odsouzené. Všechny tyto okolnosti měly soudy zvážit a provést k jejich vyhodnocení doplňující dokazování. To však i přes stěžovatelčiny návrhy neučinily. Za nepřijatelné pak stěžovatelka považuje, aby jí nebyla náhrada nákladů řízení přiznána s odkazem na zásadu ignorantia legis neminem excusat, přestože stěžovatelčinu argumentaci původně beze zbytku přijaly soudy nižších stupňů. Konečně, stěžovatelka je toho názoru, že soudy porušily mezinárodní závazek stran ochrany jejího majetku, neboť nelze popřít, že stěžovatelka nabyla z postupu státních orgánů v celém trestním řízení legitimní očekávání uspokojení svého nároku. Nezohledněním této skutečnosti selhaly soudy v povinnosti ochrany takového legitimního očekávání. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 4. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka brojí již několikátou stížností proti témuž. Soud připomněl, že Ústavní soud obvykle nepovažuje oblast náhrady nákladů řízení za hodnou ústavní ochrany. V posuzovaném případě stěžovatelčin zmocněnec nevyvíjel žádnou nadměrnou aktivitu a spíše v napadeném řízení rozporoval názor Nejvyššího soudu. Pokud byla v průběhu řízení najisto postavena otázka, že se stěžovatelka nemohla domáhat nároku na náhradu škody, je nutné všechny její kroky v řízení považovat za v podstatě obsoletní, řízení prodlužující a pro poškozenou materiálně zbytečné. Její práva byla dle městského soudu dostatečně chráněna veřejnou žalobou, která pro stěžovatelku prosadila satisfakci v podobě odsouzení škůdkyně. 5. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. 6. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslala rovněž odsouzená bývalá zaměstnankyně stěžovatelky (dále jen "vedlejší účastnice"), která podanou ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť napadená rozhodnutí nejsou způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva a svobody. Stěžovatelkou uplatněné námitky jsou pouhou pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Vedlejší účastnice se ztotožňuje s hodnocením skutkového stavu provedeným obecnými soudy a z něj vyplývajícím závěrem o neú