I.ÚS 140/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 140/05 ze dne 27. 3. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti I. I., zastoupeného JUDr. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, sp.zn. 10 To 111/2004, a proti (předchozímu) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou a upřesněnou podáním ze dne 19.1.2007, brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, sp.zn. 10 To 111/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho základních práv a práv jeho blízkých na ochranu údajů, garantované čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva na spravedlivý proces, dané čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost opírá o následující důvody: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5.9.2002, sp.zn. 2 T 9/2001, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podle § 187 odst. 1, 2, 4 písm. c) tr. zákona. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2002, sp.zn. 10 To 174/02, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11.7.2003, sp.zn. 2 T 9/2001, byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, byl napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušen a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001, byl opět uznán vinným stejným trestným činem a odsouzen ke stejnému trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2.12.2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Řízení proti stěžovateli souvisí též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004, kterým bylo rozhodnuto, že rozsudkem ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/2003, byl porušen zákon ve prospěch stěžovatele a spolu s ním odsouzeného A. B.. Stěžovatel namítal zejména následující skutečnosti. Soud použil v rozsudku jako jeden z důkazů zprávu sanatoria P. v P., ze které vyplynulo, že tam byla vyšetřována manželka stěžovatele. Tento důkaz byl obstarán nezákonným způsobem, neboť sanatorium sdělilo uvedenou skutečnost k dotazu státní zástupkyně bez souhlasu manželky M. I., což je v rozporu s ust. § 55 odst. 1 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud tedy neměl takový důkaz přijmout. Základním důkazem viny stěžovatele byly záznamy o odposleších telefonních hovorů. Tyto důkazy rovněž neměly být v řízení použity, neboť byly získány v rozporu se zákonem. Nesplňují totiž podmínku uvedenou § 88 odst. 4 tr. řádu, neboť z nich není zřejmé, která osoba záznam pořídila. Do spisu byl dodatečně státní zástupkyní krátce před ukončením dokazování dne 10.7.2003 (jako reakce na předchozí námitky stěžovatele) založen protokol, ve kterém je uvedeno, že záznamy byly pořizovány na speciálním pracovišti Police ČR v Plzni. Z obsahu protokolu není zřejmé, které pracoviště záznamy pořizovalo. Přitom nelze po 4 letech vyhotovovat protokol o akci dávno skončené. Závazný pokyn policejního prezidenta, zmiňovaný v protokolu není obecně závaznou právní normou, takže podle něj nebylo možno postupovat. V protokolu není ani uvedeno, kdo odposlechy realizoval, záznam telekomunikačního provozu tedy neměl být jako důkaz použit. Státní zástupkyně pak iniciovala stížnost pro porušení zákona, o které rozhodoval výše citovaným rozsudkem Nejvyšší soud; ten konstatoval, že automatické nahrávací zařízení bez osobní ingerence fyzické osoby vyhovuje ust. § 88 odst. 4 tr. řádu. Stěžovatel se domnívá, že uvedený názor nepřípustným způsobem rozšiřuje ust. § 88 odst. 4 tr. řádu a zasahuje tak do práv chráněných čl. 13 Listiny, takže i tento rozsudek napadá touto ústavní stížností. Stěžovatel dále uvedl, že soudu byl v rámci řízení předložen znalecký posudek a jeho dodatek. Tento posudek však má formální nedostatky. Usnesením soudu byla přibrána jako znalecký ústav Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta aplikovaných věd, katedra kybernetiky. Ing. Z. Š., Ph.D., který posudek zpracovával, však při hlavním líčení dne 27.8.2002 prohlásil, že neví, zda byl někým pověřen zpracováním znaleckého posudku. Znalecký posudek zpracoval sám a s nikým jej nekonzultoval a nikdo jej nepověřil, aby jej jako ústavní znalecký posudek prezentoval. Postup při vypracování posudku a jeho dodatku tedy nebyl v souladu s ust. § 110 tr. řádu. Znalecký posudek ústavní není posudkem jedné osoby, ale ústavu či školy, který zpracovávají jedna či více osob, které pak obsah posudku konzultují s ústavem či školou a pak jej z pověření ústavu či školy přenášejí. Tento postup nebyl dodržen. Ing. Š. není znalcem jmenovaným a zapsaným v seznamu znalců. Posudek je tedy z procesního hlediska nepoužitelný. Na věci nic nemění ani skutečnost, že dodatek ke znaleckému posudku již obsahuje razítko Západočeské univerzity Plzeň a nečitelný podpis. K vlastnímu obsahu znaleckého posudku pak stěžovatel namítá, že znalec v něm porovnává náhodně vybraný hovor z odposlechů (hovor ze dne 21.9.1999) s hovory, jež jsou obsaženy v písemném podání. Použitý hovor však nebyl soudem proveden k důkazu, takže znalec porovnával hovor k důkazu neprovedený s hovory, které soud k důkazu provedl. Za nesprávné považuje stěžovatel i to, že znalci byly předloženy písemné přepisy hovorů, ze kterých je zřejmé, kdy byl hovor realizován i kdo jej vedl. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 9/2001, vedený u Krajského soudu v Plzni. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.9.2002, sp.zn. 2 T 9/2001, rozhodl tak, že se obžalovaný I. I. (stěžovatel), D. S. a A. B., zprošťují obžaloby, podle které měli organizovat transport heroinu z České republiky do Dánského království (svazek XIII - č.l. 4032). K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.12.2002, sp.zn. 10 To 174/02, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni. Zároveň zavázal krajský soud k provedení dalších důkazů (výslech svědků, včetně svědků z ciziny, listinami z Dánského království (svazek XIV - č.l. 4143-45). Krajský soud v Plzni pak rozsudkem ze dne 11.7.2003, sp.zn. 2 T 9/2001 ve výroku I. uznal stěžovatele (spolu s A. B.) vinným, že od konce měsíce září 1999 do října 1999 zorganizovali odeslání zásilky 6.960 gramů látky s obsahem 18% heroinu z ČR do Dánského království. Tím spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. i) tr. zákona a soud jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 roku. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2003, sp.zn. 10 To 135/03, zrušil napadený rozsudek ve výroku I. o vině a v celém výroku o trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni. V ostatních výrocích zůstal uvedený rozsudek nedotčen. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 21.4.2004, sp.zn. 4 Tz 31/2004 (svazek XVI. - č.l. 4831) rozhodl, že uvedeným rozsudkem vrchního soudu ze dne 27.11.2003 v jeho zrušující části byl porušen zákon ve prospěch stěžovatele a A. B. V této souvislosti Nejvyšší soud mimo jiné prohlásil, že v situaci, kdy je odposlech prováděn pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení, bez osobní ingerence fyzické osoby, by zřejmě požadavek na zjištění údajů o takové fyzické osobě zcela popíral popsané technické podmínky, za kterých se odposlech uskutečňuje. Jestliže § 88 odst. 2 tr. řádu, zmiňuje nutnost údajů o osobě, která záznam pořídila, Nejvyšší soud konstatuje, že jde o identifikaci oprávněného subjektu provádějícího odposlech a záznam telekomunikačního provozu tak, aby bylo možno přezkoumat, zda záznam byl pořízen zákonným způsobem. Citované zákonné ustanovení nadto výslovně neuvádí, že musí jít o fyzickou osobu. S přihlédnutím ke znění ustanovení § 88 odst. 2 tr. řádu, poslední věta, je při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu za "osobu, která záznam pořídila" nutno považovat útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR a nikoliv fyzickou osobu, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, neboť se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechu a záznamu (viz str. 6 rozsudku). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.6.2004, sp.zn. 2 T 9/2001-4876, uznal stěžovatele vinným, že spolu s A. B. od konce měsíce září 1999 do října 1999 zorganizovali a zprostře