I.ÚS 1411/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1411/24 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje) a soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Otakara Vrbíka, zastoupeného JUDr. Libuší Krafft, advokátkou se sídlem U Studánky 326/26, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3370/2023-559 ze dne 27. 2. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 145/2022-509 ze dne 10. 5. 2023 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo I45/2022-5I9 ze dne 18. 5. 2023 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 75 Cm 81/2020-449 ze dne 21. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Tomáše Pelikána se sídlem Na Havránce 1508/14, Praha 4, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel podal v roce 2009 proti vedlejšímu účastníkovi žalobu o zaplacení 124 020 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel je členem představenstva v záhlaví uvedeného družstva ("družstvo"), jehož insolvenčním správcem je vedlejší účastník. Žalobu stěžovatel podal z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009; uplatnil pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ("insolvenční zákon"). V předchozích rozhodnutích Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Klíčovými se staly především otázky: 1. zda stěžovatel uzavřel jako člen statutárního orgánu s družstvem platnou pracovní smlouvu, a vznikl mu tak (nad rámec výkonu funkce člena představenstva) pracovněprávní vztah, na jehož základě měl nárok na doplacení mzdy, a 2. zda tuto tvrzenou pohledávku bylo možné uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou (či jako pohledávku jí postavenou na roveň) podle insolvenčního zákona. 2. První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010 včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015. Druhý (zamítavý) rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 9. 2016 a jej potvrzující rozsudek městského soudu ze dne 25. 10. 2017 Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 a současně věc postoupil městskému soudu jako soudu věcně příslušnému pro spor mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu. (K podrobné rekapitulaci předchozích řízení srov. také str. 2 až 4 v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.) 3. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 21. 6. 2022 žalobu zamítl. Na základě závazných právních názorů Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl platný pracovněprávní vztah. Jeho pohledávka tak není pracovněprávní. Činnost stěžovatele byla podřaditelná pod výkon funkce člena představenstva, tudíž mu nemohla náležet mzda na základě pracovní smlouvy. Uplatněná pohledávka není ani pohledávkou za majetkovou podstatou, ani pohledávkou jí postavenou naroveň podle insolvenčního zákona. Jejího splnění se tak stěžovatel nemůže domáhat na vedlejším účastníkovi (insolvenčním správci). 4. K odvolání stěžovatele vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Vrchní soud předeslal, že závazný právní názor podle prvního kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci byl v období do vydání druhého kasačního rozsudku překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ze dne 11. 4. 2018. Právní názor sjednocujícího rozsudku je podle vrchního soudu v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016. 5. Vrchní soud konstatoval, že podstatou závazného názoru je v projednávané věci především posouzení stěžovatelem vykonávaných činností pro družstvo jako spadajících pod výkon funkce člena představenstva. Jakkoli není obecně vyloučeno, že činnost člena představenstva družstva (nebo její část) byla na základě smlouvy podřízena režimu zákoníku práce, nemění to nic na posouzení stěžovatelova případu. Tato možnost nečiní ze smlouvy o výkonu funkce člena statutárního orgánu pracovní smlouvu, neboť se nelze odchýlit od kogentní právní úpravy postavení člena orgánu obchodní korporace. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že výkon funkce člena představenstva nelze chápat natolik úzce, že by do ní spadalo pouze rozhodování o obchodním vedení, a jakékoli související úkony (administrativní, kontrola majetku, jednání u soudu apod.) již nejsou výkonem funkce, a lze je vykonávat na základě pracovní smlouvy. Takto vzniklou pohledávku ale stěžovatel proti insolvenčnímu správci úspěšně uplatnit nemůže; výčet uplatnitelných pohledávek v insolvenčním zákoně je taxativní. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že o stěžovatelem předestřených otázkách vrchní soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s v mezidobí vydaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23 ze dne 17. 1. 2024. Ve zbytku stěžovatel tvrdil otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo. II. Procesní předpoklady řízení a argumentace stěžovatele 7. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo "na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci" a dále dotčena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož měl být dotčen také čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. 8. Podle stěžovatele je odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné. Samotné odmítnutí dovolání není v textu usnesení výslovně odůvodněno; soud si počínal libovolně a argumentoval kruhem. Nejvyšší soud se přípustností dovolání zdánlivě zabýval jen v odstavcích 18 a 19, kde pouze uvádí, co podle jeho názoru přípustnost dovolání nezakládá, ale opomíjí důvody, které přípustnost dovolání jasně zakládají. Stěžovatel odkazuje na text dovolání, který má obsahovat srozumitelné důvody, proč bylo dovolání přípustné. Stěžovatel se podle svých slov "jasně, mimo jiné, domáhal toho, aby otázky hmotného práva byly rozhodnuty jinak, než jak byly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny". Nejvyšší soud posoudil dovolání povrchně, bez dalšího poukázal na svou judikaturu a nezabýval se tím, že v případě stěžovatele se o tzv. souběh funkcí nejedná, protože stěžovatel funkci člena představenstva v pracovním poměru nevykonával. Nejvyšší soud tudíž sám nerespektuje vlastní rozhodovací praxi, podle níž člen statutárního orgánu může s obchodní korporací uzavřít pracovní smlouvu na činnosti nespadající pod funkci člena orgánu. 9. Nejvyšší soud měl dále přehlédnout, že neporušil-li stěžovatel péči řádného hospodáře, měl také za odvedenou práci právo na obvyklou mzdu. Nejvyšší soud situaci nekorektně zjednodušil. Bylo by potřeba se zabývat každou stěžovatelem v družstvu vykonávanou činností zvlášť. Stěžovatel vykonával práce mimo rozsah funkce člena představenstva, neboť na jejich zajištění zaměstnanci družstvo nemělo dostatek prostředků a bylo by to neúčelné. Dále stěžovatel nerozumí tomu, proč je soudy limitována autonomie vůle subjektů práva při uzavření pracovní smlouvy. 10. Stěžovatel má za to, že v důsledku uvedených pochybení soudy nesprávně posoudily, že se stěžovatel nemohl domáhat mzdy v insolvenčním řízení. Jeho pohledávka plyne z pracovněprávního vztahu podle účetnictví dlužníka. 11. Posouzení překážky věci rozhodnuté Nejvyšším soudem "je pro stěžovatele naprosto šokující a otřásá zbytky víry stěžovatele v právní stát". Odkaz na princip incidentní retrospektivy považuje za nepřípadný a jeho aplikaci za neodůvodněnou, především s ohledem na dlouhou historii tohoto řízení. Již samotná doba čekání na finální rozhodnutí a změny judikatury podle stěžovatele porušují jeho právo na spravedlivý proces. 12. Dále stěžovatel namítá, že v souvisejícím řízení o neplatnost výpovědi obvodní soud bez dalšího použil právní závěry kasačních rozsudků Nejvyššího soudu, vydaných v této věci. Soudkyně obvodního soudu se nadto měla vyjádřit, že se nechce vystavit riziku kárného postihu. Soudkyně následně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, nicméně soudy se jím ani tak neřídily. 13. V posledku stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud po zrušení napadených rozhodnutí věc vrátil k projednání věcně a místně příslušné