I.ÚS 1425/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1425/14 ze dne 15. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Maříkové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3645/2013-410 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2013 č. j. 17 Co 10/2013-353, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, která byla vydána v rámci dědického řízení, jehož se stěžovatelka účastní coby jedna ze závětních dědiček. Krajský soud ve věci rozhodoval jako soud odvolací, přičemž k odvolání jiných dvou účastníků řízení zrušil usnesení soudu prvního stupně (Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku I. (o čisté hodnotě dědictví) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle krajského soudu ani v případě, že zůstavitel v závěti určí konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout, nemůže soud v dědickém řízení potvrdit nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, jak to učinil soud prvního stupně, nýbrž při neuzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví soud toliko potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů s tím, že tyto stanoví zlomkem či procentem odpovídajícím ceně konkrétní věci či práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví. Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k odlišnému posouzení rozhodné právní otázky. 2. Podle stěžovatelky došlo popsanými rozhodnutími krajského a Nejvyššího soudu k porušení jejích ústavně zaručených základních práv na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, jakož i k porušení zásady demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 3. V doplnění ústavní stížnosti v reakci na žádost Ústavního soudu o informaci stěžovatelka dále sdělila, že stále probíhá řízení před soudem prvního stupně, tedy dědické řízení v předmětné věci dosud nebylo pravomocně skončeno. Stěžovatelka nicméně zdůraznila, že tato skutečnost podle ní nezakládá nepřípustnost ústavní stížnosti, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které podle ní mají ústavní dimenzi. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti kterým zákon již neposkytuje žádný opravný prostředek; soudu prvního stupně nyní nezbývá než se řídit závazným právním názorem odvolacího soudu, potvrzeným soudem dovolacím. Stěžovatelka poukázala na novelizaci občanského soudního řádu ohledně vymezení, jaká rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout dovoláním, jíž došlo k posílení požadavku na možnost vyřešení právní otázky Nejvyšším soudem bez ohledu na existenci konečného rozhodnutí, přičemž zároveň v souladu s judikaturou Ústavního soudu je Nejvyšší soud povinen hodnotit každou dovolací námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v předešlém řízení jako přípustný dovolací důvod. V opačném případě by podle stěžovatelky důsledky zmíněné novelizace občanského soudního řádu vedly k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá bez ohledu na námitky porušení základních práv a svobod by účastníkovi oddálila možnost domáhat se ochrany Ústavního soudu, což by zhoršilo dosavadní standard základních práv a svobod. Stěžovatelka dále poukázala na případný zásah do právní jistoty a nabytých práv všech dědiců vyplývající z derogace pravomocného rozhodnutí o nabytí dědictví s časovým odstupem doby potřebné k rozhodnutí o dalším dovolání a ústavní stížnosti. Konečně stěžovatelka též upozornila, že předmětné dědické řízení probíhá již od 31. 1. 2007, tedy téměř osm let. 4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná. 5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). 6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. 7. V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla jednak rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání a jednak rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, a věc mu byla vrácena zpět. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné dědické věci před obecnými soudy napadenými rozhodnutími neskončilo, ale stále běží, jak ostatně potvrdila i sama stěžovatelka. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na stěžovatelčiných základních právech a svobodách, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení. To platí zejména pro tvrzené porušení stěžovatelčina vlastnického práva, ale i pokud jde o její právo na spravedlivý proces, je stále ještě možnost nápravy stěžovatelkou namítaných pochybení, tj. posouzení její ústavně-právní argumentace, v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadenými rozhodnutími, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti jak ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, tak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Tak tomu ve stěžovatelčině případě není. 8. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, že by takovýmto odmítnutím ústavní stížnosti jako nepřípustné, neboť vlastně předčasné, došlo k nepřijatelnému zhoršení dosavadního standardu ochrany základních práv a svobod v ČR. Ústavní soud akcentuje, že základní práva a svobody jsou pod ochranou celé soudní moci (čl. 4 Ústavy), tedy všech jejích součástí - nejen Ústavního soudu, ale také obecných soudů. Řízení před obecnými soudy ve stěžovatelčině věci přitom dosud neskončilo, pročež nelze mít za to, jak se domnívá stěžovatelka, že by v něm již došlo k nenávratnému porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž by nebylo jiné obrany než před Ústavním soudem prostřednictvím ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit argumentaci, že by jeho postup v důsledku mohl vést k nepřípustnému zásahu do právní jistoty a nabytých práv účastníků řízení, neboť k takovému zásahu nedochází při uplatňování standardních řádných a mimořádných opravných prostředků v rámci soudního řízení, jejichž vyčerpání jako procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv Ústavní