I.ÚS 1440/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1440/14 ze dne 11. 7. 2017 N 118/86 SbNU 53 Posouzení existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 občanského soudního řádu u negativních určovacích žalob na určení neplatnosti smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 11. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Romana Roupce, zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Brno, Kalvodova 88/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3877/2013-107, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a ústavní stížnosti 2. Liliyi Khalupek, zastoupené týmž advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 2199/2013-88 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 18 Co 6/2013-62, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitostí, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a BREDLEY AND SMITH, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 819, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3877/2013-107 bylo porušeno základní právo stěžovatele 1 na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 2199/2013-88 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 18 Co 6/2013-62 bylo porušeno základní právo stěžovatelky 2 na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Včas a řádně podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelé pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv na soudní ochranu, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel 1 napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3877/2013-107, stěžovatelka 2 napadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 2199/2013-88 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 18 Co 6/2013-62. 2. Ústavní stížnosti stěžovatelů vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1440/14 a sp. zn. I. ÚS 2011/14 byly usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1440/14 spojeny ke společnému řízení. 3. Předmětem řízení před obecnými soudy byly žaloby o určení neplatnosti smluv o podpoře prodeje nemovitostí č. A013142 a č. 019285A, které stěžovatelé uzavřeli s obchodní společností PROLUX Consulting Int., s. r. o., namísto níž pak do řízení nastoupila obchodní společnost BREDLEY AND SMITH, s. r. o., (nyní vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem). Žaloby byly odůvodněny tím, že předmětné smlouvy obsahují nepřípustná ujednání podle § 55 odst. 1 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a že byly uzavřeny v omylu. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv spatřovali stěžovatelé v tom, že vedlejší účastnice řízení bude požadovat plnění ze smluvního závazku před soudem nebo se domáhat tohoto plnění u rozhodčího soudu podle rozhodčí doložky dohodnuté ve smlouvách. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 40 C 58/2010-45 žalobu stěžovatele 1 o určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitosti č. A013142 pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") zamítl a stěžovateli 1 uložil povinnost nahradit žalované (vedlejší účastnici řízení) náklady řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 2. 2013 č. j. 17 Co 492/2012-73 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení napadený prvostupňový rozsudek změnil tak, že vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal. Odvolací soud zároveň rozhodl o tom, že stěžovatel 1 je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele 1 Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3877/2013-107 pro nepřípustnost odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Ve vztahu ke stěžovatelce 2 byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2012 č. j. 24 C 155/2011-31 určena neplatnost smlouvy o podpoře prodeje nemovitosti č. 019285A a žalované (vedlejší účastnici řízení) byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce 2 náklady řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 18 Co 6/2013-62 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu stěžovatelky 2 na určení neplatnosti předmětné smlouvy zamítl. Odvolací soud zároveň rozhodl o tom, že stěžovatelka 2 je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelky 2 Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2014 č. j. 33 Cdo 2199/2013-88 pro nepřípustnost odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. V rozhodnutích napadených petitorně oběma stěžovateli Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96 konstatoval, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možno odstranit stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, nelze-li odpovídající nápravu zajistit jinak. Uplatní se i v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li očekávat, že je určovací žaloba naplní, nebude dán ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení, zda právo nebo právní vztah je či není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění. Nejvyšší soud poukázal i na rozsudek ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 539/2003, ve kterém byl vysloven názor, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k vypořádání otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, není na takovém určení dán naléhavý právní zájem. 7. Městský soud v Praze v rozsudku, který výslovně napadla pouze stěžovatelka 2 ústavní stížností, dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy poukazem na tezi, podle níž pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění. V daném případě by tedy určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitosti nebylo překážkou pro vedení řízení a rozhodnutí o žalobě na plnění. Požadované určení by tak podle názoru Městského soudu v Praze nevytvořilo pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. II. Obsah ústavních stížností 8. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítali nesprávné právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětných smluv. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, na který soudy v napadených rozhodnutích odkazovaly, se podle stěžovatelů vztahuje na odlišný skutkový a právní stav. 9. Stěžovatelé dospěli k závěru, že naléhavý právní zájem na určovacích žalobách je v posuzované věci dán, neboť určením neplatnosti předmětných smluv lze vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků řízení a odstranit právní nejistotu stěžovatelů, pro které je žaloba o určení jediným prostředkem ochrany. Žaloba na plnění jim jako zájemcům ze zprostředkovatelské smlouvy nepřísluší. Obecnými soudy byli stěžovatelé v právním postavení značně znevýhodněni, protože musí pouze pasivně vyčkávat, kdy se druhá strana rozhodne vymáhat neoprávněné plnění z titulu neplatných smluv soudní cestou. V situaci, kdy vedlejší účastnice stěžovatele opakovaně vyzvala k plnění, avšak nezačala ho soudně vymáhat, je samotné určení neplatnosti smluv způsobilým prostředkem pro nastolení pevného základu pro právní vztahy účastníků, ač toto rozhodnutí netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené. Pokud by bylo ve věci obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, že předmětné smlouvy jsou neplatné, neexistoval by žádný právní podklad, na základě kterého by mohla být úspěšně podána žaloba na plnění,