I.ÚS 1442/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1442/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Rašky, zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem, sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3572/2023-307 ze dne 27. února 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 87/2022-206 ze dne 30. června 2022 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 76/2014-186 ze dne 25. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BENET GROUP, a. s., sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; Ústavní soud je k posouzení ústavní stížnosti příslušný až na výjimku zmíněnou v bodu 3 [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 90 a 95 Ústavy České republiky ("Ústava"), v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 21. března 2014 se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 357 000 000 Kč. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo usnesením Městského soudu v Praze ("městský soud"), jež potvrdil Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), přiznáno z důvodu, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Městský soud poté dne 11. února 2022 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení, a protože stěžovatel tomu nevyhověl, napadeným usnesením řízení postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Vrchní soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením usnesení městského soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil jen výši nahrazovaných nákladů, jinak výrok II také potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). V rozsahu, v němž stěžovatel ústavní stížností napadá i změněnou část usnesení městského soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže rušit to, co již bylo změněno. 4. Vrchní soud shodně s městským soudem dovodil, že zákonné důvody k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku byly dány. K námitce, že závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva byl předčasný, neboť vycházel z rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 49 Cm 38/2013, které stěžovatel napadl ústavní stížností, a úspěch stěžovatele tak ještě nebylo možno vyloučit, vrchní soud uvedl, že Ústavní soud ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 992/22 ze dne 3. května 2022 odmítl. 5. Usnesení vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že dovoláním zpochybněný závěr vrchního soudu ohledně následků nezaplacení soudního poplatku je - oproti přesvědčení stěžovatele - v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pro úplnost dodal, že skutečnost, že stěžovatel podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ("ESLP") pro tvrzená porušení jeho práv zaručených Úmluvou v jiných řízeních, je pro posouzení přípustnosti dovolání v posuzované věci bez významu. 6. Stěžovatel trvá na tom, že závěr o bezúspěšném uplatňování práva, který vychází ze závěrů řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 49 Cm 292/2001, není správný. Byť bylo řízení vedené pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 pravomocně skončeno (včetně zamítnutí žaloby na obnovu tohoto řízení usnesením městského soudu sp. zn. 49 Cm 38/2013-382 ze dne 11. března 2020), tento stav není definitivní, neboť stěžovatel podal ve věci jak ústavní stížnost, tak poté, co tato byla odmítnuta, i stížnost k ESLP. Stěžovatel má za to, že v řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. 72 Cm 76/2014 osvědčil, že bez své viny soudní poplatek nemůže pro nemajetnost (povolení oddlužení) zaplatit a je připraven jej zaplatit nejpozději po skončení řízení. Městský soud mu přesto neurčil delší lhůtu podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ani nepostupoval podle § 9 odst. 4 písm. c) téhož zákona. Tím vystavil stěžovatele riziku promlčení jeho práva na zaplacení 357 000 000 Kč s příslušenstvím, a to vše při znalosti toho, že zde existují dvě rozhodnutí civilního a trestního soudu, která zcela protichůdně posoudila předběžnou otázku (kdo byl vlastníkem dotčených akcií) pro řízení o náhradě škody. V důsledku postupu obecných soudů bylo podle stěžovatele omezeno jeho právo na přístup k soudu, přičemž toto omezení nebylo předvídatelné a nesledovalo legitimní cíl ve smyslu zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Ústavní soud se s ohledem na výše uvedené zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu a na přístup k soudu zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání porušena nebyla. 10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. 11. Důvody, pro které městský soud a vrchní soud rozhodly napadenými usneseními (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních napadených usnesení v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje. Jejich právnímu závěru, který spočívá pouze v tom, že stěžovatel ani po výzvě nezaplatil soudní poplatek, a řízení proto muselo být zastaveno, nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Stěžovatel nezaplacení soudního poplatku ani nesporuje. 12. Není přitom porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, zastaví-li soud řízení, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takový postup jsou splněny podmínky. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovateli, aby - poté, co mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků - v soudem stanovené lhůtě splnil svou poplatkovou povinnost. 13. K námitce stěžovatele, že mu měla být postupem podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích určena k zaplacení soudního poplatku delší než 15denní lhůta, se vyjádřil v napadeném usnesení ústavně souladným způsobem Nejvyšší soud, který tuto argumentaci stěžovatele vyhodnotil vzhledem ke vzniku poplatkové povinnosti již k 31. březnu 2014 (podání žaloby) za bezvýznamnou. Ústavní soud dodává, že v posuzované věci jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Soudem stanovená lhůta 15 dnů je předvídaná zákonem a stěžovatel ani netvrdí, že by požádal o její prodloužení. 14. Jde-li o námitku, že měl být aplikován § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, chtěl-li se stěžovatel vyhnout (pokusit vyhnout) negativnímu následku zastavení řízení postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, měl včas (nejpozději ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku) osvědčit nebezpečí újmy a doložit, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit (žádost o osvobození od soudních poplatků přitom takové osvědčení a doložení skutečností