I.ÚS 1467/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1467/14 ze dne 9. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013, č.j. 26 Cdo 6/2013-245, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2014, č.j. 26 Cdo 4330/2013-300, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2013, č.j. 21 Co 72/2012-265, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Kostkana a Ing. Evy Kostkanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek a usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi došlo k závažnému zásahu do jejích ústavních práv, zejména práva vlastnit nerušeně majetek, které zaručuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože podle jejího názoru nemůže být za spravedlivý považován proces, kdy obecný soud, vázaný závazným právním názorem soudu dovolacího, při svém rozhodování volil takový výklad a aplikaci předpisů obecného práva, který je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zároveň dovolací soud rozhodl zcela překvapivě a nepředvídatelně vzhledem k provedenému dokazování. K věci uvedla, že stížností napadeným rozsudkem městského soudu, vydaným v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, byl zamítnut její nárok ve výši 87.483,24 Kč a uloženo uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Vedlejší účastníci užívali na základě nájemní smlouvy ze dne 20.9.1997 konkrétní pozemek stěžovatelky v kat. úz. Horní Planá, jako manipulační plochu pro drogistickou živnost. Roční nájem činil 78,- Kč/m2, celkem 65.988,- Kč, se splatností vždy do 28. února. Vedlejší účastníci neuhradili nájemné za roky 2000 a 2001, ačkoli byli k zaplacení několikrát vyzýváni. Rozsudkem pro zmeškání vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") dne 16.6.2003 bylo vedlejším účastníkům uloženo zaplatit stěžovatelce 131.976,- Kč s příslušenstvím. Usnesením téhož soudu ze dne 18.2.2004, č.j. 31 E 274/2004, byl nařízen výkon citovaného rozhodnutí. Vedlejší účastníci zaplatili jeho náklady a částku 131.976,- Kč jako jistinu a současně podali návrh na odklad výkonu rozhodnutí, zároveň dluh výslovně uznali co do důvodu i výše. Dluh vedlejší účastníci však dále neplnili, ale napadli rozsudek pro zmeškání s tím, že jim nebylo řádně doručeno, což odvolací soud akceptoval a rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu. Ten o nároku rozhodl znovu stejně, vedlejší účastníci opět promeškali lhůtu k odporu a opět brojili proti tomu, že by jim bylo řádně doručeno. Usnesením Městského soudu v Praze byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení, neb soud opětovně akceptoval, že nebylo doručeno řádně. Vedlejší účastníci v novém řízení namítali neplatnost smlouvy dílem absolutní, např. pro naprostou nevyužitelnost vzhledem k zařazení pozemku do chráněné krajinné oblasti nebo pro absenci vlastnického titulu státu, dílem částečnou, tedy pro užívání části pozemku jiným subjektem. O věci bylo rozhodnuto dne 31.10.2011 rozsudkem čj. 7 C 5/2003-188 tak, že nárok stěžovatelky byl zamítnut v částce 131.976,- Kč s tím, že tuto částku již inkasoval, přiznána byla smluvní pokuta ve výši alikvotní skutečně užívané části pozemku a zamítnut byl poplatek z prodlení s tím, že taková sankce nemá pro daný případ oporu v zákoně. Vedlejší účastníci podali odvolání, odvolací soud mu nevyhověl a rozsudek soudu obvodního potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu vedlejší účastníci napadli dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudkem č.j. 26 Cdo 6/2013-245 ze dne 19.02.2013 napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět s tím, že ač se toho vedlejší účastnici nedovolávali, důvodem pro zrušení je závěr obou předchozích soudních instancí o částečné neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že jelikož smlouva zní na celý pozemek, je nedělitelná, a tudíž je pro počáteční nemožnost plnění neplatná jako celek od samého počátku. Odvolací soud, i přes stěžovatelkou vznesené argumenty, konstatoval závaznost právního názoru Nejvyššího soudu o počáteční nemožnosti plnění a rozhodl tak, že se vedlejším účastníkům plně vyhovuje a nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 87.483,24 Kč se zamítá. V písemném odůvodnění pak argumenty stěžovatelky zmínil, leč s jejím tvrzením, že nebyla prokázána počáteční nemožnost plnění a naopak se jedná o nemožnost dodatečnou, se nikterak nevypořádal. Podle stěžovatelky napadený rozsudek nesprávně vyřešil hmotněprávní otázku tím, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podala opětovně dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání výslovně zdůvodnila tím, že napadený rozsudek dovodil počáteční nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 o.z., avšak dle ní měla být důkazní situace správně posouzena jako dodatečná nemožnost plnění dle § 575 o.z. odst. 3, tedy se zcela odlišnými následky. Dovolací soud svým usnesením č.j. 26 Cdo 4330/2013-300 ze dne 6.2.2014 dovolání odmítl s lakonickým zdůvodněním, že "dovolání neobsahuje vymezení dovolací důvodu (sic) způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat" a že stěžovatelka právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím námitek skutkových. Stěžovatelka má za to, že dostála požadavkům citovaného ustanovení, neboť uvedla právní posouzení věci, které pokládala za nesprávné, a vyložila, v čem tato nesprávnost spočívá. I kdyby tak učinila neobratně z hlediska jazykového, vzhledem k opuštění principu čistě kasačního a přijetí principu revizního se podle ní měl dovolací soud podáním zabývat, aby naplnil svou revizní funkci. Stěžovatelka navíc v dovolání výslovně poukazovala na to, že již stávající důkazní situace postačuje ke správnému právnímu posouzení věci, jak ostatně učinily obvodní soud a ve svém původním rozhodnutí i soud odvolací. Další důkazy k posílení důkazů dosavadních předložila v rámci nařízeného nového projednání věci před odvolacím soudem a k dovolání je přiložil jen proto, že odvolací soud se jimi vůbec nezabýval a tudíž jejich posouzení ze spisu nevyplývá. Navíc, protože sama dokladovaná skutečnost nebyla až do překvapivého rozsudku dovolacího soudu předmětem sporu a vedlejší účastníci se jí nedovolávali, stěžovatelka měla za to, že posílení její důkazní pozice nemůže být věci na škodu. Napadené usnesení navíc, a to ani obiter dictum, se nevyjádřilo k meritu věci, čímž stěžovatelka co jeden z největších pozemkových vlastníků v zemi zůstává v nejistotě, zda skutečně jakákoli změna výměry pronajatého pozemku nebo užívání jeho části jiným subjektem zakládá neplatnost smlouvy od samého počátku. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka primárně v nepřesvědčivém a vnitřně rozporném hodnocení provedených důkazů, přičemž zároveň dovolací soud nenaplněním své revizní funkce zatížil své rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích