I.ÚS 1572/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1572/14 ze dne 16. 9. 2014 Svoboda projevu v kontextu sametové revoluce   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Jana Snášela, CSc., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3981/2013-785 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 13 Co 62/2011-752, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv), na svobodu projevu (čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy), práva na zákaz diskriminace (čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 9. 4. 1991 se stěžovatel domáhal vůči žalovaným, Ing. arch. Jiřímu Slezákovi, Ing. arch. Zdeňku Hirnšálovi a Ing. arch. Martinu Laštovičkovi, vydání rozsudku, kterým jim bude uloženo podepsat a ve stanovené lhůtě zaslat žalobci doporučený omluvný dopis tohoto znění: "Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině "Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury" ze dne 11. ledna 1990 spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou: - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům - demagogické, arogantní, a kariéristické vystupování.", a dále povinnost zaslat stejnopis tohoto dopisu na adresu děkanátu fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně, Poříčí 5, Brno. V projednávané věci, ve které řízení probíhalo více než 23 let, rozhodovaly opakovaně soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Nejvyšší soud případ před obecnými soudy konečně uzavřel usnesením ze dne 29. 1. 2014, čj. 30 Cdo 3981/2013-785, kterým odmítl dovolání stěžovatele proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, čj. 13 Co 62/2011- 752, jenž změnil stěžovateli vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 17 C 24/2003, tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá. Krajský soud v Brně zejména konstatoval, že stěžovatel v rozhodné době (tj. na přelomu let 1989 a 1990) vykonával na fakultě funkci předsedy základní organizace KSČ a výkonem uvedené funkce měl na svém pracovišti fakticky postavení veřejné osoby, která s ohledem na politické zaměření své činnosti zákonitě požívala a požívá ochrany osobnostních práv v menším rozsahu, než je tomu u běžného občana. Soud poukázal na závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. I ÚS 553/03, na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl ÚS 19/93 a dospěl k závěru, že v atmosféře tzv. "sametové revoluce", kdy k posuzovanému projevu žalovaných na fakultě došlo, nelze jejich počínání považovat za protiprávní. Podle krajského soudu se jednalo o skutečnou realizaci práva na svobodu projevu k dosažení cíle, který byl v zájmu celé společnosti. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3981/2013-785 odmítl, když se zcela ztotožnil s hodnocením věci, provedeným odvolacím soudem. II. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že se jedná se o věc, která má sice významný politický podtext, protože se v ní projevuje spojitost s událostmi tzv. "sametové revoluce", z právního hlediska jde ale o spor na ochranu osobnosti, v němž se vysokoškolský pedagog na fakultě architektury, který v inkriminované době na fakultě zastával funkci předsedy základní organizace KSČ, domáhá písemné omluvy po dnes již bývalých studentech za obsah textu, který v měsíci lednu 1990 sepsali, podepsali a vyvěsili na nástěnce umístěné ve veřejných prostorách školy a také předali vedení fakulty, což bylo i argumentem ve sporu o výpověď z pracovního poměru, danou stěžovateli. Stěžovatel považoval a dosud stále považuje obsah textu ve vztahu ke své osobě za urážlivý a nepravdivý, snižující jeho vážnost ve společnosti, nehledě na to, že projednávání této kauzy je vždy středem velké pozornosti sdělovacích prostředků. Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele také pro nedostatečné vymezení důvodu, pro který bylo podáváno. S tím stěžovatel polemizuje. Uvedl, že přesto se dovolací soud v odůvodnění zabýval meritem věci a ztotožnil se s odvolacím soudem, že rozhodující skutečností, která neumožňuje přiznat žalobci právo na ochranu jeho osobnostních práv, je výkon funkce předsedy základní organizace KSČ na fakultě. Dovolací soud rovněž v celém rozsahu přejal závěry Krajského soudu v Brně, že věc je nutno posuzovat v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03, a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. S uvedenými právními závěry stěžovatel nesouhlasí. Mezi základní lidská práva a svobody náleží též právo, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a jméno člověka (článek 10 Listiny); jde o absolutní lidská práva, protože je nelze omezit zákonem. Oproti tomu právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu patří mezi relativní lidská práva, která jako politická lidská práva a svobody lze omezit zákonem za splnění podmínek stanovených v Listině. Z toho důvodu má prý také právo na ochranu osobnosti, jako absolutní právo, přednost při střetu s politickým právem. Obě rozhodnutí napadená touto ústavní stížností měla podle stěžovatele řešit právě střet jeho práva na ochranu osobnost s politickými právy bývalých studentů. Namísto toho obecné soudy věc posuzovaly výlučně podle prostého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jako by měl právní sílu přinejmenším ústavního zákona. Posouzení věci a jejího výkladu stěžovatel považuje za uplatnění principu kolektivní viny, který je nepřípustný a který nemůže přijmout. Navrhl proto, aby byla napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zrušena. Ústavnímu soudu byl v daném případě dne 22.7.2014 doručen návrh stěžovatele na vyloučení soudkyně Ivany Janů z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Senát, určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce, po provedení řízení dle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti, vedené pod sp.zn. I. ÚS 1572/14. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud dodává, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ústavní soud je toho názoru, že veškeré námitky, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, byly již uspokojivě a ústavně konformním způsobem vyřešeny v řízení před obecnými soudy. Soudy, rozhodující ve věci, správně neponechaly bez povšimnutí skutečnost, že samotný Parlament považoval za nezbytné v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostřed