I.ÚS 1588/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1588/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 90/2024-2152 ze dne 21. března 2024 a Okresního soudu v Kolíně č. j. 3 T 35/2018-2133 ze dne 14. března 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") nařídil výkon trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, uložený stěžovateli trestním příkazem č. j. 3 T 35/2018-1964 ze dne 18. dubna 2018 [za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], podmíněně odložený na zkušební dobu šedesáti měsíců s dohledem. Krajský soud v Praze ("stížnostní soud") stížnost stěžovatele v neveřejném zasedání zamítl. 2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených usneseních porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 3. Stěžovatel má za to, že výkon trestu odnětí svobody byl nařízen nedůvodně, neboť ve zkušební době vedl řádný život a splácel způsobenou škodu. Vedení řádného života, legální způsob obživy a konsolidace osobních poměrů vyplývá i ze zpráv Probační a mediační služby, která až na drobné nedostatky nezjistila porušení účelu podmíněného odsouzení. Stěžovatel si zajistil práci, což nebylo s ohledem na odsouzení snadné, a úspěšně zažádal o oddlužení, obecné soudy však vyžadovaly, aby hradil škodu způsobenou trestnou činností, ačkoli finanční úřad svou pohledávkou do insolvenčního řízení, o kterém věděl, nepřihlásil. Fakticky tak byl stěžovatel potrestán za to, že neporušil zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů ("insolvenční zákon"), a nespáchal trestný čin zvýhodňování věřitele (§ 223 trestního zákoníku). Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2858/23 ze dne 10. ledna 2024 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz), podle kterého musí soudy zohlednit, je-li placená náhrada škody přiměřená finančním podmínkám odsouzeného. Soudní rozhodnutí ovlivnilo také svévolné vyjádření státního zástupce, který bez odůvodnění nesouhlasil se stěžovatelovým osvědčením (č. l. 2047). Okresní soud tento názor převzal a zaujatě rozhodl jen na základě spekulací o příjmech stěžovatele a nepodloženém přesvědčení o protiprávnosti jeho jednání v insolvenčním řízení, aniž by zohlednil jeho osobní poměry (péče o nezletilé dítě, zaměstnání, řešení dluhů aj.). Stěžovatel má za to, že obecné soudy nepřípustně přihlédly k jeho trestné činnosti po skončení zkušební doby, stížnostnímu soudu pak vytýká nedostatečné vypořádání jeho stížnostních námitek. 4. S ohledem na nařízený výkon trestu navrhl stěžovatel i odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť jeho výkon by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu než odložení vykonatelnosti pro veřejný zájem. 5. Ústavní soud k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze předseda senátu okresního soudu, který především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení - s tím, že si je vědom limitů splácení škody u osoby v insolvenčním řízení. V projednávané věci je však patrná snaha stěžovatele dostatečně neuspokojovat pohledávky věřitelů, a právě v tom spatřuje nesplnění požadavků podmíněného odsouzení. Okresní soud odmítá, že by důvodem byla trestná činnost stěžovatele po zkušební době, a také tvrzení, že hodnocení Probační a mediační služby bylo kladné. Stěžovatel porušoval povinnosti vůči insolvenční správkyni (nepřiznal vedlejší příjem) a vykonával práci pouze za minimální mzdu, ačkoli v místě bydliště jsou lépe hodnocené pracovní příležitosti. Odmítá rovněž tvrzení, že se stěžovatel stará o nezletilé dítě - podle zjištění soudu je syn v péči matky a stěžovatel platí výživné. 6. V replice stěžovatel poukázal na nezabavitelnou minimální částku, z níž může osoba v insolvenčním řízení vytvářet úspory, což činil a úspory mohl využít k úhradě peněžitého trestu; ze schopnosti spořit nelze dovodit povinnost zvýhodňovat jednoho z věřitelů a porušovat podmínky oddlužení. Stěžovatel má za to, že okresní soud na něj vytvářel nepřiměřený nátlak, což dovozuje z absence audiozáznamu z opakovaně odročeného veřejného zasedání, a zpochybňuje důvody, které k tomu okresní soud vedly. Stěžovatel rovněž odmítá, že by ze zpráv Probační a mediační služby vyplývaly negativní poznatky k jeho osobě; je přesvědčen, že soudce okresního soudu chtěl původně rozhodnout o osvědčení stěžovatele, a proto postupoval podle § 330 odst. 3 trestního řádu - v opačném případě by nevyžadoval vyjádření státního zástupce, ale nařídil by veřejné zasedání. Nesouhlas státního zástupce však vedl ke změně názoru a k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, aniž by okresní soud zjišťoval možnost lepších výdělků (dotazem na úřad práce). K zamlčeným příjmům stěžovatel uvedl, že ty by mohly být důvodem pro zrušení oddlužení, nikoli pro závěr o neosvědčení stěžovatele. 7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Podle Ústavního soudu je ústavní stížnost založena především na polemice s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě. Stěžovatel přitom uplatňuje shodnou argumentaci jako v průběhu řízení, s níž se obecné soudy vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, interpretace a aplikace právních předpisů, jsou v pravomoci obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se v tomto případě nestalo. 9. Ústavnímu soudu nepřísluší ani vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010], neboť i takové rozhodování je svěřeno obecným soudům (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Shodný přístup se vztahuje i na řízení o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu. Ústavní soud může zakročit pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro rozhodnutí; proto ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. 10. Okresní soud prověřoval finanční poměry stěžovatele, průběh insolvenčního řízení a zjistil, že insolvenční správce nebyl řádně informován. Nedostatky jsou patrné i ze zpráv Probační a mediační služby, jak v kontaktech stěžovatele s probační úřednicí (nedostavil se k třetině schůzek), tak i v neposkytování vyžadovaných dokladů. Okresní soud se zabýval možností hradit závazky i (symbolickou) částkou, která by byla ve smyslu § 111 insolvenčního zákona tolerovaným "zanedbatelným zmenšením" majetku, a zjistil, že stěžovatel o této možnosti věděl a k takovému jednání měl i finanční prostor; přesto se nechal zaměstnat u bratra za minimální mzdu, připustil mimořádné příjmy a existenci úspor, které ale insolvenčnímu správci nepřiznal, což okresní soud vyhodnotil jako jednání odporující povinnostem dlužníka podle § 412 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Na základě toho soud uzavřel, že stěžovatel ve zkušební době neplnil řádně své povinnosti a je namístě nařídit výkon trestu. 11. Závěry okresního soudu sdílel i stížnostní soud, včetně závěru, že s ohledem na maximální délku zkušební doby nebylo možné její další prodloužení. Stížnostní soud nepovažoval za dostatečný ani postoj stěžovatele k náhradě škody, neboť nevyužil ani odročovaného veřejného zasedání okresního soudu, aby prokázal změnu svého postoje a uložené povinnosti začal řádně plnit, byť po skončení zkušební doby; proto označil jeho přístup k dohledu jako liknavý a nedbalý. 12. Podle závěrečné zprávy Probační a mediační služby (č. l. 2040 a 2041) probíhal dohled i přes občasné absence, nebylo zjištěno páchání nové trestné činnosti ani záznam v evidenci přestupků, stě