I.ÚS 1589/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1589/24 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 416/2024-1073 ze dne 28. března 2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 190/2023-1054 ze dne 16. října 2023 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 34 C 411/2015-1010 ze dne 24. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Plzeň, státní příspěvkové organizace, sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město ("okresní soud") sp. zn. 34 C 411/2015 se podává, že stěžovatelka pracovala pro vedlejší účastnici na základě pracovní smlouvy jako ošetřovatelka. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 11. července 2013 vypověděla (ke dni 30. září 2013) pracovní poměr se stěžovatelkou z důvodu uvedeného v § 52 odst. 1 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. září 2015 ("zákoník práce"). Učinila tak na základě posudku lékařky pracovně-lékařské služby MUDr. Hany Bejčkové ze dne 10. července 2013. Podle posudku stěžovatelka pozbyla dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci z důvodu obecných onemocnění. Tento lékařský posudek byl potvrzen Krajským úřadem Plzeňského kraje, Odborem zdravotnictví (přezkoumání lékařského posudku ze dne 30. září 2013). Od 1. října 2013 byla stěžovatelka hlášena na úřadu práce. Stěžovatelka se žalobou domáhala (po dvou částečných zpětvzetích žaloby) po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 084 433 Kč s příslušenstvím z titulů odškodnění ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (ode dne 1. června 2013 do současnosti) a náhrady nákladů léčení. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z toho, že u stěžovatelky byly zjištěny dvě nemoci z povolání (ve skutečnosti byly zjištěny tři, ale první, zjištěná dne 12. února 1988, nebyla předmětem řízení) - pneumonie vpravo bazálně (zjištěna ke dni 10. dubna 2007) a pneumonie v pravém dolním plicním poli (zjištěna ke dni 20. dubna 2012). Dovodil však, že stěžovatelka nemá právo na odškodnění ztížení společenského uplatnění, neboť obě dvě její pneumonie byly vyléčeny, aniž by zanechaly na zdraví stěžovatelky následky trvalého rázu ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Dovodil, že i pokud by stěžovatelka právo na odškodnění ztížení společenského uplatnění skutečně měla, vedlejší účastnice (která stěžovatelce zaplatila v souvislosti s nemocí zjištěnou dne 20. dubna 2012 částku 850 000 Kč) jí na náhradě této újmy (zřejmě) přeplatila. Výše eventuálního odškodnění ztížení společenského uplatnění měla být správně stanovena právě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. v základní sazbě 120 Kč za 1 bod, nikoli (jak bylo učiněno) podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Neboť soud neshledal příčinnou souvislost mezi stěžovatelkou prodělanými nemocemi z povolání a snížením jejího výdělku, nepřiznal stěžovatelce ani náhradu za ztrátu na výdělku. Okresní soud nevyhověl ani požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů spojených s léčením s vysvětlením, že v části, ve které byl požadavek důvodný, vedlejší účastnice již plnila, ve zbytku šlo o náklady, které nebyly vynaloženy na léčení následků nemoci z povolání, nebo nebyly účelně vynaložené. Důvodným neshledal okresní soud ani požadavek na zaplacení částky 10 000 Kč, kterou stěžovatelka zaplatila své matce jako odměnu za poskytnutou péči. Podle okresního soudu nešlo o péči vymykající se míře únosné pro běžnou lidskou rodinnou solidaritu, na jejímž základě by stěžovatelce vznikl nárok na náhradu věcné škody podle § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Stěžovatelka nadto uplatnila tento nárok i za období, v nichž trpěla i jinými nemocemi, než nemocí z povolání. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že mezi zjištěnými nemocemi z povolání a stěžovatelkou tvrzenou újmou neexistuje příčinná souvislost. Krajský soud se rovněž ztotožnil s tím, že stěžovatelce byla na úhradě vynaložených nákladů již zaplacena vyšší částka, než kterou v řízení požadovala, a to včetně výdajů, které soud neposoudil jako náklady vynaložené v souvislosti s léčbou nemoci z povolání. Souhlasil s okresním soudem také v tom, že péče matky o stěžovatelku nepřesahovala míru běžné rodinné pomoci, zvláště jde-li o nejbližší rodinný vztah matky a dcery. 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Dovolání stěžovatelka založila na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu krajským soudem a na nesouhlasu s hodnocením důkazů a z něj vyplývajících závěrů. 6. Stěžovatelka spatřuje pochybení soudů v tom, že se přiklonily k závěrům znaleckého posudku, který však její zdravotní stav a následky nemoci z povolání hodnotil odtrženě od reality a nezabýval se celou řadou důležitých lékařských zpráv. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že nemoci z povolání byly zcela vyléčeny, a uvádí, že nebyla klinikou pracovního lékařství z nemocí z povolání tzv. "oduznána" a je léčena pro předmětné nemoci z povolání stále (každoročně se podrobuje lékařskému posuzování se závěrem, že nemoci z povolání trvají). Stěžovatelka proto navrhovala provedení důkazu výslechem MUDr. Jany Malinové a vypracování revizního znaleckého posudku k odstranění rozporu mezi znaleckým posudkem a skutečným stavem, kdy je stěžovatelka klinikou pracovního lékařství pro nemoci z povolání léčena do současné doby. Stěžovatelka také upozorňuje, že okresní soud zamítnutí nároku stěžovatelky na úhradu částky 10 000 Kč (představující částku vynaloženou na zajištění základních potřeb stěžovatelky v době její nesoběstačnosti) odůvodnil § 19 a 35 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném do 31. července 1998 ("zákon o rodině"), tedy neplatným ustanovením. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo. 9. Stěžovatelka namítá několik pochybení obecných soudů, avšak svou opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich řádně odůvodněný pro věc stěžejní závěr, že důvodem ztráty její pracovní způsobilosti a s ní související ztráty na výdělku není nemoc z povolání, ale jiné, obecné onemocnění, a to zhoršení nálezu na pohybovém ústrojí, jež bylo také důvodem ke zvýšení stupně invalidity (konkrétně vertebrogenní algický syndrom a oboustranný syndrom sakroiliakálních kloubů na podkladě degenerativních změn při bolestech kyčlí při trochanterické burzitidě a koxartróza oboustranně). 10. Svou ústavní stížnost založila stěžovatelka na nesouhlasu se závěry znaleckého posudku, resp. s postupem znaleckého ústavu při jeho vypracování. Ústavní soud se s obsahem znaleckého posudku seznámil a neshledal, že by trpěl nedostatky, na které stěžovatelka poukazuje, tedy že by se znalecký ústav nezabýval lékařskými zprávami vztahujícími se ke stěžovatelkou prodělaným nemocem z povolání