I.ÚS 1612/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1612/14 ze dne 19. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STEATIT, s.r.o., IČ 43873545, se sídlem Klenčí pod Čerchovem 181, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2012 č. j. 11 Co 7/2012-124 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 33 Cdo 796/2013-154, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. 2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby Okresní soud v Domažlicích uložil žalovanému městu Bělá nad Radbuzou povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu, kterou na ní bude převedeno vlastnické právo k rozestavěné budově na pozemku parc. č. X1 a k pozemkům parc. č. X1 a parc. č. X2, vše v katastrálním území Bělá nad Radbuzou (dále jen "předmětné nemovitosti", resp. "nemovitosti"). Uvedla, že žalovaný odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní s odůvodněním, že je neplatná. Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 4 C 47/2011-92, uložil žalovanému povinnost uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 24. července 2012 č. j. 11 Co 7/2012-124 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy vycházely ze zjištění, že účastníci (stěžovatelka pod původní obchodní firmou STEATIT, v. o. s.) uzavřeli v červnu 2001 smlouvu o budoucí smlouvě, v níž se žalovaný zavázal uzavřít do 31. 12. 2010 se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Již dříve, a to 22. 1. 2001 získala stěžovatelka předmětné nemovitosti do nájmu a původní garáže přestavěla na své náklady na výrobní halu, kterou podnajala obchodní společnosti HORMANN CERAMIC CZ, s. r. o.; informace o tom, že předmětné nemovitosti byly pronajaty a mají být stěžovatelce prodány, byla vyvěšena na informační nástěnce žalovaného. Dne 15. 5. 2001 zastupitelstvo žalovaného projednalo a schválilo smlouvu o smlouvě budoucí. Dne 21. 12. 2010 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě, kterým prodloužili lhůtu k uzavření realizační smlouvy do 31. 1. 2011. Zastupitelstvo obce ve svém usnesení číslo 4 ze dne 9. 2. 2011 konstatovalo, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože záměr obce disponovat s předmětnými nemovitostmi nebyl zveřejněn v souladu se zákonem (s § 39 zákona č. 128/2000 Sb.) na úřední desce obce. V reakci na výzvu stěžovatelky z 31. 1. 2011 žalovaný dopisem ze dne 16. 2. 2011 výslovně odmítl kupní smlouvu uzavřít. Smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla opatřena doložkou podle § 41 zákona č. 128/2000 Sb., která by osvědčovala zveřejnění záměru obce na úřední desce. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla platně uzavřena, neboť záměr obce zcizit předmětné nemovitosti byl zveřejněn "způsobem v místě obvyklým", jenž splňoval podmínku uvedenou v § 39 zákona č. 128/2000 Sb. Bylo na žalovaném, aby záměr zveřejnil na úřední desce, a nebylo v moci stěžovatelky ovlivnit, aby takový postup byl dodržen. Požadavek zákona zveřejnit záměr na úřední desce označil za "přehnaný formalismus" a dospěl k závěru, že zveřejněním záměru prodat předmětné nemovitosti konkrétnímu zájemci (stěžovatelce) na informační vývěsce nacházející se v parku obce byl naplněn účel zákonné úpravy - občané byli informováni o záměru obce tak, aby měli možnost upozornit na pochybení nebo nesprávné hospodaření obce, a aby mohli vstoupit do nabídkového řízení dříve, než obec učiní konečné opatření o dispozici s konkrétním majetkem. 3. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, neboť žalovaný nezveřejnil svůj záměr nakládat s předmětnými nemovitostmi zákonem předepsaným způsobem. Nepřisvědčil tomu, jak soud prvního stupně vyložil ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb.; zákon totiž zcela jasně stanoví povinnost obce zveřejnit záměr prodat nemovitosti nejméně 15 dní před projednáním na úřední desce obecního úřadu (obci přitom nic nebrání, aby současně - nikoliv alternativně - záměr zveřejnila způsobem v místě obvyklým). Dodržení zákonem stanoveného postupu nelze mít za přílišný formalismus. Benevolence je namístě při specifikaci záměru a podobě (nikoli způsobu) sdělení. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. do 31. 12. 2001 (v textu též "zákon č. 128/2000 Sb."), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. 4. I podle názoru, vyjádřeného Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím, pokud jde o způsoby zveřejnění záměru, nelze se spokojit (jak prosazuje stěžovatelka) pouze s gramatickým výkladem citovaného ustanovení, neboť jeho text hovoří o zveřejnění "na úřední desce obecního úřadu", přičemž připouštěna je "též" možnost zveřejnit záměr "způsobem v místě obvyklým". Je nutné vycházet - za použití teleologicko-axiologického výkladu - především z účelu a smyslu právní úpravy a akcentovat, že veřejná nabídka je nástrojem toho, aby všem potencionálním zájemcům byla dána stejná možnost ucházet se o nemovitý majetek obce, resp. vyloučit, aby někteří zájemci mohli být při koupi či pronájmu nemovitostí obce upřednostněni. Metodě poměřování na základě principu proporcionality by totiž odporovalo "zrovnoprávnění" zveřejnění záměru vyvěšením na úřední desce a způsobem v místě obvyklým (např. vyhlášením místním rozhlasem, vyvěšením na nástěnce, o níž mají vědomost pouze místní obyvatelé, apod.). Zmiňuje-li se v ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb. možnost obce "též" zveřejnit svůj záměr způsobem v místě obvyklým, jde jen o doplňkovou formu, která nemůže nahradit vyvěšení na úřední desce. Podle Nejvyššího soudu tedy soud odvolací postupoval v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože žalovaný svůj záměr prodat nemovitosti nezveřejnil postupem podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Tento závěr je založen na (stěžovatelkou nezpochybňovaném) zjištění, že informace o záměru obce nebyla vůbec vyvěšena na úřední desce. Takové zjištění samo o sobě (s odkazem na shora uvedený výklad) postačuje pro závěr, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, jímž jí bylo vyhověno, je správný. Prvoinstanční soud zjistil skutkový stav v plné míře a současně na věc aplikoval správnou normu, kterou i správně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura Ústavního soudu považuje rozhodnutí obecného soudu za protiústavní, pokud jeho právní závěry jsou výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Stěžovatelka je přesvědčena, že právě postupem odvolacího a dovolacího soudu došlo k přepjatému formalismu, který přímo narušil ústavně zaručená práva stěžovatelky dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že záměr dispozice s předmětným nemovitým majetkem, který vedlejší účastník získal bezúplatným převodem od Ministerstva obrany ČR, byl zveřejněn řádně, neboť smysl zveřejnění záměru obce o převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit. Stěžovatelka v napadených rozsudcích soudů nižších stupňů spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy v rozporu s ústavně nabytými právy stěžovatelky n