I.ÚS 1699/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1699/24 ze dne 26. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krále, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3458/2023-121 ze dne 2. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 156/2023-80 ze dne 30. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 47 C 256/2022-58 ze dne 14. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 63 900 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v období od 7. ledna 2002 do 3. září 2012 nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dědického řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. listopadu 2001 a stěžovatel jako věřitel v něm dne 7. ledna 2002 a 10. května 2002 uplatnil pohledávku ve výši 2 160 000 Kč. Dne 7. března 2011 s právní mocí ke dni 2. dubna 2011 bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, v rámci které byla stěžovateli vyplacena částka 38 254 Kč. Stěžovatel byl již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn, a to v souvislosti s požadavkem za období od 7. ledna 2002 do 3. září 2011 částkou 40 500 Kč a v souvislosti s požadavkem za období od 4. září 2012 do 30. listopadu 2021 byl stěžovatel odškodněn další částkou 107 550 Kč. Poskytnuté zadostiučinění považuje vedlejší účastnice za dostačující. 3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") žalobu zamítl. Vyšel z toho, že teprve okamžikem, kdy byla navržena státem likvidace dědictví, tedy dnem 11. února 2011, se stal stěžovatel účastníkem dědického řízení a mohla mu začít vznikat újma odškodnitelná z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, když se míra uspokojení jeho pohledávky od tohoto okamžiku přímo odvíjela od výsledku (nepřiměřeně dlouhého) dědického řízení. Stěžovateli proto vznikl nárok na odškodnění újmy pouze za část žalovaného období, a to od 11. února 2011 do 3. září 2012, tedy za dobu 19 (započatých) měsíců. Obvodní soud vycházel ze základní částky odškodnění 17 000 Kč za jeden rok řízení a 1 417 Kč za jeden měsíc řízení. Pro stěžovatele jde o samý počátek posuzovaného řízení, proto základní částku soud ponížil o 50 % (šlo o první dva roky řízení). Z důvodu skutkové i procesní složitosti věci základní částku dále ponížil o 40 %. Celková částka, která náleží stěžovateli jako přiměřené zadostiučinění, činí 8 077 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice již poskytla stěžovateli částku 40 500 Kč, tedy odškodnění dokonce vyšší, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 4. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodl se s obvodním soudem, že se stěžovatel stal účastníkem dědického řízení nejdříve dne 11. února 2011, nadto upozornil, že se v rámci likvidace dědictví dostalo stěžovateli částky 38 254 Kč a touto částkou je definován význam předmětu řízení pro stěžovatele, od nějž se výše peněžitého nároku na zadostiučinění odvíjí. Jelikož v rámci likvidace dědictví se stěžovateli dostalo celkově 38 254 Kč, měla by (s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu) i výše přiměřeného zadostiučinění činit 38 254 Kč. Vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuté zadostiučinění za celou délku řízení bylo přitom násobně vyšší. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že závěr městského soudu, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. To platí i pro závěr, že nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení (či v rámci likvidace dědictví) dostalo. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesourodou rozhodovací praxi obecných soudů ve věcech žalob věřitelů téhož zůstavitele, která vyvolává právní nejistotu žalobců. Stěžovatel vycházel při uplatnění svých nároků z rozsudku městského soudu č. j. 58 Co 351/2020-109 ze dne 19. listopadu 2020, kterým bylo dvěma věřitelům zůstavitele zadostiučinění ve stěžovatelem nyní požadovaném rozsahu přiznáno (900 Kč za každý měsíc posuzovaného řízení). Stěžovatel nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a tvrdí, že paušálním pohledem předchozí rozhodovací praxe jeho věc posuzovat nelze. Z judikatury Nejvyššího soudu nadto podle stěžovatele nevyplývá, že v průtažném dědickém řízení nárok na zadostiučinění může vznikat výlučně jen jeho účastníkům, tedy dědicům zůstavitele, naopak z ní vyplývá, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může domáhat každý (bez ohledu na účastenství v naříkaném řízení), kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen. Přestože věřitel zůstavitele nemá postavení účastníka pozůstalostního řízení, toto řízení se ho přímo dotýká, neboť se v něm rozhoduje o jeho právech a povinnostech, a to nejen v těch fázích řízení, kdy mu zákon formálně postavení účastníka přiznává. Stěžovatel je proto přesvědčen, že věřitel zůstavitele, který uplatňuje pohledávku v dědickém řízení, má již od uplatnění své pohledávky nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je-li dědické řízení nepřiměřeně dlouhé. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení dostalo. Takový závěr nepřihlíží ke skutečnosti, že stěžovatel mohl jako věřitel očekávat vyšší míru uspokojení své pohledávky. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. prosince 2011 (N 247/59 SbNU 515); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] setrvale poukazuje na to, že mu přísluší pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 82/1998 Sb."), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [shodně též nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. září 2011 (N 165/62 SbNU 449)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 Ústavní soud zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). 9. V nyní posuzované věci soudy dospěly k závěru, že teprve okamžikem, kdy byla navržena likvidace dědictví, začal pro stěžovatele jakožto poškozeného mít reálný význam výsledek posuzovaného řízení, nejdříve od tohoto okamžiku mohl tedy začít trpět délkou řízení způsobem, který lze podřadit pod újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k předmětu řízení