I.ÚS 1700/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1700/14 ze dne 28. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslava Švece a Ivany Švecové, zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, sídlem Dlouhá 16, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014, sp.zn. 33 Cdo 2436/2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.3.2013, č.j. 24 Co 67/2013-122, a proti rozsudku Okresního sudu v Mělníku ze dne 19.10.2012, č.j. 5 C 48/2012-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Štěpána Janču a Mgr. Markéty Jančové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelé napadli ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"). K věci uvedli, že okresní soud vydal rozsudek, kterým jim uložil, aby vedlejším účastníkům zaplatili částku ve výši 1 442 000,- Kč s příslušenstvím, krajský soud tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. K meritu informovali, že v průběhu soudního řízení nebyl mezi účastníky spor o to, zda je dána povinnost stěžovatelů uhradit zbytek kupní ceny nemovitosti, sporný byl důvod neuhrazení celé kupní ceny, informace o postoupení pohledávky a samotná splatnost doplatku kupní ceny. Před soudem I. stupně stěžovatelé zdůrazňovali, že k nedoplacení kupní ceny došlo pouze v důsledku žádosti prodejce nemovitosti a k prokázání svého tvrzení navrhovali provedení důkazů; soud odmítl tyto důkazy provést, neboť je považoval na irelevantní, s čímž stěžovatelé nesouhlasí, protože je považují za zcela klíčové. Dále stěžovatelé žádali o poskytnutí lhůty k doplnění důkazních prostředků. Neprovedení navrhovaných důkazů a neposkytnutí požadované lhůty považují stěžovatelé za zásadní vadu celého řízení znamenající popření procesní zásady rovnosti stran. V průběhu řízení prodejkyně nemovitosti navíc sdělila, že došlo k postoupení pohledávky, jelikož druhá vedlejší účastnice má zkušenosti v této oblasti. Vedlejší účastníci byli zastoupení zaměstnancem advokátní kanceláře, pod jejíž záštitou pracuje sama druhá vedlejší účastnice. Proto navrhli provedení důkazu, kterým sledovali účelovou konstrukci právního zastoupení, avšak soud se s jejich tvrzením vypořádal strohým konstatováním a odmítl důkazy provést. Stěžovatelé se domnívají, že právní zastoupení bylo účelové pro navýšení samotné pohledávky. Ze shora uvedených důvodů se stěžovatelé domnívají, že vydání předmětných rozhodnutí došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhli jejich zrušení. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 37 Listiny: 1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. 2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. 3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. 4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Čl. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. II. Stěžovatelé nesplnili povinnost uloženou jim v § 72 odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nepředložili k ústavní stížnosti předepsané přílohy. Ústavní soud, v zájmu efektivnosti řízení, nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady a potřebné informace zjistil z veřejně přístupných zdrojů. Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2436/2013 vyplývá, že okresní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně 1.442.000,- Kč s úroky z prodlení 7,75 % ročně od 24.11.2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 175.320,92 Kč; krajský soud tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení 102.405,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které podle Nejvyššího soudu není přípustné, a proto ho odmítl. V odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci: Závěr, že účinky splnění dluhu nastávají složením do úřední úschovy jen tehdy, jestliže dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem; zjistí-li se, že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, nebyl složením u soudu závazek splněn a povinnost poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné - nadále trvá, odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 21.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005; stěžovatelé z jeho odůvodnění však mylně dovozují, že přijal-li od nich soud peníze do úschovy, pak akceptoval její důvodnost, a oni tak nemohli být nadále v prodlení. Námitku stěžovatelů, že je právní předchůdce vedlejších účastníků žádal, aby vyčkali s úhradou zbytku kupní ceny a že jim byl vedlejší účastnicí zaslán místo smlouvy o postoupení pohledávky pouze čistý list papíru, a měli proto pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyhodnotil Nejvyšší soud jako skutkové výhrady, které jsou pro účely dovolacího přezkumu bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu; stejný osud stíhá i námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které v dovolání úspěšně napadnout nelze, jakož i výtky, že účastníkům nebyla v řízení přiznána rovná práva (adresované soudu prvního stupně - že žalovaným neposkytl lhůtu k doplnění důkazních návrhů a neprovedl jimi navrhované důkazy, jakož i odvolacímu soudu - že "přikryl toto bezpráví"), jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud upozornil stěžovatele, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, které vystavěli na jiném skutkovém základu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; takovou je ve vztahu k výroku o věci samé kritika závěrů o prodlení vedlejších účastníků a o tom, že složením žalované částky nenastaly účinky splnění závazku. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám stěžovatelů vůči nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž obsahem byl názor, že náhrada