I.ÚS 1708/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 N 235/75 SbNU 617 Přání nezletilého dítěte při rozhodování soudu o jeho svěření do péče   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře a Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) - ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 ve věci ústavní stížnosti V. B., právně zastoupeného Mgr. et. Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Orlí 36, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. 83 P 83/2010-240 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 44 Co 373/2013-270, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na změnu svěření jeho dvou nezletilých dcer do péče, a to na střídavou výchovu, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1. O. B., právně zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, se sídlem Ponávka 2, Brno, 2. nezletilé M. B. a 3. nezletilé A. M. B., obou zastoupených opatrovníkem - statutárním městem Brnem, městskou částí Brno-Líšeň, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. 83 P 83/2010-240 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 44 Co 373/2013-270 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v jeho důsledku rovněž práva stěžovatele zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se oba rozsudky ruší. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů ve věci péče o nezletilé. 2. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. 83 P 83/2010-240, kterým bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh otce na změnu úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti u dvou nezletilých dcer (9 a 7 let), dosud svěřených do péče matky, na střídavou výchovu a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále pak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 44 Co 373/2013-270, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. 3. Stěžovatel má za to, že byl rozhodnutím soudů obou stupňů zkrácen na svých základních právech, zejména že bylo porušeno jeho právo rodiče na péči a výchovu vlastních dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je mu rozhodnutím obou soudů bezdůvodně upíráno a omezováno právo na péči a výchovu vlastních dětí. Rovněž tak bylo zasaženo do jeho základního práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 4. Stěžovatel především nesouhlasí s důvody, pro něž oba soudy při svém rozhodování rozhodly o návrhu stěžovatele na střídavou výchovu negativně. Tyto důvody lze stručně charakterizovat takto: nenastala změna poměrů, která by zavdala důvod ke změně úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilým, projevené přání nezletilých není spontánní a autentické, přání jsou proměnlivá a dle názoru soudu nejsou dostatečným podnětem pro změnu úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti, ve vztahu mezi rodiči se projevuje despekt otce vůči matce a jejímu výchovnému působení projevovaný před nezletilými, špatná komunikace mezi rodiči, je nastolen špatný vztah otce s nejstarší již zletilou dcerou a otcem je projevován despekt k jejímu výchovnému přínosu, návrh na stanovení střídavé výchovy byl shledán ze strany otce toliko účelovým v souvislosti s podáním návrhu na zvýšení výživného. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že změnu poměrů je třeba chápat v širším smyslu, tedy nejen ve smyslu změny poměrů na straně rodičů nezletilých dětí, tak jak je primárně a omezeně chápána soudy prvního a druhého stupně, ale jedná se i o veškeré změny poměrů, jež jsou přímo vázány na samotné osoby nezletilých dětí, kdy takovouto skutečností je zejména věk, resp. rozumová vyspělost nezletilých dětí aj. Věk nezletilých je přitom jedním z kritérií, které by soudy měly brát v úvahu při posuzování vhodnosti či nevhodnosti rozhodnutí o svěření dětí do střídavé péče. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v době původního rozhodování soudu o úpravě rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k nezletilým dcerám v roce 2009 byly nezletilé dcery ve věku tří a pěti let. Svěření nezletilých dcer do střídavé výchovy rodičů nebylo ze strany stěžovatele navrhováno právě s ohledem na velmi nízký věk obou dětí a snahu stěžovatele maximálně stabilizovat nastalou rodinnou situaci a nejistotu související s rozpadem manželství rodičů nezletilých dětí, a to přesto, že stěžovatel byl shledán naprosto výchovně způsobilým a tato forma výchovy byla již v předmětné době znaleckým posudkem vypracovaným PhDr. Zuzanou Lincovou dne 15. března 2009 hodnocena jako možná a do budoucna soudním znalcem doporučována. V současné době, kdy již obě nezletilé dcery navštěvují 1. stupeň základní školy a rodinná situace nezletilých dětí je stabilizována a nezletilé děti přijaly rozpad manželství svých rodičů, je třeba akcentovat právě silný kladný citový vztah, jenž se vytvořil mezi oběma nezletilými dcerami a stěžovatelem, který v životě obou nezletilých dětí jednoznačně zastává významnou a naprosto unikátní a nenahraditelnou roli. Stěžovatel uvádí, že komunikace mezi ním a matkou nezletilých dcer je dobrá, neboť tito byli doposud schopni domluvit se na veškerých záležitostech týkajících se nezletilých dcer, o čemž svědčí vyjádření obou rodičů učiněné jak v průběhu soudních jednání, tak u orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stěžovatel má za to, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že i výchovné postupy obou rodičů jsou stejné nebo jsou si velmi podobné, což shodně uvedl stěžovatel i matka nezletilých dětí. Co se týče výchovných podmínek, ty jsou dány u obou rodičů a tuto skutečnost nezpochybňuje ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. 6. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že měly-li soudy pochybnosti o vhodnosti střídavé výchovy ve vztahu k nezletilým dcerám, měl být ve věci vypracován znalecký posudek z odvětví zdravotnictví, oboru psychologie, za účelem zjištění vhodnosti střídavé péče, zvláště pak za situace, kdy jej otec nezletilých opakovaně navrhoval a zejména kdy soudy obou stupňů dospěly k závěrům stran vhodnosti střídavé výchovy, jež jsou diametrálně odlišné od závěrů jediného ve věci vypracovaného znaleckého posudku. To tím spíše, že původní znalecký posudek byl vyhotoven před více než čtyřmi lety. 7. Za změnu poměrů je podle stěžovatele třeba považovat samotné projevené přání nezletilých dcer na změnu soudem určené výchovy, ke kterému v daném případě došlo a které je samo o sobě nejvýznamnějším aspektem, jímž by se soudy měly v dané situaci řídit. Namísto tohoto postupu soudy explicitně a opakovaně projevené přání obou nezletilých dětí bagatelizují. Obecné soudy k závěru o nevhodnosti režimu střídavé výchovy dospívají bez jakéhokoliv přímého kontaktu s nezletilými dcerami a vycházejí pouze a jen ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí o rozhovoru s nezletilými, místo aby samy pohovor s nezletilými provedly. Nezletilým je devět a sedm let, tudíž jsou obě schopny náležitě porozumět situaci a jsou schopny přesně formulovat své postoje a názory, sdělit je soudu a zvážit důsledky, které z dané situace plynou. 8. Ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí navíc vyplynulo, že při kontaktu obě nezletilé uváděly, že žádají střídavou výchovu, přičemž jsou seznámeny i s aspekty tohoto typu výchovy. Stěžovatel opakovaně žádal soudy obou stupňů o zjištění stanoviska nezletilých přímo soudem ve smyslu § 100 odst. 4 o. s. ř., přičemž soudy tomuto návrhu nevyhověly, a to i přes skutečnost, že již ze samotné dikce citovaného ustanovení plyne, že zjišťování názoru nezletilého dítěte přímo soudem (výslechem) by mělo být pravidlem. 9. Pokud jde o nesouladnou vůli obou rodičů ke střídavé péči, k tomu stěžovatel uvádí, že matka nezletilých v průběhu obou soudních řízení nesdělila žádné konkrétní důvody svého nesouhlasu, jež by byly způsobilé vyloučit možnost střídavé péče. Tvrzení soudů obou stupňů nekorespondují ani se závěry znaleckého posudku, kde není ve vztahu k výchovným přístupům matky a otce nezletilých uvedeno, že tyto by se vůbec lišily, natož aby se lišily zásadním způsobem. S touto skutečností se ve svých rozhodnutích ani jeden soud nevypořádal. II. Vyjádření účastníků řízení 10. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení - matky nezletilých dětí. Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský