I.ÚS 1728/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1728/07 ze dne 17. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. E. S. a Ing. P. S., zastoupených JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou, se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 397/2006-55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 62 Co 252/2005-38, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 13 C 23/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, č. j. 13 C 23/2004-26, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 9, ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 346 v Praze, Kafkova 14 (dále "dům"), o velikosti 1+1, II. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, spíže a sklepa (dále "byt") a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č. j. 62 Co 252/2005-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "o.z."), uplatněný ve výpovědi dané žalobci [(vlastníky domu) dále jen "stěžovatelé"] žalované (nájemkyni bytu) není dán. Přisvědčil závěru prvého soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelů a svědka MUDr. M. W., otce stěžovatelky, pokud jde o tvrzenou potřebu předmětného bytu pro rodiče stěžovatelky vzhledem ke zdravotnímu stavu jmenovaného; prý trpí vážným srdečním onemocněním, prodělal několik infarktů, vyžaduje kvalitní lékařskou péči a blízkou přítomnost žalobkyně. Soud poukázal na to, že její rodiče by se měli stěhovat z bytu o velikosti 3+1 ve zvýšeném přízemí do předmětného bytu, který je ve 4. podlaží bez výtahu; vzhledem ke zdravotnímu stavu otce stěžovatelky je rovněž nevěrohodné tvrzení, že by týž zajišťoval péči o jejich třináctiletou dceru, neboť pokud by byl otec stěžovatelky sám tak vážně nemocen, že by potřeboval její bezprostřední pomoc, pak by nemohl zajišťovat péči o vnučku a dozor nad ní. Kromě toho - pokud by byla potřeba bytu pro otce stěžovatelky skutečně naléhavá - mohli stěžovatelé pro něho využít v roce 2004 uvolněný byt nacházející se o patro níže pod předmětným bytem, který by byl pro něho dosažitelnější; to však neučinili a pronajali ho za tržní nájemné. Míra naléhavosti potřeby bytu je pak o to nižší, že se v mezidobí uvolnil další byt v přízemí domu, který rovněž stěžovatelé nevyužili. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením dalších okolností tvrzených stěžovateli; konstatoval, že jejich dcera, která je ve věku 13 let, je nepochybně schopna sama dojíždět do školy v Praze z příměstské obce, a lze si stěží představit, že by mohla studovat a trávit volný čas s rodiči stěžovatelky v předmětném jednopokojovém bytě, v němž by neměla žádné soukromí. Soud za dostatečný výpovědní důvod neuznal ani to, že rodiče stěžovatelky budou zajišťovat informace o dění v domě; uvedl, že tento argument nemůže obstát zejména za situace, kdy žalovaná žije v bytě již velmi dlouho, je jí 78 let a trpí řadou závažných onemocnění. Městský soud rovněž přisvědčil i úvaze obvodního soudu, že ani za situace, kdy by byl výpovědní důvod dán, by nebylo možné žalobě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.); po žalované, která nezavdala příčinu k výpovědi, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby ve svém věku a při svém zdravotním stavu totálně změnila životní prostředí a podstoupila stres spojený se stěhováním do jiného bytu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2007, č.j. 26 Cdo 397/2006-55, dovolání stěžovatelů odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovolací soud uvedl, že podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukázal na to, že pokud je přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je zřejmé, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem stěžovatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) o.z. není dán, přičemž stěžovatelé tento závěr zpochybňují. Nejvyšší soud dále prohlásil, že důkazní břemeno co do skutkových okolností rozhodných pro naplnění daného výpovědního důvodu tíží toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tj. pronajímatele (stěžovatele). Zdůraznil, že v souzené věci dospěly obecné soudy obou stupňů na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že potřebují předmětný byt pro rodiče stěžovatelky z důvodu tvrzeného špatného zdravotního stavu jejího otce a z důvodu zajištění péče o třináctiletou dceru stěžovatelů. Nejvyšší soud dovodil, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z tohoto důvodu nemůže obstát dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že v rámci posouzení aktuálnosti potřeby bytu z důvodu zdravotního stavu otce stěžovatelky nezohlednil okolnost, která stěžovatele vedla k pronajmutí uvolněného bytu, ani námitka, že rodiče stěžovatelky jsou schopni péči o jejich dceru zajistit. Dovolací soud konečně uvedl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že odvolací soud při posouzení existence daného výpovědního důvodu nezhodnotil - v rozporu s judikaturou - zajištění péče o předmětný dům prostřednictvím rodičů stěžovatelky. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1246/97) vychází z názoru, že potřeba pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. a) o. z. je dána i tehdy, chce-li pronajímatel realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří právo užívat předmět svého vlastnictví) a bydlet v domě, jehož je vlastníkem, a mít tak i lepší podmínky ke správě domu. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, a ze dne 6. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 617/2002, vyplývá, že výpovědní důvod opírající se o potřebu bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě, nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem. O takovou situaci se však v projednávané věci evidentně nejedná; nejde totiž o případ bytové potřeby pronajímatele, tj. stěžovatelů, ale o potřebu bytu pro rodiče stěžovatelky za tím účelem (jak ostatně sami stěžovatelé v dovolání uvádějí), aby byli každodenně informováni o stavu předmětného domu, což jim prý nemůže zabezpečit výkon správy ze strany profesionální správní firmy. Nejvyšší soud dodal, že závěr odvolacího soudu, že tvrzená okolnost nemůže sama o sobě naplnit výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) o. z. není tedy v rozporu s ustálenou judikaturou, a to i s přihlédnutím k tomu, že opodstatněnost daného výpovědního důvodu u osob, v jejichž prospěch pronajímatel vypovídá nájem bytu, je nutno posuzovat i s přihlédnutím k oprávněným zájmům nájemce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2965/2003, a ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2297/2004). Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné a podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, kterou napadli všechna v záhlaví usnesení označená roz