I.ÚS 1748/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1748/24 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 188/2023-52 ze dne 4. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 68/2010-289 ze dne 30. dubna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Komory patentových zástupců České republiky, sídlem Gorkého 2/12, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně ("krajský soud") sp. zn. 31 A 68/2010 se podává, že stěžovatel působí od roku 1994 jako daňový poradce. V roce 1999 se rozhodl pro složení odborné zkoušky patentového zástupce v oblasti práv na označení. Za tím účelem se dohodl s advokátem JUDr. Janem Slunečkem na metodickém vedení spočívajícím v řadě konzultací, které probíhaly v letech 1999 až 2005. V této době stěžovatel zpracoval a podal ročně nejméně desítky přihlášek ochranných známek pro své klienty, prováděl též rešerše a vyřizoval v souvislosti s registrací ochranné známky korespondenci s Úřadem průmyslového vlastnictví. Poté, co složil odbornou zkoušku patentového zástupce (dne 20. března 2007) požádal dne 10. dubna 2007 vedlejší účastnici o zápis do seznamu patentových zástupců. K tomu doložil požadované doklady - výpis z rejstříku trestů, kopii vysokoškolského diplomu a potvrzení o odborné praxi vydané dne 2. dubna 2007 advokátem JUDr. Janem Slunečkem. Dne 27. dubna 2007 místopředseda vedlejší účastnice sdělil stěžovateli, že toto potvrzení není potvrzením zaměstnavatele ani neodkazuje na pracovní smlouvu, a požádal jej o průkazné doklady o vykonání odborné praxe. Vedlejší účastnice současně dala České advokátní komoře podnět k prošetření vydaného potvrzení, což vyústilo v podání kárné žaloby na JUDr. Jana Slunečka. Kárný senát jmenovaného advokáta kárné žaloby zprostil; obsah potvrzení nepovažoval za nepravdivý či vědomě zkreslující skutečný stav věci. Vedlejší účastnice přesto odmítla umožnit stěžovateli složit slib a zapsat jej do seznamu patentových zástupců (dopis ze dne 30. prosince 2009). 3. Stěžovatel se u krajského soudu žalobou ze dne 8. září 2010 domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejší účastnice spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu stěžovatele do rejstříku patentových zástupců vedeného vedlejší účastnicí. Krajský soud žalobu usnesením č. j. 31 A 68/2010-51 ze dne 6. dubna 2011 odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu rozsudkem č. j. 4 Ans 5/2011-78 ze dne 16. února 2012 zrušil a současně žalobu odmítl s tím, že soudní ochranu v daném případě poskytují soudy v občanském soudním řízení. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel v souladu s poučením Nejvyššího správního soudu podal k Městskému soudu v Brně ("městský soud") žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Domáhal se, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost vydat rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu stěžovatele do rejstříku patentových zástupců vedeného vedlejší účastnicí a dále povinnost umožnit stěžovateli složení slibu do rukou předsedy vedlejší účastnice a zapsat jej do rejstříku a seznamu patentových zástupců. Městský soud žalobu rozsudkem č. j. 45 C 30/2012-256 ze dne 14. února 2017 zamítl. Krajský soud rozsudek městského soudu rozsudkem č. j. 18 Co 114/2017-281 ze dne 16. listopadu 2017 potvrdil; změnil jej jen v části týkající se náhrady nákladů řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že praxe vykonaná stěžovatelem formálně ani materiálně nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatření na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o patentových zástupcích"). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 23 Cdo 1576/2018-306 ze dne 26. června 2019. Uvedená rozhodnutí civilních soudů (rozsudek městského soudu ze dne 14. února 2017, rozsudek krajského soudu ze dne 16. listopadu 2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019) zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2988/19 ze dne 26. dubna 2021. Ústavní soud vytkl obecným soudům, že k tíži stěžovatele nepřihlédly k tomu, že jeho pozice z hlediska splnění podmínek § 8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích byla nepředvídatelná v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice, která nepřistoupila ke konkretizaci podmínky odborné praxe interní stavovskou úpravou. Městský soud následně podal návrh zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, k rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním, Nejvyšším správním soudem a krajským soudem. Zvláštní senát usnesením č. j. Konf 21/2021-8 ze dne 20. prosince 2021 rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 45 C 30/2012 je soud ve správním soudnictví. Současně zrušil usnesení krajského soudu č. j. 31 A 68/2010-51 ze dne 6. dubna 2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ans 5/2011-78 ze dne 16. února 2012. Následně městský soud postoupil věc krajskému soudu, který pokračoval v řízení o žalobě podané dne 8. září 2010. Podáními doručenými krajskému soudu dne 3. dubna 2023 a 30. května 2023 stěžovatel původně nečinnostní žalobu upravil tak, že se nadále domáhá ochrany před nezákonným zásahem vedlejší účastnice. Požadoval, aby soud vedlejší účastnici uložil umožnit mu složit slib patentového zástupce a zapsat ho do seznamu patentových zástupců. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 A 68/2010-170 ze dne 21. června 2023 žalobě vyhověl. Dne 16. srpna 2023 stěžovatel složil slib patentového zástupce; do seznamu patentových zástupců však zapsán ani pak nebyl. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil (ač poměrně vágně formulované) podmínky "odpovídající odborné praxe soustavným a pravidelným výkonem činnosti v oblasti průmyslových práv". Konstatoval, že jakkoliv je vázán názorem Ústavního soudu, že zákonná úprava (z důvodu absence vydání stavovského předpisu vedlejší účastnicí) umožňovala i absolvování jiné odborné praxe než v pracovněprávním vztahu, nelze připustit, aby byla taková praxe prováděná v rozporu se zákonem. Tak tomu bylo u stěžovatele, který poskytoval odbornou pomoc ve věcech týkajících se průmyslového vlastnictví neoprávněně a ani jiné okolnosti věci (odborné konzultace, příprava k odborné zkoušce a další skutečnosti zmiňované krajským soudem v původním rozsudku) ke splnění podmínky odborné praxe nepostačují. Stěžovatel tedy nesplňuje podmínku odborné praxe. Vedlejší účastnici proto nevznikla zákonná povinnost zapsat stěžovatele do seznamu patentových zástupců. 5. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu napadeným rozsudkem pak žalobu zamítl. Uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel již složil slib patentového zástupce, tento tvrzený zásah vedlejší účastnice dále netrvá, a žaloba je v této části nedůvodná. Dále se proto zabýval jen druhým nárokem, tj. zápisem stěžovatele do seznamu patentových zástupců. Odkázal na argumentaci Nejvyššího správního soudu, která je zevrubná, komplexní, srozumitelná a neponechává krajskému soudu místo pro jinou vlastní úvahu. 6. Se závěry správních soudů v napadených rozhodnutích stěžovatel nesouhlasí. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud pochybil, když v napadeném rozsudku uvedl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2988/19 nevyjádřil žádný jednoznačný závěr týkající se toho, zda stěžovatel splnil podmínku odborné praxe, ale pouze poskytl návod, jak se má uvedená skutečnost posoudit. Stěžovatel má za to, že správní soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu, když neposoudily potencialitu kolize mezi prostorem j